James Petras: Nelidsky dvojí tvář

Obama hloubí mezi frází a skutky rekordní propast

“V každém voleném systému, dirigovaném v zájmu a rukama korporátní oligarchie, jsou klíčovým prvkem podvod a demagogie – co plebsu nabízí rozptýlení, jde na ruku těm zámožným,” píše James Petras. Není to marginál, vláčený chimérami. Je to univerzitní profesor, dnes už emeritní. Ve stati, nadupané postřehy i fakty, své téma ilustruje Amerikou - od 70. let až po dnešek:

“Každý prezident Spojených států hrál tak či onak part, aspirující na veřejnou podporu” - i “neutralizaci odporu” a “odvrácení voličů” od konkurence domácí a cizí provenience. Jimmy Carter to - “v éře po Vietnamu” - zkusil “reprízou války, vedené cizíma rukama v Afghánistánu”. Ronald Reagan  - “genocidní válkou ve Střední Americe”. George Bush st. - “barbarizací Iráku první Válkou v zálivu”.  Bill Clinton - “demolicí sociálních práv v USA, bombardováním civilistů v Jugoslávii a deregulací Wall Street”. George Bush ml. - “invazí a rozbitím Iráku a Afghánistánu, pokusem o puč ve Venezuele a masivními šrkty daní zámožných vrstev”. Na Baracka Obamu zbyly “astronomické záchranné balíčky na pomoc největším spekulantům z Wall Street, pět bezprecedentních válek po sobě, zatýkání a deportace milionů zahraničních dělníků”.

Pokaždé si to žádá i “rétoriku a image, ladící s momentální módou”. Umění “vypadat ´jako jeden z nás´” i jako kápo “válečných zločinů, volajících po trestu”. “Prosazovat oligarchické zájmy” - “budovat impérium, zatímco doma to poměry berou s kopce” - lze totiž jen “populisticky”. Má to však vždy i “charakteristické nuance”.

Carter byl “zvolen v dobách největší protiválečné vlny v dějinách Spojených států”. Profiloval se jako “smířlivý prezident z prostých vrstev”, zvolený “protiválečným elektorátem a svatosvatě přísahající, že se postaví za lidská práva” (“proti domácím militaristům a jejich despotickým spojencům v zahraničí”). Co ta škraboška tutlala, vstoupilo na scénu hned nato: “Na veřejnosti Carter kritizoval Somozovu  diktaturu v Nikaragui – za zavřenými dveřmi však diktátorovi říkal, aby si z veřejné kritiky nic nedělal, a ujišťoval ho o neměnné americké podpoře”. Svolal si “mítink latinskoamerických předáků a naléhal na ně, aby se zapojili do vojenské intervence Spojených států, ´zachraňující životy´ a bránící tomu, aby se lidová revoluce v Nikaragui chopila moci a rozprášila Somozovu armádu”. Zavedl “´humanitární´ variantu ´diplomacie dělových člunů´”. Už krátce po svém zvolení “vzkřísil studenou válku, zvyšoval vojenské výdaje a pumpoval miliardy dolarů do výzbroje a výcviku desetitisíců fundamentalistických džihádistů z celého světa, kteří napadli Afghánistán a svrhli jeho levicovou, sekulární vládu”. Byla to politika “remilitarizace” a “rozsáhlých dlouhotrvajících operací CIA” - i “holportů s nejbrutálnějšími diktátory a monarchy Saúdské Arábie a Pákistánu”. Provázely ji “svatouškovské projevy o lidských právech a výzvy ´ochránit civilní obyvatelstvo´”. Právě Carter je “otcem zakladatelem dvojího diskurzu”: “veřejných tirád proti věznění a mučení Pinochetových odpůrců v Chile” - a “inscenace letité krvavé řeže v Afghánistánu s miliony obětí”.

Ronald Reagan, pokračuje americký profesor, rozehrál celý rutinérský repertoár “hollywoodského kovboje” - s  “moralistickými slaďáky ´šerifa na svém místě´” (a “rasistickými” motivy “zarostlých mexických banditů, narušujících americké hranice”). Sám “hladce vyholený” - a “řízným slovníkem” - se honosil zásluhami na “potlačení komunistického ´bezpráví´ (rolníků, dělníků a Indiánů) ve Střední Americe”. Stál za “masovou genocidou tisíců vesničanů v Guatemale”, “izraelským masakrem palestinských běženců v Libanonu” i “triumfy mudžahedínů, jimž kryla záda CIA, nad sekulární občanskou strukturou v Afghánistánu”. Útok na sociální práva pepřil žertíky o “limuzínových liberálech” a “královnách sociálních dávek v cadillacích”. Carterovy “svatouškovské fráze nahradil žargónem machistického šerifa”. Forzíroval “obnovu válečné mašinérie Spojených států po vietnamském debaklu”. Na Cartera navázal i expanzí “globální sítě zavázaných diktátorů, muslimských fundamentalistů a pokryteckých anglo-amerických ´humanitárních intervencí´”.

Starší z obou Bushů “dobyl, vydrancoval a neokoloniálně ovládl východní Evropu”. Zatímco “Západní Německo anektovalo Východní Německo”, “predátorsko-gangsterská oligarchie rozkradla v Rusku veřejný majetek za tisíce miliard dolarů, ožebračila miliony jiných a proprala své kriminální fondy přes bankovní operace na Wall Street, v Londýně a Tel Avivu”. Bush razil “doktrínu unipolárního světa – zbaveného konkurenční supervelmoci a oporu nezávislého třetího světa”.  Měl za to, že “svou vůli prosadí silou, kdekoli si zamane a bez obav z odvety”. Cítil se monarcha “imperiálního řádu volného trhu, svobodných voleb a bezmezného drancování”. Muslimský svět “řídil přes závislé diktátory” - od Tuniska až po Pákistán. Zato “domácí ekonomika pod enormním břemenem horečného zbrojení slábla a propadala se do krize”. Když začala “dopadat i na voliče”, Bushova “kariéra operativce a ředitele CIA byla na demagogii, potřebnou k znovuzvolení, krátká”.

To bylo vakuum, který vyplnil Bill Clinton, jeden z nejtalentovanějších “populistů Wall Street”. Zatímco “černošským kostelům vysílal signály naděje”, snaživě “aplikoval lekce z volného trhu, nabiflované od mentorů z Wall Street”. S “gustem nechal po řadu týdnů bombardovat Bělehrad a další jugoslávská města”. “Demolovat továrny, nemocnice, školy, elektrárny, rozhlasové a televizní stanice, mosty i čínské velvyslanectví”. A právě tím “podpořit teroristickou Kosovskou osvobozeneckou armádu”, vedoucí “separatistickou válku proti Bělehradu”. Ten “válečný zločin ve jménu ´humanitární intervence´” ovšem – neodpouští si Petras i jinou štiplavou reminiscenci - sklízel i “extatický aplaus u západních liberálů, progresistů, sociální demokracie i ne zrovna ojedinělých marxistů, stejně jako džihádistů”. Doma se Clinton pasoval na “kandidáta z lidu”. Zrušil však “všechna omezení bankovních spekulací”, mající “čelit masivním bankovním švindlům”.

Bush junior “rozpoutal dvě velké války a zaštítil dva izraelské masakry palestinských civilistů v Gaze – největší věznici pod širým nebem”.  “Miliardářům fakticky zrušil daně úplně”, “policejnímu aparátu dopřál geometrický růst” - a “nafoukl největší spekulační bublinu od dob Velké deprese” ve 30. letech. “Životní úroveň snížíl všem Američanům” - s jedinou “výjimkou 10 % těch nejmovitějších”. Zato fanfárám nad “dobytým Bagdádem” se “dostalo drsné korekce”. Proti “okupantovi se zvedla mohutná irácká rezistence”. Mladší Bush “odevzdal zahraniční politiku malé armádě židovských sionistů, podporované notorickými militaristy typu Cheneyho a Rumsfelda”. Cheney a “jeho sionistická trojka – Paul Wolfowitz, Douglas Feith a ´Skútr´ Libby – vybubnovali ´válku proti teroru´”, zatímco ”Michael Chertoff, Michael Mukasey a Stuart Levey vyhlásili válku Bill of Rights a americkým ústavním svobodám, hájíce mučení, věznění tisíců muslimů, sankce za obchod s Íránem”. Každého “odpůrce izraelských válečných zločinů ostrakizovali jako ´bezpečnostní hrozbu´”. Umění demagogie však Bush syn zvládal ještě hůř, než Bush otec. Když mu, nač sáhl, zkrachovalo, “pokrčil rameny a zvednul kotvy”.

Kosmické roky, dělící fráze a skutky dnes, však Amerika nepamatuje. Barack Obama “vášnivě horoval  proti mučení už v první volební kampani”. Už od těch dob však zároveň “konferuje s těmi, kdo mají v mučení prsty”. Halasně “odsuzuje spekulanty z Wall Street” - “jejich klíčové operativce si však vybral za ekonomické poradce”. “Střednímu východu a hlavně Palestincům slibuje ´new deal´” - svým “nejbližším prezidentským poradcem však jmenoval Rahma Emmanuela s dvojím občanstvím, Izraele a USA” (a navíc i “syna teroristy z izraelské Irgun”).

Obama “nařizuje mnohem víc útoků bezpilotníků na Pákistán, Jemen a Afghánistán než Bush”. Terčem “náletů jsou rolníci, celé rodiny i sirotci”. Za “doprovodu moralizujících kázání vyzbrojuje a blahořečí 40.000 fundamentalistických žoldáků, majících zdecimovat a rozvrátit syrský stát”. Cestou “flagrantních lží o použití sarinu v Sýrii, kde vláda čelí invazi zahraničních žoldáků”, “pohádek o zfabrikovaném masakru v libyjském Benghází” a  “falešných verzí o ukradených volbách ve Venezuele dělá Obama z vrahů oběti a z obětí vrahy”. 

S oblibou pózuje na “obranu amerických zájmů”. Svému “tajnému policejnímu státu o milionu duší však ukládá sprovodit ze světa každého, koho ocejchuje jako ´bezpečnostní hrozbu´”. Výjimkou nejsou ani “občané Spojených států”, s jejichž “habeas corpus” - natož “právem na korektní proces” - se nikdo neráčí zatěžovat. Obama, jenž se tak rád “předvádí jako ´strážce sociálních garancí´”, zároveň “zvyšuje věk odchodu do důchodu”. I “statisíce dělníků v nebezpečných provozech tak zemřou dřív, než se dočkají penze, na niž si po celý život ukládali”. Z halasně deklarované “komplexní reformy zdravotnictví” se vyklubala “konfúzní série povinných úhrad, garantující zisk soukromým zdravotním pojišťovnám”.

V “Růžové zahradě Bílého domu se prezident vodí za ruce s manželkou a dětmi” (“rodinný typ, na nějž je spolehnutí”). Zrovna když “v Aleppu fanatický ´freedom fighter´, kterého Obama svatořečí a kryje mu záda, stíná teenagera rovnou před očima jeho rodičů a sousedů”. Dvojí tvář vládne i vysoké politice. Obama, ležérně “žertující s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem na procházce luxusní usedlostí kalifornského miliardáře”, obratem “vysílá nové a nové legáty do Asie, Latinské Ameriky, Oceánie i Afriky, hecující proti Pekingu nejrůznější šprajcy a konflikty”. Obamu “volilo 95 procent Afroameričanů” - “příjmová propast mezi černochy a bělochy však dál roste”. Do “nadoblačných výšin” míří i cifry, evidující “nezaměstnanost a chudobu” barevné populace.  

Petras těch kontrapunktů uvádí ještě řadu. Sarkasticky je i sumarizuje: “Jeden cynik, glosující letitý románek mezi Obamou a bílými liberály, poznamenal, že ´čím víc je podvádí, tím větší láskou k němu planou´... I kdyby je nechal eskortovat do vězení, dali by si tu práci všude rozhlásit, že tam na zamřížovaných oknech visí záclony”.

“Náklady Obamovy politiky ´dvojí tváře´ jsou enormní: demokracie vyklízí pole policejnímu státu, hájenému prezidentem i vedením Kongresu; rekonvalescence Wall Street a korporátní lichva zrychlují destrukci veřejného zdravotnictví a sociálních jistot. Obamovy nekonečné paralelní války a intervence ruinují velká města, infrastrukturu, celé kultury, pobíjejí a ožebračují miliony lidí od Libye po Pákistán, Sýrie po Írán.” Je to politika, těhotná “katastrofami, jež hrozí otřást světem”.

Obama ji prodává maskou “muže, hodného důvěry”. Láme všechny rekordy “podvodu a demagogie”. Ekvilibristiky, jejíž “styl a rétorika” dělí od “merita věci čínská zeď”. Vedle ní “bledne tichou závistí” i Carter, Reagan a Clinton.

Pro “všechny podvedené, zbavené iluzí a deprivované nadešel nejvyšší čas povstat a vykřiknout: ´Už se nenecháme balamutit! Teď vás poženeme před tribunál za zločiny proti lidskosti!”

Míní i emeritní americký profesor.