Gearóid Ó Colmáin: Pinocchia o Sýrii demaskuje i Roland Dumas

Proti Hollandovi sílí disent také v armádních a zpravodajských kruzích

Bývalý francouzský ministr zahraničí Roland Dumas na kamery televize LCP prohlásil:

„Něco vám řeknu. Byl jsem v Anglii v jiné záležitosti dva roky před násilnostmi v Sýrii. Setkal jsem se s britskými činiteli a ti se mi svěřili, že v Sýrii něco připravují.

Byla to Británie, a ne Amerika. Invazi vzbouřenců do Sýrie organizovala Británie. Dokonce se mě ptali, nechci-li se zúčastnit.

Přirozeně jsem odmítl, Jsem Francouz, řekl jsem jim, nemám zájem.“ 

S citáty přichází Gearóid Ó Colmáin na kanadském portálu Global Research. Z Dumasova interview uvádí i další pikantérie:

„Tato operace má mnohem starší kořeny. Mám to od bývalého izraelského premiéra, který mi řekl ´Snažíme se zmáknout všechny své sousedy, ale kdokoli z nich nám na ruku nejde na ruku, toho zničíme´.

Je to druh politiky, světového názoru, nakonec proč by ne. Třeba to ovšem vědět.“

Dumas – pokračuje už autor citovaného článku – je „francouzský ministr na penzi, zavázaný k diskrétnosti o tajemstvích, jež by mohla mít dopad na francouzskou zahraniční politiku. Francouzskou roli v britském plánu odhalovat nemůže, vystavil by se postihu za vyzrazení státního tajemství.“ 

I v „britském a francouzském tisku“ působí „spousta dezinformačních agentů“ - včetně „známých ´levicových´ válečných zpravodajů a komentátorů, pokoušejících se budit zdání, že Izrael tajně podporuje Asáda. Ti, co to šíří, jsou buď hlupáci, ignoranti anebo vědomí dezinformační agenti NATO a Izraele.

Zato „izraelskou podporu al-Káidy přiznává i mainstreamový tisk. Německý Die Welt například 12. června referoval, že Izrael poskytuje ozbrojencům al-Káidy zdravotní servis. Izrael tuto ničivou válku plánoval řadu let v duchu Plánu Yinon, jehož cílem je balkanizace všech států, představujících pro Izrael hrozbu. Sionistická komunita využívá Británie a Francie, aby přiměla zdráhajícího se Obamu k vyslání více amerických vojáků zemřít v Sýrii v zájmu Tel Avivu.“

Ze všech agresorů, kteří Sýrii napadli, je sice „Izrael od počátku nejvíc zticha“. Ponoukat „izraelského amerického Leviatana do dalších zničujících válek“ za sebe nechá “Laurenta Fabiuse, Francoise Hollanda, Williama Haguea a Davida Camerona“. Tím víc to ovšem má být právě Izrael, komu „spadne do klína moc nad energetickými zdroji Středního východu“. Tel Aviv „zůstává potichu“ i proto, aby „nevyšla najevo jeho role v ´revolucích´, jejichž džihádističtí fanatici nechápou, že bojují za Izrael“.

Když Bill Maher pozval do své talk show izraelského premiéra, položil mu i otázku „čím to, že Izrael vyhrává krátké válečné konflikty, kdežto Spojené státy pokaždé zabřednou do nekonečných válek“. Odpověď byla nezvykle přímočará: „Celé tajemství tkví v tom, že máme Ameriku“. 

Někteří z „ideologů sionismu“, pokračuje autor, sní nejen o tom, že se právě „židovské kolonie stanou hegemonem Středního východu“, ale že dokonce „vystřídají Spojené státy jako globální hegemon, až jednou „Spojené státy zkolabují díky svým izraelským válkám“. Jenže teď už „pomalu kolabuje i samotný Izrael“. V „celém vyspělém světě má nejvyšší úroveň chudoby“ - a „stále víc Židů volí exil ze země ´zaslíbené´, kasárenského státu vedeného šílencem“. Tel Avivu „neleží židovská dělnická třída na srdci o nic víc, než v kterékoli jiné etnické komunitě“. Právě dělníci také „platí jako první, když jsou povoláni do boje s teroristy, vytvářenými její vlastní vládou“. Proti tak avanturistické politice už „protestují i ortodoxní Židé v ulicích New Yorku“. „Sionismus se ocitá po sílící palbou židovských náboženských autorit a nesionistických Židů jak uvnitř, tak za hranicemi okupovaných území.“

Znalejší publikum – připomíná autor – nepřekvapí ani citovaná slova Rolanda Dumase. „Proti agresivním válkám, vedeným střídajícími se francouzskými režimy, se nevyslovuje zdaleka poprvé. V roce 2011 pustil do veřejného oběhu, že v době, kdy byl ministrem zahraničí v Mitterandově vládě, Spojené státy žádaly Francii bombardovat Libyi. Tehdy to Francie odmítla. Dumas, povoláním právník, nabídl plukovníku Kaddáfímu, že ho bude hájit před Mezinárodním trestním soudem, pokud ho NATO uvězní. Dumas také rezolutně odsoudil francouzskou brutální neokoloniální agresi proti Pobřeží slonoviny počátkem roku 2011, kde byli podobné eskadry smrti a teroristé, jako  později v Libyi a Sýrii, nasazeny s cílem dosadit k moci loutkového diktátora MMF“.

Dostal za úkol zvrátit reformy prezidenta Gbagby, „plánujícího znárodnit banky a zrušit kontrolu domácí měny ze strany koloniálních finančních institucí v Paříži. Chtěl rovněž anulovat nejhorší důsledky restrukturalizace v režii MMF znárodněním průmyslu a vybudováním funkční, všeobecné a bezplatné zdravotní péče. To vše v bývalé francouzské kolonii ohrožovalo zájmy francouzských korporací.“ Gbagba byl „zavražděn teroristickými gangy“.

I dnes se tak znovu a znovu opakuje – upozorňuje autor – co svět zažil už nesčíslněkrát: “Imperialismus podporuje ´povstalce´, kdekoli jsou ohroženy jeho zájmy vládami, jimž leží vlastní země na srdci víc než zahraniční korporace“. Tak jako už v případě španělské občanské války v letech 1936-1939, kdy byl „generál Franco a jeho kumpáni také ´povstalci´ a, podobně jako v Libyi roku 2011, byli dosazeni k moci bombami a po pokrokové, republikánské vládě nastolili fašismus“.

Někteří „proizraelští fanatici ve Francii užívají analogie se španělskou občanskou válkou k ospravedlnění intervencí v Libyi a Sýrii“. Reálná analogie však spočívá v pravém opaku. Také tehdy Paříž, Londýn i další „liberální“ metropole „umožnily dodávky zbraní frankistickým ´povstalcům´ a bránily dodávkám zbraní španělské vládě, které, tak jako Sýrii dnes, poskytla pomoc Moskva. Kdokoli španělskou občanskou válku studoval, ví, že všechny imperialistické země si Franka přály jako záštitu proti komunismu.“

Dumas ovšem „není zdaleka jediným vysokým francouzským činitelem, stavějícím se na odpor ´Novému světovému řádu´. Bývalý francouzský velvyslanec v Sýrii Michel Rimbaud  napsal v roce 2011 knihu Le Soudan dans les etats, v níž demaskoval, jak Izrael naplánoval a vyprovokoval občanskou válku v jižním Súdánu, aby tak balkanizoval zemi vedenou propalestinskou vládou. Odhalil i proizraelské mediální skupiny a ´lidskoprávní´ nevládní organizace, vytvářející ´humanitární´ legendu, mající vést k vojenskému zásahu Spojených států“.

Proti „ničivé politice francouzské vlády“ zvedá hlas také např. někdejší šéf francouzské kontrarozvědky Yves Bonnet. Množí se i signály o „disentu ve francouzských ozbrojených silách a zpravodajském personálu“. Po „zavraždění plukovníka Kaddáfího  v říjnu 2011 řekl bývalý francouzský velvyslanec v Libyi Christian Graeff rozhlasové stanici France Culture, že nese odpovědnost za šíření lží a válečné propagandy NATO. Graeff také stanici upozornil, že taková dezinformace může zabrat leda v myslích otroků, ne však v zemi, kdy lidé uvažují svobodně.“

Také ve Francii – poznamenává autor - platí zákon, trestající popírání holokaustu. Nejen „svrchovaně legální“, ale i úzkostlivě „respektovanou normou“ je však „popírání korejského holokaustu, guatemalského holokaustu, palestinského holokaustu, indonéského holokaustu a desítek dalších genocid, za nimiž stály Spojené státy a Izrael.“

Lidé typu Rolanda Dumase zaslouží hluboký respekt za kuráž, s níž „nazývají pravým jménem, co si mnozí jiní odmítají připustit – ať už pro svou morální zkorumpovanost, slabost nebo zbabělost“. I dnes, kdy „francouzská vláda a její mediální agentury rozněcují hysterii proti Sýrii“, Dumas „lidi varuje před následky, k nimž by vedlo, pokud by Izrael vedl svět“.

Tím fatálnější váhu má otázka, zda tato mementa budou vyslyšena včas, uzavírá Colmáin.