Michail Chazin: Labutí píseň „liberální“ prázdnoty

Kdo Kremlu napíše průchodnější libreto?

V Rusku si renomé „liberálů“ - píše ekonom Michail Chazin, často citovaný i jinde ve světě – privatizovala „skupina uvnitř politické elity, mající v současnosti pod kontrolou finančně-ekonomickou politiku a zastupující zájmy MMF, Světové banky a skupiny největších nadnárodních bank“. Už „od roku 2011 se však zájmy USA  a Rothschildovy skupiny se zájmy této části ruské elity rozcházejí“. Tím větší váhy nabývá jiný moment: „Liberálové“ Kremlu slíbili, že budou „garantovat zájmy ruských peněz v západním finančním systému a zachování ekonomického růstu v zemi“. Neplní jedno ani druhé.

Dnes už „přátelství s MMF žádné finanční otázky neřeší“. Nad slunce jasněji to ukázaly „události na Kypru“. Agenda přešla na „státní úroveň“. V „administrativě dnešního prezidenta USA však už ´liberálům´ žádní kamarádi nezůstali“.

I „ekonomický propad je už fait accompli“. Stále víc „v zemi ovlivňuje všechny procesy, včetně politických“. Jedinou otázkou proto zůstává, zda „Putin pochopil, že když mu ´liberálové´ ještě v únoru-březnu slibovali růst, věděli už sami, že začíná pokles“. Ekonomická situace se „začala pronikavě zhoršovat“.

Putin „miluje taktické manévry v rámci stávajícího trendu“. „Hrozně nerad však mění strategické plány“. Tím větší hlavolam ho stíhá v situaci, kdy „chápou už úplně všichni, včetně ´liberálů´ samotných, že liberální politika není s to ekonomický růst zajistit“.  Měnit tak třeba „i politiku, i ´liberály´“. V jejich případě to má i jiné pádné důvody: “Politicky vzato jsou agenty určité části světové elity“. „Zřeknout se závazků“, které z toho plynou, už „prostě nemohou“. Osobně „prošli sítem v době, kdy byla kritériem slabost a omezenost“ (aby to předem „vyloučilo postavy, schopné přerůst v „Napoleona“). Navíc jsou „zapleteni do různých korupčních schémat, z nichž se už nelze vyhrabat“.

Tím užší je škála variant, z nichž může Kreml vybírat. Prvá tkví v tom, že se „vypracování finanční a ekonomické politiky svěří těm dvěma elitním skupinám, které v zemi existují. Regionálové se pro to nehodí garantovaně – neuvažují ve federálním a mezinárodním měřítku a na takovou práci nejsou připraveni.“ Svěřit týž úkol výlučně  „silovým strukturám“ („silovikam“) nelze „už proto, že by neměli protiváhu na federální úrovni“ („´liberálové´, jakmile ztratí svou hlavní politickou funkci, zmizí velice rychle ze scény“).

Druhou z možných variant je ta, již se „dnes Putin snaží v určitém smyslu realizovat“.  Finančně-ekonomickou politiku „sice vypracuje určitá skupina, vytvořená pro tento účel“. Pak bude ale „uložena liberální vládě a centrální bance“. Právě to se však ukázalo čirou fikcí už koncem 90. let. Teď to má ještě mizivější šanci. Vláda a centrální banka v dnešní sestavě „budou programy, sestavené takovým centrem, sabotovat“. Putinovi to signalizuje už osud jeho nedávných směrnic, ač míří jen k dílčím změnám dosavadní politiky.

Kremlu tak zbývá „třetí varianta - hledat ještě jednu silnou skupinu, která by v ruské elitě mohla nahradit ´liberály´. Není to nový úkol – koncem 90. let a počátkem nového století byli do elit začleněni představitelé silových struktur, doposud tvrdě potíraní.“ Tehdy však „byly ještě k dispozici zdroje na rozšiřování elit“. Dnes jich však není dost „ani na jejich zachování v dosavadním počtu“. Nezbývá proto než „elity zredukovat ještě víc, než to vyžadují omezené zdroje, a pak do nich uvést nové hráče“.

Skutečně „velkých skupin, které by na tak systémovou elitní pozici mohly aspirovat (s dostatečně silnou podporou obyvatelstva), v zemi až tak moc není. Jsou to ´vlastenci´ (stoupenci Ruska jako ruského státu), imperiálové-monarchisté a komunisté (přesněji zastánci ´rudého projektu´, což neradno směšovat s operetní KSRF). Panují mezi nimi složité vzájemné vztahy, budou-li ovšem připuštěni k moci, mnohé rozpory upadnou v zapomnění.“

Zatímco „extremisté všeho druhu budou vytlačeni“, „konstruktivní elementy vypracují určitou společnou pozici“. Tím spíš, že „z hlediska finančně-ekonomické politiky mezi těmito skupinami nepanují vážnější rozpory“. Paradoxní výhodou bude i fakt, že „v zemi zůstalo už jen málo ekonomů, schopných napsat složitější systémové programy“. Právě ti se však „předem vyhýbají tomu, aby se vměstnali do přísného rámce konkrétních ideologických schémat“.

Otázkou zůstává, „jak takový úkol vyřešit v praxi“. Oč snazší je to u „silových složek“, navyklých „respektovat hierarchii autority a postů“, tím komplikovanější naopak u „amorfních skupin, jež navíc nepříliš chápou, o čem je moc a jak s ní pracovat“.   Celkový trend však „jiné, než třetí z variant“ neponechává reálný prostor. Už někdy koncem léta „bude definitivně patrné, že druhá z variant je neuskutečnitelná z principu“. A nejpozději na podzim tak „bude třeba začít formovat (či přesněji konsolidovat) novou politickou sílu“, disponující „už v té době i velkým volebním  potenciálem“.

Také na Západě „už pochopili, že ruští ´liberálové´ nemají žádné strategické perspektivy. Zatím jim, pravda, nedošlo, odkud si piplat ´nové liberály´. Takové poznání, podle všeho soudě, nedozrálo ani u nás. Není vyloučeno, že k podzimu, až se ukáže, že druhá z výše uvedených variant je neprůchodná, nastane pokus ´utáhnout šrouby´ a potrestat jednotlivé provinilé hodnostáře. To ovšem krizi jen urychlí – a zkrátí čas, zbylý na přijetí více či méně racionálního řešení.“

Chazin je ze vzácné sorty. Té, co se nebojí předvídat. Dosud se mýlil jen v detailech. Většina byla bagatelní. Slyší snad jenom trávu růst tentokrát?