Simon Jenkins: Škodí si západní diplomacie nejvíc od nástupu fašismu?

Britská karta v Sýrii je naprosto kontraproduktivní

„Sotva se najde horší nápad, než cpát ještě víc zbraní do sektářské války, stravující Sýrii,“ píše Simon Jenkins a britském deníku Guardian. „Britská koaliční vláda však přesto hodlá učinit právě to. Ministr zahraničí William Hague vypadal v pondělí jako parodie Pitta mladšího, když se dožadoval ´Jak dlouho ještě budeme trpět...?´ a ´To, co chceme vidět, je že...´. Kdo to ale je, komu říká ´my´? Ani Pitt by jaktěživ nebyl tak stupidní, aby  vyhlašoval válku Sýrii“ (což je jediný logický důsledek Hagueovy řečnické šarády).

„Mudrci už prorokují dva roky, že vláda syrského prezidenta Bašára Asáda  padne co nevidět.“ Jedni v tom hledají rovnou „logiku dějin“. Jiní věří, že ji „svrhnou západní sankce“  (nebo dokonce „média, poněvadž byla na straně rebelů a usnesla se, že to vyhrají právě oni“).

Jenomže „Asád nepadl. Je tam stále, uvězněn ve smrtícím muslimském schizmatu, vráceném do hry odchodem sekulárních diktátorů regionu. Ze scény zmizeli už skoro všichni: šáh v Íránu, Nadžibulláh v Afghánistánu, Saddám v Iráku, Mubarak v Egyptě, Kaddáfí v Libyi. Chyb měli na rozdávání, dokázali však potlačit náboženské nesváry, nastolit rudimentární toleranci a udržet většinu regionu v klidu. Bylo to v zájmu Západu a tamním vládcům to, jako těm v Zálivu, skýtalo odpovídající podporu.“

Zato „obrátit želvu břichem nahoru“ - a „provokovat jejich pád“ - se „může ukázat nejkatastrofálnějším přepočtem západní diplomacie od nástupu fašismu“. Saddám sice „pronásledoval šíity“, „jejich svatyně však byly v bezpečí a sňatky mezi stoupenci různých vyznání byly běžnou záležitostí“. To až „po válce jsou sunnité a šíité roztrženi vedví“ - za „vražednou cenu úděsných rozměrů“. „Podobná agónie může poctít  návštěvou i Afghánce.“ Také „libyjský Tripolis je mnohem nestabilnější“ poté, co „Západ svrhl Kaddáfího“. Teprve pak začaly „fundamentalistické sekty šířit spoušť přes Saharu na jih do Alžírska, Mali a Nigérie“.

To vše sice „mohlo nastat i bez západních intervencí“. Zvlášť v případě „revolucí v Tunisku a Egyptě“, které se „z velké části nastartovaly samy“. Jenže „islamistické strany se často dostávaly k moci proto, že nabízely disciplínu, alternativní vůči stávajícím režimům“. K tak rapidnímu růstu „neokonzervativního islamismu“ to vedlo proto, že „Západ posedl hlad po ´válkách buď-anebo´“.         

Ještě roku 2000 – připomíná Jenkins - „byla al-Káida nicotnou skupinou fanatiků. Amerika a Británie ji však vypodobnila jako všemocného nepřítele, číhajícího podpořit každou rebelii proti sekulární moci. Cameron tomu říká ´existenciální teroristické nebezpečí, ohrožující naše zájmy a způsob života největšími z možných škod´. Útoky nožem a trhavinou však nejsou ´existenční hrozbou´. Spojené království je silnější kulturou, než za jakou ji Cameron zřejmě má. Nic,  co by ohrožovalo její existenci, se na obzoru nerýsuje.“ Původcem „největších škod, hrozících jeho způsobu života, je  nekompetentnost jeho vlastní vlády“.

Sýrie potřebuje hlavně „humanitární zdroje“. Zvlášť pro „tábory běženců a agentury, aktivně poskytující pomoc přímo v oblasti“. „Brutální“ metody nasadil týž Asád, který „byl přítelem Británie, zrovna jako Saddám“. „Tak už to v této části světa chodí. Západ to nemá sílu zastavit. Stavět na tom, že ´takové věci nelze připustit´´, by předpokládalo moc, na kterou právě ´my´ nedosáhneme.“

Dodávky zbraní „Asáda ani nesvrhnou, ani ´nepřivedou za jednací stůl´“ - „tak jako toho nedosáhly dva roky sankcí, z nichž tuhla krev“. Sám „Hague to ví stejně dobře, jako že  neexistuje způsob, jak dodat zbraně ´dobrým´, a ne špatným rebelům“. Že „kdo chce, aby občanskou válku vyhrála jedna ze stran, jedinou čestnou cestou je bojovat po jejím boku“.

Vzájemná animozita proudů, na něž se islám rozpadl, dnes „trhá všechny země Středního východu“. Má však tak hluboké věroučné kořeny, že každý „apel na toleranci“ má jen mizivou šanci. Až „po staletích podobných krvavých řeží“ se k ní ostatně propracovalo i křesťanství. Dávat z lekce z náboženské tolerance – „je li řeč o Severním Irsku“ - může jen sotva i sama Británie. Tím vzdálenější je většině islámu. „Jediným protijedem“ je tak „pokrok sekulární politiky“. Právě „to je však politika, již Británie zmařila v Iráku i Libyi ve víře, že nastolí demokracie a mír. Nadělila jim chaos.“

„Hlavu a patu“ nemá ani „britská vojenská strategie“. Má „za to, že lze dobýt Sýrii“ - „což by svržení Asáda vyžadovalo“ - „cizíma rukama“. Domněnku, že toho dosáhne  dodávkami zbraní, však pohání sebeklam. Nechce-li „rebely nechat na holičkách“, dopadne snadno „jako Amerika podporující Talibán v 90. letech“. Řídit se heslem „nepřítel mého nepřítele musí být mým přítelem“ je totiž pozvánkou „pro britské speciální síly, bojující v Sýrii po boku al-Káidy“.

„Demokratičtí lídři stojí před děsivou výzvou“. Tím spíš v „Británii a Francii, dvou zemích, jejichž někdejší impéria si rozdělila Levantu“. Tím víc mají sklon „vidět národní zájem a hrozbu tam, kde nejsou ani náhodou“.

Do války v Sýrii strkají nos i v naději, že „tím odvedou pozornost od politických potíží u sebe doma“. Právě „to je však vůbec nejhorší důvod jít do války“.