Pat Buchanan: V Sýrii riskuje Amerika velký bumerang

Ikona realistické pravice už argumentuje i Leninem

Prý konec dějin. Na věčné časy. Topí se v krizi. Neví si rady. Vrší válečné zločiny. Demagogie, jíž je pudruje, přepisuje i dějiny. Ty nezkomolené vzkazují pravý opak. Ví to i střízlivé hlavy, uvažující hodně zprava. Patrick Buchanan je z jejich ikon. Radil Richardu Nixonovi i Geraldu Fordovi.  Ronaldu Reaganovi psal projevy – a řídil mediální politiku. Pak skončil dvakrát druhý v republikánských primárkách. Šéfuje magazínu The American Conservative. Dění pravidelně glosuje i na kamery vlivné MSNBC. Příznačný titul nese i jeho poslední kniha: Sebevražda supervelmoci: Dožije se Amerika roku 2025? (Suicide of a Superpower: Will America Survive to 2025?).

Teď hází rukavici jestřábům kolem Obamy: “Roku 1915 – roku Gallipoli, která donutila rezignovat Prvního lorda admirality Winstona Churchilla – se Británie, aby dosáhla podpory Arabů ve válce proti otomanským Turkům – MacMahonovou dohodou zavázala, že poskytne nezávislost pod arabskou vládou...zemi severně od Mekky a Mediny a jižně od Anatolie mezi Středozemním mořem a Perským zálivem”.

Už v listopadu 1917 - “o měsíc dřív, než generál Allenby přivedl svou armádu do Jeruzaléma“ - “lord Balfour v dopise baronu Rothschildovi deklaroval, že vláda Jeho Veličenstva je nyní nakloněna tomu, aby na témže území vznikl národní stát židovského lidu.”

Korunu “navzájem neslučitelným závazkům” nasadilo roku 1916 “tajné ujednání  Marka Sykese, jednajícího jménem Británie, a Francois Georges-Picota jménem Francie”. S “tichým souhlasem carského Ruska, kterému slíbili Istanbul, byla tato území rozdělena pod britskou a francouzskou vládu. Francie dostala Sýrii a Libanon, Británie Zajordánsko, Palestinu a Irák.”

Pak ale “Vladimír Lenin objevil Sykes-Picotovu smlouvu v carských archivech a zveřejnil ji”. Aby tak “celý svět viděl, o co se Velká válka vedla doopravdy”. Woodrow Wilson – i “jeho spojenci v britském, francouzském, italském, ruském a japonském impériích” - totiž “prohlašovali, že všichni bojují za ´svět, bezpečný pro demokracii´. Imperiální farizejství bylo demaskováno v celé nahotě.”

“Wilsonových idealistických Čtrnáct bodů, vyhlášených na prahu roku 1918” mělo politice restituovat “vrcholné morální základy”. S koňskými handly typu Sykes-Picotovy dohody se však totálně rozcházely. Právě z těch ovšem zrálo “arabské nepřátelství a nenávist”. To tady se rodil “dnešní Střední východ”.

“Devět dekád nato Sykes-Picotova mapa Středního východu zřejmě míří k revizi a novému tvaru”. K tomu, co nazval H. G. Wells “přirozenými hranicemi lidstva”. Tady už Buchanan leze na hodně řeřavé uhlí.  Z faktu, že dnešní hranice Středního východu diktovala imperiální zvůle, vyvozuje, že k těm “přirozeným” povede – vlastně jen totální dezintegrace téměř všech nynějších státních útvarů.

Tím realističtější notu vnáší do otázky, co z toho plyne pro velmocenskou politiku: “Přestože Turci mají armádu o 400.000 mužích, vybavenou NATO, třikrát víc obyvatel a dvanáctkrát větší ekonomiku než Sýrie” - a “jsou, spolu s Izraelci, nejsilnější zemí regionu, řešení svého problému by si očividně přáli od Američanů. Prezident Obama chvályhodně odolává tamtamům neocons a liberálních intervencionistů, volajících do další války s otevřeným koncem. Na Asádově svržení nemáme sebemenší  životní zájem.”

Svůj modus vivendi uměla Amerika najít i s “jeho otcem”. Trvá už 40 let. Zato “naše intervence v Libyi, která svrhla Muamara Kaddáfího, nepřinesla než kolaps státu, zvěrstva v Benghází a expanzi al-Káidy do Mali a Nigeru”.    

“Proč mají Američané umírat za sunnitský triumf v Sýrii? V nejlepším případě nastolí,  tak jako v Káhiře, režim Muslimského bratrstva i v Damašku. V nejhorším případě nadělíme privilegovaný svatostánek Frontě al-Nusrá, odnoži al-Káidy”.

Dědictví imperiálních kartografů - “v Paříži v letech 1919-1920” - se otřásá v základech. To “není americká válka” - a “ani by se jí stát neměla”. Ví-li to vše i mazák, hrdý na   renomé paleokonzervativce, je to docela slibné znamení.