John Pilger: Bush, Blair a pandemie rakoviny

O oba rodiče přišlo 4,500.000 iráckých dětí

Písečný prach, ten všudypřítomný průvodce, se v Iráku zvedá z „prstů pouště“. Škrábe, tak jako v okolních zemích, v očích, nose i hrdle. Tady však roznáší „semínka smrti“, říká Dr. Džavad Al-Ali, onkolog ze Sadrovy univerzitní nemocnice v Basře. Říká to Johnu Pilgerovi, původem z Austrálie, už desítky let však jedné z hvězd Daily Mirror, New Statesman i jiných médií (a zamlada reportérovi z vietnamské války). 

„Před válkou v Zálivu“ - konkretizuje to lékař z Basry - „jsme mívali dva až tři onkologické pacienty za měsíc. Teď nám jich měsíc co měsíc 30 až 35 umírá. Naše studie indikují, že v této oblasti onemocní rakovinou 40 až 48 procent obyvatel. Téměř polovina populace. Rakovinou už trpí i většina mé vlastní rodiny. V anamnéze ji přitom nemáme. Je to tu  jako v Černobylu; rakovina, reprodukovaná geneticky, je pro nás nová věc; obrovské tu teď rostou i houby; zmutovaly dokonce hrozny v mé zahradě, takže se nedají jíst.“

Dětská onkoložka Dr. Ginan Chálib Hassen si snímky dětí, které se pokoušela zachránit, ukládá do alba. Mnohé trpěly neuroplastomem. „Před válkou jsme tu tak nezvyklý tumor měli tak jednou za dva roky,“ říká pediatra. „Teď jich máme spousty, většinou bez genetické stopy. Studovala jsem, k čemu došlo v Hirošimě. U nás to s tak náhlým růstem kongeniálních malformací vychází nastejno.“

„Mezi lékaři, které jsem zpovídal,“ píše Pilger, „panují minimální pochyby, že příčinou je munice s ochuzeným uranem, nasazené Američany a Brity za války v Zálivu. Americký vojenský lékař, pověřený ´uklidit´ bojiště přes hranice z Kuvajtu, se nechal slyšet, že ´bylo nasazeno na 300 tun ochuzeného uranu. Byla to forma jaderné války´.“

Nelidskost dává i jiné galakoncerty. Britský onkolog Karol Sikora – v 90. letech šéf onkologického programu Světové zdravotnické organizace (WHO) – v British Medical Journal napsal: „Požadované vybavení radioterapie, chemoterapeutika  a analgetika jsou vytrvale blokována poradci ze Spojených států a Británie“. Pilgerovi se později svěřil: „Bylo nám výslovně řečeno, abychom nemluvili o ničem z toho, co se týká Iráku. WHO není organizací, která by chtěla být zatahována do politiky.“

Hans von Sponeck, bývalý náměstek generálního tajemníka OSN a přední činitel humanitárních struktur v Iráku, Pilgerovi nedávno napsal: „Cílem vlády Spojených států bylo předejít šetření WHO v těch oblastech jižního Iráku, kde došlo k nasazení ochuzeného uranu, vážně ohrožujícímu zdraví a životní prostředí“.

Dnes je k dispozici čerstvá studie Světové zdravotnické organizace, zpracovaná spolu s iráckým ministerstvem zdravotnictví. Shrnuje šetření v 10.800 domácnostech. Obsahuje i natolik „skandální důkazy“, že jsou drženy v režimu „přísně tajné“. Konstatuje, že „vrozené defekty přerostly v ´krizi´ napříč iráckou společností tam, kde Spojené státy a Británie nasadily ochuzený uran a toxické těžké kovy“.

Irák už – glosuje Pilger – médiím pomalu nestojí ani za větší zprávu. A tak i „57 Iráčanů, zabitých za jediný den minulého týdne, zůstalo jen okrajovou záležitostí vedle vraždy britského vojáka v Londýně“.

„Dědictvím ´marasmu´, do nějž Irák zavlekli George Bush a Tony Blair, je sektářská válka“ - a „dnes už i muž, ohánějící se zkrvavenou sekeru ve Woolwich. Bush se stáhl do ´prezidentské knihovny a muzea´ á la Mickey Mouse a Tony Blair do svých lukrativních turné a peněz. Jejich ´marasmus´ je zločinem epických rozměrů, komentoval Von Sponeck odhad iráckého ministerstva sociálních věcí, že 4,5 milionu iráckých dětí přišlo o oba rodiče. ´Znamená to´ - napsal - ´že 14 procent irácké populace tvoří sirotci´. ´Hlavou zhruba milionu iráckých rodin jsou ženy, většinou vdovy.´  V Británii je teď na tapetě domácí násilí a týrání dětí; v Iráku se katastrofa, uvedená do pohybu Británií,  podepisuje násilím na milionech domovů.“

Gareth Peirce - „jedna z největších britských právniček, hájících lidská práva“ - „ve své knize Depeše z temné strany (Dispatch from the Dark Side) aplikuje vládu práva na Blaira, jeho propagandistu Alastaira Campbella a kabinet, který jim šel na ruku. Pro Blaira, píše tu, je ´lidské bytosti, u nichž se předpokládá islámské vyznání, třeba likvidovat   všemi dostupnými prostředky a ... ten ´virus´, řečeno Blairovým slovníkem, permanentně ´eliminovat´, což si žádá bezpočet zásahů do záležitostí jiných zemí´.“ Samo „pojetí války tak zmutovalo do polohy ´naše hodnoty proti těm jejich´“. Ani  to ovšem ve vládních strukturách – připomíná Gareth Peirce – nevyvolalo „sebemenší disent“.           

„Ministr zahraničí Jack Straw měl za ´nejlepší způsob, jak sledovat naše protiteroristické cíle´, expedici nevinných britských občanů na Guantánamo.  Zločiny, ohavné jako  ten ve Woolwich, čekají na svůj trest. Kdo se ho ale domůže? Politickému divadýlku  Westminsteru je porušování ´našich hodnot´ daleko v zahraničí šumafuk. Otočí se k němu zády i ostatní z nás?“