Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Michail Chazin: Rozcestí parazitních „elit“

Jak do svých rvaček zatáhnou i ty, nad nimiž ohrnují nos?

„Téma odpovědnosti ´elity/nomenklatury´ před společností není v naší zemi na pořadu poprvé,“ otevírá zpětným zrcátkem téma, jehož váha znovu raketově roste, Michail Chazin. Pavel I. - je pak obrazoborec „mainstreamu“ i konkrétnější – tu odpovědnost žádal od šlechty. „Stálo ho to hlavu“. Malenkov se jí dožadoval od „nomenklatury“. „Stálo ho to post“. „Prohrál s Chruščovem“. A „nepomohlo mu ani to, že velká část oblastních šéfů byla Malenkovovi vděčná za své povýšení“. Zato „Chruščova neměla příliš v lásce“ - i „za žertíky z let 1949-1953 (kdy řídil zvláštní služby)“.

„Systém společenské kontroly nomenklatury“ však – „až gorbačovských časů“ - „fungoval víceméně efektivně“. „Plně byl likvidován až po ´revoluci´ v roce 1991“. Teprve pak ho „vystřídal pozoruhodný model ´dvoupatrové´ elity“ - „podobně jako ve 20. a 30. letech minulého století“. Ač pokaždé v úplně konstelaci, v obou případech ji do odlišných pater třídí to, nakolik „chápe politické reálie okolního světa“. „Ta část elity, která je s touto realitou v bezprostředním styku, si uvědomuje, že v delším výhledu je šancí na přežití jen málo. Jak že to říkal Stalin? ´Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme, nebo nás rozdrtí.´ Ta slova mohl klidně vyřknout jak Ivan Hrozný (kdo ví, co říkal před bojarskou dumou, protokoly o tom neexistují), tak Petr I. S tímtéž jevem se střetávali všichni!“ 

Řeč je o „kolosálním odporu velké části elity (či ´nomenklatury´ v SSSR i v RF dnes) vůči jakýmkoli změnám, které zhoršují její postavení, možnosti krást“ - či dokonce přímo „ohrožují její naprostou beztrestnost“. Stačí si „povšimnout, jak lehce naší mocí procházejí všelijaká liberální rozhodnutí, jimž klade aktivní odpor společnost: boloňský proces ve školství, justice trestající nezletilé, reforma zdravotnictví atd. To proto, že tato ´elita´ na společnost kašle, ba přímo ji nenávidí, protože se jí společnost plete pod nohama a vyrušuje ji při ´práci´. Zato všechny ty ´reformy´ se ´elitě´ náramně líbí, poněvadž umožňují kapitalizovat procesy. Financovat tisíce poliklinik je přece něco úplně jiného, než nakupovat supermoderní vybavení pro několik velkých center, kde si lze náležitě nahrabat. Polikliniky vlastně ani nejsou potřeba, zrovna jako akademie věd, je to pusté mrhání penězi, ´elita´ sama tam ani nepáchne.“

Skrznaskrz „rusofobní strukturou“ je tak právě sama „dnešní ´nomenklatura´“.  Vlastní populaci má za „nejškodlivější element země“, co jí „jen pořád klade překážky“.  Hlavně proto má „elita“ v „takové oblibě západní liberály“. Její vlastní „rusofobie“ je však „samorostem domácí provenience“.

Právě díky „zavilé nenávisti k vlastnímu lidu“ - a „lásce k západním liberálům“ - ani  „nevidí a nechápe, co zemi hrozí politicky“. Skutečně „podstatnými otázkami se nezabývá“. To „není její věc“. Tu hází na „vrchní vedení“. Reálná nebezpečí ani za hrozby nemá: „mohou snad ti ´spořádaní´ a ´vážení´ pánově ze Západu čímkoli ohrozit i ji osobně“? Že s nimi přichází „hrozba vlastnímu lidu? Dobře mu tak, kdy ne a ne pochopit, jak sladký má pod jejím vedením život!“

„Do určitého momentu žily politické špičky a masová základna elit v docela harmonickém vztahu. Ta idyla se začala bortit až v posledních měsících. Souvisí to s tím, že poprvé od chvíle, kdy se počátkem století politický systém RF ´srovnal´, přišel po ekonomickém růstu země vážný propad.“ Jeho „negativní následky se už projevují“ - a „budou už jen sílit“. A právě v této fázi „Putin vstupuje na ´kluzkou´ stopu Pavla I. a Malenkova i některých dalších osobností dějin“.

Osobně nevím, pokračuje Chazin, co „o situaci soudí sám Putin a jeho okolí“. Objektivně je směrodatný docela jiný aspekt: zatímco „horní patra elit“, prošlá „bojem na geopolitické úrovni“, „už hrozbu pociťují velice palčivě“, týž pocit „naprosto chybí už jen o malinký kousek níž“. A právě to „vyvolává tvrdý odpor“.

S „pověstnou dichotomií ´dobrý car – špatní bojaři´ to nemá nic společného“. Už „proto, že ještě před rokem se ´car ´ a od ´bojarů´ ničím nelišil“. I dnes se dožaduje jen jediného -          „aby ´mocenská vertikála´, která mu je formálně podřízena, něco udělala pro likvidaci konkrétních hrozeb“. Potíž je v „tom, že ´vertikála´ za prvé tu hrozbu nevidí, za druhé ji za hrozbu nepovažuje“ - a „za třetí vidí hrozbu naopak v pokusech ji samotnou k čemukoli přinutit“. Se „zájmy lidu to nemá nic společného“. Tady je řeč o „konfliktu čistě uvnitř elit“.

Poněvadž se „ekonomický propad nikam nevypařil“, i daný “konflikt se bude už jen dál vyhrocovat“. Nutně tak nastolí i svou „hlavní otázku: kdy do něj začnou zúčastněné osoby zatahovat lidi“ - a „zda to vůbec začnou dělat“. V „roce 1993 se lidu neptali – tehdy měl ovšem konflikt ´palácový´ ráz a trval jen velice krátce. Dnes ale, bude-li ekonomická krize akcelerovat, se varianta zapojení společnosti do tohoto konfliktu stává téměř nevyhnutelnou.“

Právě v tom - sumarizuje Chazin – tkví klíčová konsekvence: „Ve všem, co se odehrávalo dosud, šlo jen o přesuny uvnitř úzké vrstvy ´elity´, mající k našemu lidu krajně negativní vztah. Úměrně vývoji krize však bude muset některá ze stran nevyhnutelně mobilizovat zdroj, jímž je sama společnost.“ A „právě na tento moment to chce být připraven. Může totiž začít už na podzim.“

To ovšem neplatí jen o zemi, kde uvažuje nahlas Michail Chazin.