Paul Craig Roberts: Oživení jen pro 7 procent

Od „konce recese“ zbohatla o 5.600 miliard USD

„Od června 2009, kdy byla recese oficiálně prohlášena za překonanou, jsem všechny čtenáře ujišťoval, že  se žádné oživení nekoná. Teď přichází Pew Research Center se zjištěním, že recese skončila jen pro horních 7 procent domácností, vlastnících značné balíky akcií a obligací,“ píše Paul Craig Roberts, za Reagana náměstek ministra financí - a konceptuální hlava „reaganomiky“.

Zjištění prestižní americké agentury zní takto: „Od konce recese v roce 2009 do roku 2011 (tedy do roku, k němuž jsou k dispozici údaje ústředního statistického úřadu), zaznamenalo 8 milionů domácností ve Spojených státech s čistým majetkem přes 836.033 dolarů agregátní růst bohatství o zhruba 5.600 miliard dolarů, kdežto 111 milionům domácností s majetkem pod uvedenou hranici se agregátní bohatství snížilo o 600 miliard dolarů.“

Agentura však - pokračuje Roberts – už nevysvětluje, kde se tak razantní vzestup bohatství horních 7 procent vzal. Halasně deklarované „oživení na burzách“ totiž neobráží ani „zvýšení kupní síly“, a „maloobchodních tržeb“. Počet pracovních míst roste pomaleji, než počet obyvatel. A to málo, o něž skutečně přirůstá, „tvoří převážně místa za nízké mzdy v domácích službách, nepřinášející žádnou perspektivu“. Také data o maloobchodním obratu, zohlední-li se inflace, se drží u dna z roku 2009.

„V míře, v níž zisk amerických korporací roste, pochází z nižších výdajů za pracovní sílu díky offshoringu   pracovních míst a importu zahraničních dělníků na pracovní víza. Prostřednictvím snižování pracovních nákladů korporace zvyšují zisky, a to generuje kapitálové výnosy oněm 7 procentům, disponujícím velkými balíky finančních aktiv. Těm, kdo spadají do oněch 93 procent, příjmy klesají. Transfer příjmů od 93 procent k 7 procentům cestou offshoringu pracovních míst a pracovních víz je ve Spojených státech zdrojem prudkého růstu příjmové nerovnosti.“

Neméně vlivným faktorem „růstu, deklarovaného akciovými trhy, je politika kvantitativního uvolňování, prováděná Federálním rezervním systémem“. Tedy „tisk 1.000 miliard dolarů ročně, látajících rozvahy ´bank příliš velkých na to, aby mohly zkrachovat´ a financujících deficit federálního rozpočtu. Hotovost, kterou Fed pumpuje do bank, do byznysu a spotřebitelských úvěrů nenachází cestu.“ Jsou to peníze, jimiž operují banky, „spekulující s deriváty a akciovými ´futures´.“

Politika „záporné úrokové sazby“ - a masivního nákupu „cenných papírů, jištěných nemovitým majetkem“  Fedem – má na obě příjmové skupiny zcela odlišný dopad: „Čím nižší Fed oktrojuje úrokové sazby, tím výš šplhají ceny dluhopisů. Patříte-li k oněm 7 procentům, Fed vašemu portfoliu dluhopisů produkuje kapitálový výnos. Jste-li však střádal z oněch 93 procent, ztrácíte na kupní síle, poněvadž dostáváte méně, než činí míra inflace.“

Od počátku „oživení“ v červnu 2009 roku tak movité domácnosti zbohatly o dalších 28 procent. Majetek všech ostatních je naopak o 4 procenta menší. 

Dá se cokoli podobného - uzavírá Roberts – považovat za „demokracii, v níž vláda slouží veřejnému zájmu?“ Anebo za moc „finanční aristokracie, používající vládu k tomu, aby držela populaci pod krkem?“        

Je těch, kdo si od „konce finanční krize“ polepšili u nás, aspoň 7 procent? Kolik jim přistálo nově na kontech? Za jakou reálně „přidanou hodnotu“?