Joseph Stiglitz: Vláda 1 procenta ubíjí důvěru v demokracii

Daní za ráj mamonářské renty je všeobecná devastace

„Z toho, že má platit daně, se neraduje nikdo z nás, všichni však, s výjimkou extrémních libertariánů, souhlasí, že daně jsou cenou, kterou platíme za civilizovanou společnost,“ píše v New York Times Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a v minulosti i hlavní ekonom Světové banky. Přitom však „6 z 10 z nás je názoru, že daňový systém není fér – a mají pravdu“.

Konzervativci „s oblibou zdůrazňují, že daně placené nejbohatšími tvoří velkou část celkového daňového inkasa. To je sice pravda, jak tomu ostatně má být v daňovém systému, který je progresivní – to znamená, že zdaňuje zámožné vyššími sazbami, než se skromnějšími prostředky. Pravda je ovšem i to, že příjmy nejbohatších Američanů vyletěly v minulých letech raketovým tempem, a proto vzrostly i jejich daně. Vzrostly by dokonce v případě, že bychom měli rovnou daň.“

Tím víc „by nás mělo šokovat a rozhořčit, že tak jak horní 1 procento extrémně zbohatlo, efektivní daňové sazby, které musí platit, markantně poklesly. Náš daňový systém je mnohem méně progresivní, než kdykoli ve 20. století. Jeho nejvyšší sazba dosáhla za II. světové války 94 procent a setrvávala na 70 procentech po 60. a 70. léta; dnes činí 39,6 procenta. Daňová spravedlnost se za 30 let od Reaganovy ´revoluce´ značně zhoršila.“

Občané pro daňovou spravedlnost (Citizens for Tax Justice) - „organizace prosazující progresivnější daňový systém“ - „odhadla, že vezmou-li se v potaz federální, státní a lokální daně, horní 1 procento platilo v roce 2010 jen lehce přes 20 procent všech amerických daní – tedy zhruba stejný díl, jakým participovalo na celkových příjmech, což není ani trochu progresivní bilance.“ Při tak nízkých daních pro  ty nejbohatší – a „dani ve výši pouhých 20 procent z kapitálových výnosů“ - „není velkým překvapením, že podíl příjmů horního 1 procenta na celku se od roku 1979 zdvojnásobil a podíl horních 0,1 procenta se podle ekonomů Thomase Pikettyho a Emmanuela Saeze téměř ztrojnásobil. Zohlední-li se, že nejbohatší 1 procento Američanů vlastní kolem 40 procent národního bohatství, celý obrázek ještě znepokojivější.“

Ostře to kontrastuje i s řadou západoevropských zemí. Například v Dánsku, připomíná Stiglitz, činí nejvyšší daňová 60 procent – a vztahuje se na všechny příjmy nad 54.900 dolarů za rok. Naproti v USA se nejvyšší sazba – už vzpomínaných 39,6 procenta – uplatňuje až od ročního příjmu ve výší 400.000 USD (resp. 450.000 USD příjmu manželského páru). Vyšší hranice, od níž se aplikuje horní daňová sazba, než ve Spojených státech, platí jen ve třech členských zemích OECD – Jižní Koreji, Kanadě a Španělsku.

Je-li narůstající nerovnost obecným rysem posledních desetiletí – pokračuje Nobelův laureát – pak ve Spojených státech graduje zvlášť rychlým tempem. „Mezi většinou ekonomů přitom panuje shoda, že země s neúměrnou nerovností nemohou dobře fungovat.“ Právě „Amerika má dnes však největší příjmovou nerovnost a nejnižší rovnost šancí“. A dosahuje tak „obrovské inverze amerických tradičních meritokratických ideálů – ideálů, které naši předáci, napříč celým spektrem, hlásají i nadále“.

Během uplynulých let dosáhli „někteří z movitých enormních úspěchů v tom, jak si zařídit zvláštní zacházení, a přenést tak ještě větší díl finančního břemene nákladů země – na obranu, vzdělání a sociální programy – na ostatní. Ironicky to platí hlavně o některých nadnárodních korporacích, domáhajících se od federální vlády, aby jim sjednala výhodné smlouvy o vzájemném obchodu, otevírající jim snadný vstup  na cizí trhy a bránících po světě jejich komerční zájmy, aby pak týchž zahraničních základen využívaly k úniku od placení daní.“

Například General Electric - „symbol nadnárodní korporace s centrálou ve Spojených státech, která tu ovšem neplatí téměř žádné daně“ - odváděla „v letech 2010-2012 efektivní korporátní daň v průměru menší než 2 procenta“. Mitt Romney, loňský republikánský prezidentský kandidát, sice s oblibou řeční o tom, že „47 procent Američanů jsou černí pasažéři“, on sám ovšem ze svých enormních příjmů roku 2011 platil efektivní daň jen ve výší 14 procent. „Ani GE, ani pan Romney“ - dodává Stiglitz - „podle toho, co vím, sice neporušili žádný daňový zákon, hubené daně, které zaplatili, však porušují právě to, co je pro většinu  Američanů samým základem spravedlnosti.“

Širokou veřejnost stále víc irituje i trvale rostoucí seznam položek, které si příjmově vyvolení mohou „dávat do nákladů“ - a úměrně tak snižovat svůj daňový základ – typu investic do „rekreačních nemovitostí, závodních vozidel, pivovarů, rafinérií, hedgeových fondů či filmových studií“. Roční suma, o niž tyto úlevy zkracují americké veřejné finance, se odhaduje na 123 miliard dolarů.

Daňová přiznání majetkových špiček přitom „obrážejí jen procentuální podíl ze jejich přiznaných příjmů. A daňové zákony je nenutí přiznávat všechny druhy inkas. Zatajování takových aktiv se mezi bohatými stalo elitním sportem. Mnozí se uchylují na Kajmanské ostrovy či pod jiné daňové střechy ´offshore´ (a ne proto, na to vemte jed, že je tam slunné klima). Své příjmy tam nemusí přiznávat do momentu, než je přivezou (´repatriují´) zpátky do Spojených států. I kapitálové výnosy se tak musí být daňově přiznávat, teprve když se realizují.“

Co možná nízké daně pro ty nejbohatší – připomíná Stiglitz – měly podle svých exponentů stimulovat tvrdou práci, větší úspory, a tím i ekonomický růst. Realitou je však pravý opak: „Od let 2001 a 2003, po dvou vlnách škrtů daňových sazeb z dividend a kapitálových výnosů, zvedených prezidentem Georgem W. Bushem, se rodinné úspory propadly rekordně až téměř k nule. Na příjmové špičce to však vedlo k honbě za rentou. Ta vzkvétala a způsobila zpomalení růstu a růst nerovnosti. To je teď patrné napříč světem. Navzdory varování těch, kdo si chtěli zachovat svá privilegia, země, které zvýšily své daňové stropy,  nerostly pomaleji.“ Dokonce i „ekonomové v tradičních, konzervativních mezinárodních institucích typu Mezinárodního měnového fondu dospěli k závěru, že neúměrná nerovnost je špatná pro růst i pro stabilitu“.

Právě daňový systém, zavedený neoliberální vlnou, je „jedním z důvodů našeho chabého ekonomického výkonu“. Zvlášť negativní dopad má „snížené zdanění spekulace“. Táhne „naše nejtalentovanější mladé lidi spíš do finančních lumpáren, než k rozvíjení reálných podniků a skutečných inovací, poskytujících reálné služby ostatním.“

„Společnost nemůže fungovat bez minimálního smyslu pro solidaritu a soudržnost“ - sumarizuje Joseph Stiglitz - „a právě tento smysl pro sdílený účel je základem férového daňového systému. Jsou-li Američané názoru, že vláda není fér – že ta naše je vládou 1 procenta, pro 1 procento a rukama 1 procenta – ubíjí to i důvěru v demokracii.“