The American Blog: Zlověstné otazníky nad explozemi v Bostonu

Maratón strážila nebývalá koncentrace sil, specializovaných na vyhledávání trhavin

„Ráno na startovní čáře měli i psy a speciální jednotku, cvičené vyhledávat trhaviny,“ všiml si účastník bostonského  maratónu Alastair Stevenson. „A pořád běžcům říkali, ať se nenervují, že je to jenom cvičení.“

Divit se měl o důvod víc: „Už jsem běžel hodně závodů, ale nikdy jsem neviděl psy na startovní čáře“.

Stevensona zpovídala i lokální televize 15 Tv News. Tady uvedl, že mu „trenér běžců z místní univerzity, stojící poblíž cíle bostonského maratonu, kde došlo k sérii explozí, říkal, jak mu bylo zvláštní, že ti speciálně cvičení psi byli na startu i v cíli.“

Sám Stevenson si navíc všiml i „pozorovatelen bezpečnostních složek na střechách nad místem, kde běh startoval“. Ač se osobně zúčastnil „spousty maratónů v Chicagu, Londýně i jiných velkých metropolích, takovou úroveň bezpečnostních opatření jaktěživ neviděl“.

Hlavou to vrtá i jednomu ze čtenářů The American Blog, z nějž čerpáme. Píše: „Amerika tam měla všechny bezpečnostní složky. Pozorovatelny na střechách. Psy, cvičené vyčmuchat trhaviny. Celou bojovou sestavu. Předtím dokonce prošla drilem.“

„Srovnání s 11. zářím 2001 jsou nevyhnutelná,“ uzavírá nezávislý americký zdroj.   

Fred Magdoff a John Bellamy Foster v  Monthly Review – v letech 2000 – 2011 snížil z 54.841 na 50.054 dolarů (v „dolarech roku 2011“). Jde přitom - dokládají to i přehlednými grafy - o trend gradující již od 70. let.

Zatímco v předchozích zhruba třech dekádách se podíl mezd na HDP zvyšoval, od nástupu „konzervativní revoluce“ trvale klesá. Ještě rychleji se propadá u zaměstnanců soukromého sektoru – a všech zaměstnanců, nevykonávajících řídící pozice. Z celkové pracovní síle představují kolem 83 procent už po víc než půl století. V roce 1965 se na osobních nákladech americké ekonomiky podíleli z více než 75 procent. Dnes je to jen kolem 55 procent.

Autoři to ilustrují i srovnáním „průměrného týdenního výdělku zaměstnanců v soukromém sektoru (vyjma zemědělství), nevykonávajících řídící pozice“. V „dolarech let 1982 – 1984“ vychází takto: počátkem 70. let – 340 USD, roku 2011 – 294 USD.

„Prekarizaci“ neprivilegované Ameriky urychluje i rapidně rostoucí podíl práce, nabízené jen na částečný úvazek. Dokresluje ho i statistika „průměrné týdenní pracovní doby“. V polovině 60. let činila 38,6 hodin, předloni už jen 33,6 hodiny. Jen částečný úvazek dnes zbývá na celou pětinu zaměstnanců. Stále častěji se přitom jedná o práci podle „computerizovaných harmonogramů, které šéfům sdělují potřebu pracovních sil v různých dnech týdne – a dokonce po různé časové úseky dne“. Lidé, závislí na tomto typu obživy – velmi často například v maloobchodě - tak „nemají pevnou pracovní dobu, s níž by mohli počítat“. Tím „neschůdnější je pro ně práce i na další částečný úvazek“.

V podmínkách „vysoké nezaměstnanosti, pracovních míst za nízkou mzdu a malé části koláče, připadající na zaměstnance“ - píší oba profesoři – překvapí jen sotva zjištění Statistického úřadu Spojených států, že „téměř 50 milionů lidí žije v bídě“ (s příjmem pod 23.031 USD pro čtyřčlennou rodinu), zatímco dalších 50 milionů „dělí od ekonomické pohromy jediná složenka“. Do obou těchto skupin - „většinou jde o pracující chudé“ - tak spadá „přibližně 100 lidí, plná třetina celé populace Spojených států“.   

Bill Moyers napsal už počátkem století: „Naše podnikatelská a politická třída (...) nám před 20 lety vyhlásila třídní válku a právě ona ji také vyhrála“. Týmž azimutem – uzavírají Magdoff a Foster – cválá Amerika i celou poslední dekádu. Terčem „útoku je práce – její odbory, mzdy, pracovní podmínky, sociální programy a dokonce i benefity ze zákona“. Je to „Robin Hood naruby“. „Rozsáhlá redistribuce příjmů“, „zvyšující inkasa kapitálu“ („dokonce i ve stagnující ekonomice“). V průzkumech veřejného mínění tak už čtyři roky dominuje názor, že „Spojené státy jsou na špatné cestě“ - a „ti, kdo je řídí, nevolí správný směr“.