Gilad Atzmon: Miliardářský sponzoring a řízená opozice

Autocenzura „pokrokových“ sil mění ve frašku už i solidaritu

„Ve své nové knize Vynález Země izraelské  (The Invention Of The Land Of Israel) dokázal izraelský akademik  Šlomo Sand nezvratně doložit, že dalekosáhlá dějinná sága sionismu se zakládá na  mýtu – o židovském exilu, stejně jako o samotném židovském národu a dokonce i o Zemi izraelské,“ píše Gilad Atzmon. Sám je to – znalci vědí – jeden z momentálně nejlepších jazzových saxofonistů. Také však kus  chlapa, erudovaného a nepostrádajícího ani kuráž. Letos teprve padesátník, z Izraele do Londýna emigroval už krátce po třicítce. Proti vendettě, ostrakizující každou kritiku izraelských lumpáren, ho chrání židovská krev.

V posledním ze svých článků, přivádějících do varu tu šovinistickou, pokračuje: „Ani Sand, ani mnozí další si však nejsou s to položit vůbec nejdůležitější otázku: Zakládá-li se sionismus na mýtu, čím to, že to sionistům s tím lhaním vychází už tak dlouho? Nedá-li se ani židovský ´návrat do země zaslíbené´, ani sám požadavek židovské národní domoviny opřít o historická fakta, proč má tak dlouho podporu Židů i Západu? Jak si to židovský stát zařídil, že dokáže tak dlouho žehnat své rasistické expanzionistické ideologii na úkor Palestinců a arabských národů?“

Jednou z odpovědí je „přirozeně židovská moc“. Jenže „co je to židovská moc? Lze takovou otázku vůbec položit, aniž to hrozí obviněním z antisemitismu? Můžeme vůbec diskutovat o její podstatě a analyzovat její politiku? Je snad Židovská Moc temnou silou, řízenou jakousi spikleneckou entitou? Je snad něčím, zač se  sami Židé stydí? Právě naopak – židovské moci se většinou žehná přímo před našimi zraky. AIPAC je, jak známo, dalek toho, aby tutlal svou agendu, praktiky či triumfy. AIPAC, CFI  v Británii a CRIF ve Francii působí tím nejotevřenějším z možných způsobů a často se otevřeně chvástají i svými úspěchy. Ba co víc, dnes jsme si už zvykli i na to, jak demokraticky zvolení lídři stojí bezostyšně ve frontě u klekátka před těmi, kdo je platí. Neocons podle všeho necítili sebemenší potřebu své těsné sionistické vazby jakkoli skrývat. Liga proti difamaci (Anti Difamation League – ADL) abé Foxmana pracuje otevřeně na požidovštění západního diskurzu, pronásleduje a souží každého, kdo si jen trochu dovolí kritizovat Izrael či dokonce i židovskou vyvolenost. A to samé platí přirozeně o médiích, bankovní sféře a Hollywoodu. Známe mnoho vlivných Židů, kteří se ani za mák nestydí za své vazby s Izraelem a oddanost izraelské bezpečnosti, sionistické ideologii, nadřazenosti utrpení Židů, izraelskému expanzionismu a dokonce výslovné židovské výjimečnosti.“

Jakkoli jsou ty kruhy „všudypřítomné“ - od sionistických lobby typu AIPAC, CFI nebo CRIF až po Miltona Friedmana ji Stevena Spielberga - „nepředstavují nezbytně samo jádro hybné síly, spíš jen symptomy Židovské moci“. Ta je totiž – píše exulant z Izraele - „ve skutečnosti mnohem sofistikovanější, než všechny židovské lobby i jedinci, předvádějící bravurní dovednost manipulovat. Židovská moc je unikátní svou schopností nás přimět, abychom o židovské moci vůbec nediskutovali a dokonce si to téma ani nepouštěli do hlavy. Je o schopnosti vykolíkovat meze politického diskurzu a tím spíš jakékoli kritiky.“

Navzdory „obecnému mínění“ tím, kdo „hraje židovské moci na ruku, nejsou ´pravicoví´ sionisté“. Jsou to totiž právě všichni ti „dobří´, „osvícení“ a „pokrokoví“, kdo „mění židovskou moc v tu nejefektivnější a nejpůsobivější sílu na světě. Právě ti ´pokrokoví´ nás zbavují schopnosti identifikovat židocentrickou kmenovou politiku v srdci neokonzervatismu, dnešního amerického imperialismu a zahraniční politiky. Jsou to ti takzvaní ´anti-sionisté´, kdo má svou vlastní metodu, jak naši pozornost odvrátit od faktu, že Izrael definuje sám sebe jako židovský stát a zaslepuje nás tím, že své tanky zdobí židovskými symboly. Byli to židovští levicoví intelektuálové, kdo se pustili do denunciace práce profesorů Maersheimera  a Walta, Jeffa Blankforta a Jamese Petrase o židovské lobby. A není žádným tajemstvím, že v Occupy AIPAC, kampani proti nejnebezpečnější politické lobby v Americe, má hlavní slovo pár pravicových příslušníků vyvoleného kmene. Třeba se postavit čelem k faktu, že náš hlas disentu je dalek toho, aby byl skutečně svobodný. Právě naopak, máme co do činění s institucionálním případem řízené opozice.“

Na rozdíl od Emmanuela Goldsteina, jedné z temných postav Orwellova románu 1984 – pokračuje přemýšlivý jazzman – není „řízená levicová a pokroková opozice“ ani v nejmenším ratolestí „konspirace“. Jakkoli to zní překvapivě, „celá takzvaná ´opozice´ se ani nesnaží zastírat své etno-centrické kmenové zájmy, duchovní a ideologické orientace a inklinace“. Stačí nahlédnout například do „seznamu organizací, založených Open Society Institute (OSI) George Sorose“, a rázem je k vidění docela „ponurý obrázek – téměř celé americké progresívní spektrum je financováno, ať už zčásti nebo převážně, liberálním sionistou a filantropickým miliardářem, který podporuje velmi mnoho dobrých a důležitých kauz, velice ovšem výhodných i pro Židy“.

Sám „Soros přitom nepůsobí žádnými zákulisními cestami. Jeho Open Society Fund hrdě poskytuje všechny nezbytné informace ohledně velké sumy šekelů, které rozdává na dobré a důležité účely.“  Sorose proto těžko vinit z „nekalých zásahů do politického diskurzu, potlačování svobody projevu či dokonce ´řízení opozice´. Vše, čím se zabývá, je o podpoře široké škály ´humanitárních cílů´: lidských práv, ženských práv, práv homosexuálů, rovnosti, demokracie, arabského ´jara´ i arabské zimy, utlačovaných i těch, kdo je utlačují, tolerance i intolerance, Palestiny i Izraele, sil protiválečných i válečnických (těch ovšem jen v případě potřeby) atd.“.

Je-li „´neviditelná ruka´ metaforou Adama Smithe, popisující samoregulační chování trhu“, pak „´viditelná ruka´ je v dnešní politice obdobnou metaforou, popisující samoregulační sklon těch, kdo inkasují peníze na politiku, plně do vlastní politické agendy integrovat světový názor svého dárce.“ A tak kupříkladu Democracy Now - „nejdůležitější jarmark amerického disentu“ - by „nikdy nediskutoval o  židovské lobby s Marsheimerem, Waltem, Petrasem a Blankfortem, čtyřmi klíčovými experty, kteří  Američanům mají co říci o nadvládě židovské lobby nad zahraniční politikou USA. Z téhož důvodu  nebude Democracy Now zkoumat židocentrickou agendu neokonzervativců, ani se s vámi nepustí do debaty o židovské identitě politiků.“

A právě v tom tkví „vážný problém“. Poněvadž „ve skutečnosti je to právě progresívní diskurz, či přinejmenším jeho velká část, co reprodukuje Židovskou Moc. A pokud tomu tak je, a já jsem přesvědčen, že ano, pak primární překážkou, již třeba konfrontovat, je spíš okupovaný progresivní diskurz, než samotný sionismus.“ Není náhodou, že „´pokrokový´ pohled na ´antisemitismus´ se až podezřele podobá tomu sionistickému. Mnohé pokrokové instituce a aktivisté totiž, podobně jako sionisté, lpí na bizarní představě, že odpor vůči židovské moci je ´rasově motivován´ a podřízen jakési gójské ´reakci´. Sionisty  tak, v jejich tažení proti kritikům Izraele a židovské moci, často podporují i některé ´pokrokové´ subjekty. Je tato prazvláštní aliance mezi myšlenkovými školami, jež jsou opticky ve sporu, důsledkem potenciálního ideologického kontinua, spojujícího tyto dvě zdánlivě protikladné politické ideologie?“ Zčásti jde snad i o to, připouští Atzmon. A sice už proto, že jak sionismus, tak řada pokrokových sil tíhnou k pocitu určité vlastní výlučnosti, a tím i k vymezování se k jejímu antipodu. Klíčovou roli však hraje sama  „viditelná ruka“, mnohdy až „magicky formující ´progresivní´ optiku na témata ras, rasismu a nadřazenosti židovského utrpení“.

Nezřídka se tak „progresivní diskurz de facto stává prodlouženou rukou Izraele – coby hlídač a protektor sionismu a židovských kmenových zájmů“. Pokud by totiž „Izrael a jeho zastánce konfrontoval skutečný odpor, nutil by je k dalekosáhlé sebereflexi. V současnosti však Izrael a sionistické lobby čelí jen mdlému,  řiďounkému, progresívně vykastrovanému odporu, který fakticky nahrává izraelské okupaci, útlaku a  nekonečnému seznamu znásilněných lidských práv. Místo masového odporu vůči židovskému státu a jeho agresivní lobby se náš ´odboj´ redukuje na seriál pidishromáždění, protestujících odznaky na klopách, arabskými šátky a transparenty a příležitostně i záchvatem nějaké neurotické Židovky, točeným na video jiným předobrým Židem. Pokud si někdo opravdu myslí, že pár odznáčků a amatérských klipů na Youtube přeroste v masové protiizraelské globální hnutí, je buď naivka nebo hlupák.“

Podle posledních průzkumů veřejného mínění „sympatizuje se židovským státem 64 procent Američanů“ - „nejvíc od jeho vzniku“. S Palestinci však - „pouhých 12 procent“. „Pokud jde o Palestinu, ´progresivní´ ideologie a praxe nás nevedou vůbec nikam. Místo pokroku palestinské věci staví do centra solidárního diskurzu ´dobré´ Židy. Kdy se na vaší televizní obrazovce objevil naposled palestinský bojovník za svobodu? Před dvaceti lety se už Palestinci málem stali novými Che Guevary. Jistě, palestinský bojovník za svobodu nemluvil nezbytně perfektní angličtinou a nebyl absolventem anglické střední školy, byl však svobodný, autentický a odhodlaný. On či ona mluvili o své ukradené zemi a o vůli ji získat zpět. Teď je však Palestinec ´pod ochranou´, už za svou zemi nemá bojovat, dnes se o všechno postarají  samy ´progresivní´ síly.“

Tento „´pokrokový´ hlas si bere slovo jménem Palestinců a zároveň se chápe příležitosti vystrkovat  do popředí  marginální politiky, bojovat proti ´islamismu´ a ´náboženské radikalizaci´ a příležitostně dokonce podporuje roztodivné intervenční války a, jak jinak, vždycky,  vždycky, vždycky bojuje proti antisemitismu. Řízená opozice změnila palestinskou kalamitu v další ´progresivní´ komoditu, ležící v zadním regálu stále narůstajícího skladiště kampaní za ´dobrou věc´.“

V „židovském progresivním diskurzu sleduje podpora Palestiny jasný účel. Má budit dojem pluralismu uvnitř židovské komunity. Vydávat na odiv, že ne všichni Židé jsou špatnými sionisty. Philip Weiss, zakladatel nejznámějšího propalestinského pokrokového blogu, měl dost odvahy se mi přiznat, že jádrem jeho činnosti ve prospěch Palestiny je židovský vlastní zájem.“

„Židovská sebeláska je fascinujícím tématem. Ještě víc ovšem fascinuje sebeláska progresivních Židů na úkor Palestinců. S miliardáři jako Soros, udržujícími diskurz v chodu, je teď solidarita průmyslem, který se víc než o etiku a hodnoty stará o zisky a moc.“ To „divadlo je zábavné i tragické zároveň, tak jak se Palestinci stávají jen vedlejší položkou solidárního diskurzu“.

A tak „dřív než budeme diskutovat o ´osvobození Palestiny´“ - uzavírá autor - „bychom napřed měli  osvobodit sami sebe.“

Napsat toho desetinu, kdokoli není ze „země zaslíbené“ ani z diaspory, čeká ho dotěrná štvanice. Píše-li to vše bystrá hlava, zaštítěná obojím, je to na tím vážnější zamyšlení.