Lindsey German: Kdo všechno nepůjde za rakví „železné lady“

Dotěrná pieta má umlčet každého, komu krutě ublížila

Jen vyšla zpráva, že to má „železná lady“ za sebou, bouchalo šampaňské do rána i na Trafalgar Square. Je to „nechutnost“, klaněl se u vrbiček i Tony Blair: „I když s někým nesouhlasíte principiálně, ve chvíli jeho skonu se sluší mu projevit trochu piety.“ Zřejmě „už myslel na to, až jednou odejde ze světa on sám“ - kontruje Lindsey German na webu Stop The War – „a má vítr z toho, že se pak bude slavit ještě víc“. Dožaduje-li se totiž piety k zesnulým právě on, jen těžko se to snáší s vinou, již má sám na „smrti stovek tisíc iráckých a afghánských civilistů“. Venezuelský prezident Hugo Chávez “zemřel v relativně mladém věku poté, co dlouho trpěl rakovinou“. Britská média mu prokázala mizivou pietu. Že by je aspoň k elementární  slušnosti zrovna Tony Blair, nezaznamenala ani Lindsey German.

Zato v „případě úmrtí Margaret Thatcherové se apely na pietu snaží umlčet jakoukoli kritiku ženy, která se držela u moci, což třeba připomenout, jen díky rozbrojům v Labour Party, a ne až tak díky nadšení většiny voličů z ní samé nebo z její strany“. A tak „i mnozí z těch, kdo jí dávali hlas, měli důvod toho litovat, jak poznamenal Paul Routledge v deníku Mirror“. Autorka s ním sdílí i celkový pohled na brázdu,   která v dějinách zůstane po „železné lady“:

„Zdecimovala naše klíčová průmyslová odvětví dolů a výroby oceli. Stavba lodí doslova zmizela spolu s většinou těžkého strojírenství.

Represívní legislativou se pokusila rozbít naše odbory. Horníkům, bojujícím za svá pracovní místa a komunity, vypálila na čelo stigma ,vnitřního nepřítele´...

Z masové nezaměstnanosti udělala věc, hodnou úcty, a využívala jí jako nástroje vlády. Za jejího režimu – nazvaného jedním z jejích ministrů ´volenou diktaturou´ - byly fronty před pracovními úřady ´cenou, která se vyplatí´.

Vytvořila novou deklasovanou třídu lidí bez práce... a donutila miliony žen vrátit se do práce, aby rodiny vůbec vyšly.

Prodala naše klíčové sítě – plynu, vody, elektřiny a telefonního spojení – a ceny vyskočily nahoru.       

Střelila autobusovou a železniční dopravu a jízdné vyletělo až ke stropu.

Prodala komunální domy a sama žádné nové nepostavila, a na seznamu čekatelů na bytu jsou tak dnes více než dva miliony rodin.

Na trůn dosadila honbu za ziskem a dala zelenou šmelinářům a spekulantům z londýnské City.

Vydala hospodářskou politiku mystickým temným silám „trhu“, což srazilo britské firmy ve veřejném vlastnictví jednu za druhou do recese a vedlo k marasmu, v němž jsme teď.

Uvalila na lidi nenáviděnou daň z hlavy, ze všeho nejdřív ve Skotsku, kde se toryové stali nevolitelnými po více než celou generaci. Pak ji utáhla i kolem hrdel Angličanům, což vyvolalo první nepokoje v Londýně od  počátku 80. let.

Masový lidový odpor proti této dani předznamenal její pád a Thatcherovou vypudila z úřadu její vlastní strana.“  

„Tohle vše má být prominuto a upadnout v zapomnění, když se teď národ spojil v zármutku nad ženou, která, řečeno slovy Davida Camerona, z nichž se zvedá žaludek, ´vrátila Británii velikost´. Oč víc se toho přetřásá o její vnitřní politice, tím méně o roli, kterou sehrála v mezinárodní politice. Právě ona však patřila ke klíčovým aktérům eskalace studené války a návratu k intervenční doktríně, odstartované na Falklandách a pokračující rukama jejích následníků v 90. letech a v 21. století“.

Sama „železná lady“ prokazovala „nulovou pietu k zesnulým, když v roce 1982 zatáhla Británii do války s Argentinou o Falklandské ostrovy, mající zachovat izolovanou britskou kolonii – a jí samotné politickou tvář – v době, kdy průzkumy signalizovaly propad její popularity na samé dno.“ Tato „zbytečná koloniální válka stála více než 1.000 lidských životů“. Včetně „323 mladých argentinských námořníků, většinou rekrutů povinné služby, zabitých na argentinské lodi Belgrano“, jejichž smrt „Thatcherové roztleskávači v deníku Sun Ruperta Murdocha oslavovali palcovým titulkem ´Sundali jsme ho´.

Tak jako těchto 323 argentinských mladíků, nepřijede na středeční pohřeb ani „10 Irů, držících hladovku, jimž Thatcherová umožnila zemřít, když jim odmítla uznat status politických vězňů“. Řečeno slovy Gerry Adamse, předsedy irské Sinn Fein: „Tady v Irsku její sázka na tvrdou drakonickou militaristickou politiku prodloužila válku a způsobila velké utrpení... Margaret Thatcherová se zapíše pro svou ostudnou roli během památné hladovky v letech 1980 a 1981.“

Oč víc zplundrovala užitečného průmyslu – pokračuje autorka – tím rázněji „vždy chránila zbrojaře, jimž zaníceně razila cestu i v zahraničí“. Emblémem té špíny je dodnes hlavně kšeft se Saúdskou Arábií al-Jamamah  („Holubice míru“) z roku 1983 - „největší zbrojní zakázka v britských dějinách, promazávaná úplatky a korupcí v desítkách milionů liber.“ Nejvíc z ní profitoval „Thatcherové vlastní syn Mark, který čmajzl 12 milionů liber“. Tony Blair se od „železné lady“ dychtivě učil i v tomto směru. Když se roku 2007 vyšetřování největších podvodů přiblížilo ke korupčním kauzám, spojeným s transakcemi zbrojního koncernu BAE se Saúdskou Arábií, „Blair je nařídil ukončit“.

„Novému imperialismu“, konstituovanému tandemem Reagan–Thatcherová - a eskalujícímu studenou válku i rozmístěním „křídlatých raket v Británii navzdory velice širokému odporu“ - pak sloužil „i Tony Blair podporou zahraničí politiky Spojených států do puntíku, s katastrofálními následky v Afghánistánu a Iráku“. Už za „železné lady“ byla zavedena i obě její konstanty, platné dodnes: „deklarovat, že je v zájmu šíření demokracie“ - a „nemít problém s podporou diktatur po celém světě, od Saúdské Arábie až po Chile“. Tady „přišel její dobrý přítel generál Augusto Pinochet k moci krvavým pučem proti demokraticky zvolenému prezidentu Allendemu. Pinochet vládl dvě dekády režimem útlaku, mučení a masových poprav. Vražedné konto Margaret Thatcherové připomínají i slova jedné chilské ženy: „Thatcherové vláda přímo podporovala Pinochetův vrahounský režim finančně, vojenskou asistencí a dokonce i výcvikem. Moji příbuzní byli za Pinocheta, jednoho z Thatcherové nejbližších spojenců a přátel, mučeni a vražděni. Ti, kdo  teď slaví, patřili k lidem, kteří zažili nezměrné utrpení.“

Sendvič z duše, okoralé cynismem, a buranského nevkusu však dával i trucovitou derniéru: „Když se Pinochet roku 1998 ocitl v Británii v domácím vězení a hrozilo mu vydání do Španělska, kde byl obžalován za válečné zločiny, Margaret Thatcherová ho navštívila s ´díky svému starému příteli za to, že přinesl Chile demokracii´.“ Dalším z těch, kdo na středečním pohřbu být ani nemůže, je tak i „chilský prezident Allende, zavražděný Pinochetovými pučisty“.

Podobně jako „černí Jihoafričané, zmasakrovaní režimem apartheidu v roce 1980, kdy Margaret Thatcherová ocejchovala Nelsona Mandelu jako ´teroristu´ a dělala vše, co bylo v jejich silách, pro zablokování sankcí, jímž většina světa trestala barbarství režimu. ´Mám všechny důvody postavit se sankcím na odpor,´ napsala v roce 1985 P. W. Bothovi, prezidentu Jižní Afriky z řad jestřábů apartheidu. Za Thatcherové vlády Británie opakovaně vetovala rezoluce OSN proti apartheidu v Jižní Africe. Nijak proto nepřekvapí, že poslední bílý prezident Jižní Afriky F. W. Klerk je na jejím pohřbu očekáván.“

A tak i fakticky „státní pohřeb se všemi cingrlátky je dotěrným pokusem Davida Camerona o zvýšení jeho vlastní popularity“. A hlavně „bizarní potěmkinské vesnicí ´spokojenosti´ za situace, kdy milionům lidí dochází míra, v níž vládní politika škrtů ubližuje těm nejchudších a nejzranitelnějším z nás.“              

Svatouškům Blairova ražení rozkopal pietní bábovičky i Glenn Greenwald, špička mezi komentátory deníku Guardian: „Požadavek uctivé piety je adekvátní v případě, že zemřel někdo normální, ale rozhodně ne u kontroverzní veřejné postavy, zvlášť měla-li tak mimořádný vliv a politickou moc. Respekt ke smutku Thatcherové pozůstalých je namístě, pokud patříte do kruhu jejich přátel nebo vás pozvali na kar, ale pro veřejnou debatu o životě a politických skutcích takové osoby platí úplně jiný protokol.“