Shabab Jafry: Bumerang na čáře „země zaslíbené“

Teroristická verbež, sponzorovaná liberálními svatoušky, děsí Izrael

„Vzbouřenci arabského jara nakonec dorazili až na izraelsko-syrskou ´hranici´ a prvý proud kulek al-Káidy začíná brnkat na nervy těch na druhé straně Golanských výšin – a za Atlantik,“ neskrblí sarkasmy Shabab Jafry, blízkovýchodní dopisovatel deníku Pakistan Today. „V situaci, kdy nabývají na intenzitě boje poblíž Damašku, bylo přirozené, že více než 20.000 příslušníků pravidelné armády, dislokovaných na Golanských výšinách, bylo přemístěno.“ Jejich stažení se dalo čekat už dřív. Tím dřív by postup Džabhat al-Nusrá – místní odnože al-Káidy – dal najevo „Izraelcům a jejich americkým přátelům hrozbu, již představuje třetí dějství partu Afghánistán v Sýrii“. Dějství, které „ve snaze svrhnout lídry, zajídající se Washingtonu, hraje saúdskou džihádistickou kartu“.

Příznačné přitom je, pokračuje pákistánský žurnalista, co posun teroristických „elit“ až k izraelské hranici provází: „ohlášená fúze irácké a syrské větve al-Káidy“ - a „zprávy o tom, jak nastolení práva šaría  Džabhat al-Nusrou v části Aleppa a Rakky vyvolalo vážné rozmíšky uvnitř Svobodné syrské armády“ (tedy právě oné „škrabošky, v níž by si Američané a Turci přáli opozici portrétovat okolnímu světu“).

Ve skutečnosti „vliv FSA za uplynulý rok v porovnání s al-Nusrá značně vybledl“. Ta druhá sleduje „expanzionistickou agendu, nekončící na syrských hranicích“. A tak „některým hráčům začíná konečně svítat“, že Sýrie v rukou baasistů „možná nebyla tak špatná, jako petrodolaroví mullové, pašovaní do země wahabistickými monarchiemi pod hlavičkou arabského jara“.

„Čtyřicetiletý klídek na Golanských výšinách, dosažený nelehkou dohodou mezi Američany, Sověty, Izraelci a Bašárovým otcem Háfízem po válce Jom Kippur v roce 1973, začíná praskat ve švech, v UNDOF, pozorovatelské misi Organizace spojených národů na Golanských výšinách nastává dezintegrace – někteří z jejích členů své kontingenty stahují, jiní si s tou myšlenkou pohrávají – a izraelská armáda opevňuje hranici.“

„Až dosud jsme se radovali, že se stahuje kruh kolem Damašku,“ přiznává generálporučík Benny Gantz, zastřešující izraelskou vojenskou hierarchii. „Teď sice bojují proti Asádovi. Hádejte, co bude pak? Tím dalším na řadě jsme my.“

I poslední kyvadlová diplomacie, již v regionu absolvoval americký ministr zahraničí John Kerry, však potvrdila sázku na „saúdsko-katarsko-turecké posilování vzbouřenců, jejich podporu výcvikem, zbraněmi a syrským křeslem v Lize arabských států“. Občas to sice provázejí trylky o tom, jak třeba dbát, aby zbraně pašované do Sýrie nepadly do rukou al-Nusrá, „nikdo však dosud nepodal jediné vysvětlení, jak tito radikálové mohou být vyzbrojováni tak úspěšně“ - a „jaký mechanismus může garantovat, že dodávky zbraní neskončí právě v jejich skladech“.

Bude-li Damašek čelit i nadále „kolektivní diplomatické a vojenské váze“ spolku, posedlého jeho vojenskou porážkou – od USA a EU, Turecko i Izrael až po „radu“, kterou pro ten účel daly dohromady monarchie Perského zálivu - „pravděpodobně to skončí územní dezintegrací Sýrie“. Dnes „vládnoucí alawité se stáhnou na středomořské pobřeží kolem Latakíje, Bašárova rodného města“ - a „vzbouřenci budou pokračovat v boji o Damašek“.

Právě Sýrie má totiž „zvláštní hodnotu pro salafistické jádro al-Káidy“. V jeho „letité indoktrinaci“ hraje prim jak zavilá nenávist vůči Izraeli, tak vůči šíitům v Íránu a Iráku. Až by se zmocnili Sýrie, dostanou se k oběma „na dostřel“. Pak nebude bez zajímavosti pnutí, jímž se to promítne v řadách „oficiálních sponzorů FSA“. Poněvadž „al-Káida nebojuje za lidovou vládu, sekulární demokracii a funkční tržní ekonomiku“. Chce vrátit „svůj obskurní kalifát“. Za tímto cílem „půjde až do roztrhání těla“.

Bašár Asád o tureckém premiéru Erdoganovi řekl, že se chová jako „blázen a puberťák“, když FSA poskytuje zbraně a zázemí i dnes. Bude-li se v tom pokračovat – dodal syrský prezident – válka může trvat i další desítky let. Zatímco „pozice Ankary zůstává beze změny, jsou to dost možná Izraelci, kdo konečně začíná hledět pravdě do očí“. Tel Aviv, pro nějž byla porážka dnešního Damašku prioritou po desítky let, se tak zřejmě už brzy obrátí „proti samotné al-Káidě, jejíž povstání zasáhne téměř s jistotou  mnohem širší region“.

Právě „izraelské hranice se ocitnou pod častou raketovou a minometnou palbou“. Tel Aviv bude nucen „udeřit na přední linie těch, koho dosud podporoval“. A až na kápa al-Nusrá začne CIA organizovat atentáty svými bezpilotníky, „nejedna z loajálních vazeb se změní i uvnitř bloku, který teď tolik investuje do války“.