Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Uri Avnery: Obama, nulová empatie, totální schizofrenie

Obama’s Empathy Deficit in Palestine
Uri Avnery

Dvojím metrem škodí Palestincům i Izraeli

 Uri Avnery - na podzim mu bude už devadesát – se narodil v Německu. Od roku 1933 žije na území dnešního Izraele. V letech 1939 – 1941 bojoval v řadách Irgun. Za války roku 1948 byl zraněn. Novinářem je už od té doby. Později roky i poslancem Knesetu. Roku 1984 zakládal Progresívní kandidátku za mír. Roku 1993 - koalici pacifistické levice Guš Šalom. Jeden z nejbystřejších mozků izraelské žurnalistiky je i spoluatorem knihy Politika antisemitimu (The Politics of Anti-Semitism), vydané americkou alternativní strukturou CounterPunch. Tentokrát glosuje Obamovu návštěvu Izraele a Palestiny:

 „Obama v Izraeli: Každé slovo správně. Každé gesto vyznělo věrohodně. Každý detail měl přesně místo, které mu náleží. Dokonalost sama. Obama v Palestině: Každé slovo špatně. Každé gesto vyznělo plonkově. Každý detail byl úplně jinak, než jaksepatří. Dokonalost sama.“ Obama sice – pokračuje Avnery – navštívil i sídlo palestinského prezidenta. Na cestě k němu leží hrob Jásira Arafata. Obama ho minul bez povšimnutí. „To je jako plivnout palestinskému lidu do tváře. Představte si zahraničního hodnostáře na návštěvě Francie, aby nepoložil věnec u Hrobu neznámého vojína. Nebo na návštěvě Izraele, aby nenavštívil Jad Vašem. To je horší než urážka. To je stupidita.“

 Protože „Jásir Arafat je pro Palestince tím, čím George Washington pro Američany, Mahátmá Gándhí pro Indy, David Ben Gurion pro Izraelce. Je to otec národa. Jeho památku ctí i jeho oponenti zleva i zprava. Je vrcholným symbolem palestinského národního hnutí. Jeho obraz visí v každém palestinském úřadě a škole. Tak proč mu nevzdat hold? Proč nepoložit věnec k jeho hrobu, tak jako jiné zahraniční špičky?“ Jen „proto, že Arafat je démonizován a urážen v Izraeli, tak jako žádná jiná lidská bytost od Hitlerových dob.“

Obama se „prostě bál izraelské reakce“. To mu „vedlo ruku za krátké návštěvy Západního břehu. Nohama byl v Palestině, hlavou však v Izraeli. Chodil po Palestině. Rozmlouval s Palestinou. Myšlenky, jež se mu honily hlavou, však byly o Izraelcích.“ A tak i ve chvílích, „kdy říkal správné věci, dělal to chybným tónem“. Prokázal „kompletní deficit empatie“.

V Izraeli ji zvládal bravurně. Tady dal najevo – píše veterán boje za izraelský stát – že zná „všechny naše silné i slabé stránky, paranoie i idiosynkrasie, historické vzpomínky i sny o budoucnosti“. A „není se čemu divit. Je obklopen sionistickými Židy. Jsou jeho nejbližšími poradci, jeho přáteli, jeho experty na Střední východ. Už jenom ze styku s nimi načerpal spoustu toho, nač jsme senzitivní. V Bílém domě ani v jeho okolí, pokud vím, není jediný Arab, natož Palestinec.“

 „Konflikt mezi Izraelem a Palestinou má závažné meritorní příčiny. Právem je ovšem popisován i jako ´střet mezi traumaty´: traumatem holokaustu pro Židy a traumatem Nakba pro Palestince (aniž bych mezi oběma kalamitami navrhoval rovnítko).“ Tím víc by „cestu k míru zbavilo velké překážky už to, kdyby se Izrael omluvil Palestincům za vše, co jim udělal. Pokud by se vyjádřil právě k tomu, pro Obamu byl to byl v Ramalláhu skvělý start“. Tím spíš, že „šest milionů Židů nezabili Palestinci. Byly to evropské země a – ano – USA, kdo necitelně zavřel dveře Židům, kteří se zoufale snažili uniknout svému osudu. A byl to muslimský svět, kdo před pěti sty lety přijal s otevřenou náručí statisíce Židů, prchajících před inkvizicí z katolického Španělska..“

 Tragédií si, pokračuje izraelský veterán, prošla obě etnika. Vinit z nich jen „jedno z nich nelze“. O tom, že „její věc je absolutně spravedlivá, jsou přesvědčena obě“. Jakkoli „mezi novými osadníky a původní populací, okupantem a okupovanými, neexistuje žádná symetrie, z tohoto hlediska se nijak neliší“. Zato „problém s Obamou tkví v tom, že je kompletně, úplně, totálně pohlcen jen jedním z těch pohledů, kdežto k tomu druhému trpí kompletní amnézií. Každé ze slov, jež vyřkl v Izraeli, ilustrovalo jeho hluboce zadřené sionistické krédo. Nejenom slova, která pronesl, ale i tón a řeč těla, to vše tu vyznělo naprosto autenticky.  Každý detail konfliktu vstřebal očividně v jeho sionistickém podání. Nic podobného nedal najevo v Ramalláhu. Tady šlo jen o trochu upřímné snahy prolomit ledy. Palestincům však nepromluvila z duše ani náznakem.“

„Svému izraelskému publiku řekl, aby se ´obulo do palestinských bot´. Udělal ovšem  právě to on sám? Umí si představit, co to znamená, čekat noc co noc na brutální rány na dveře? Probudit se rachotem blížících se buldozerů a nevědět, zda jedou zbořit váš dům? Zírat na osady, rostoucí na vaší půdě, a čekat, kdy ti, kdo je staví, vyrazí spáchat i pogrom vaší vesnice? Nesmět se pohybovat po vlastních cestách? Hledět na vlastního otce, ponižovaného patrolou u silničních zátarasů? Házet kamení na ozbrojené vojáky a statečný slzný plyn, pogumované ocelové projektily a někdy i ostrou munici? Dokáže si představit, jaké to je mít bratra, bratrance, milovanou osobu ve vězení po mnoho a mnoho let jen za vlastenecké postoje či přesvědčení“ - verdiktem „podjatého vojenského ´soudu´, anebo vězněné, aniž se jakýkoli ´proces´ vůbec konal.“

 Když „tento týden zemřel ve vězení Maisara abú-Hamdič a Západní břeh explodoval hněvem, izraelští novináři protest zesměšňovali tím že ten muž zemřel na fatální chorobu, takže Izrael z toho nelze vinit. Představil si kterýkoli z nich aspoň na moment, co to pro lidskou bytost znamená trpět rakovinou, nemocí pomalu metastázující tělem, jíž je upřena adekvátní léčba, a v izolaci od vlastní rodiny a přátel hledět do tváře blížící se smrti? Co jít tak o jejich vlastního otce?“

 „Okupace není abstraktní položkou. Je každodenní realitou pro dva a půl miliony Palestinců. Na Západním břehu a ve Východním Jeruzalému – nemluvě o restrinkcích, uvalených na Gazu. Nedopadá jen na jednotlivce, jimž jsou upřena lidská práva. Primárně dopadá na Palestince jako národ. My, Izraelci, bychom měli vědět víc, než kdokoli jiný, že patřit k jednomu národu, v jeho vlastním státu, pod jeho vlastní vlajkou je základním právem lidské bytosti. V epoše, v níž žijeme, je to bytostný prvek lidské důstojnosti. S čímkoli menším se nikdo nespokojí.“

 „Izraelská vláda trvá na tom, že Palestinci musí uznat Izrael jako ´národní stát izraelského lidu´´. Sama však zatvrzele odmítá uznat Palestinu jako ´národní stát palestinského lidu´. Jak to vidí Obama?“ Po jeho nedávné návštěvě Středního východu „ministr zahraničí John Kerry tvrdě pracuje na ´přípravě základů´ pro ´obnovu mírových rozhovorů´ mezi Izraelem a PLO. Něco tak nanicovatého si žádá spoustu uvozovek.  Diplomaté mohou lepit fikce pokroku i z prázdných frází. Právě to je parketa, kde jejich talent dostává zelenou. Avšak po konfliktu, trvajícím zhruba 130 let, se pokrok na cestě k míru mezi dvěma národy nestane realitou, pokud se nedostane rovného respektu jejich národní historii, právům, pocitům a aspiracím. Dokud se k tomu vedení Spojených států nedopracuje, šance, že přispěje k míru v zemi, trýzněné muky, se blíží nule.“