Z devótních pukrlat vane nekvus a dekadence

 „Kanonizace Margaret Thatcherová vypukla nanosekundy po oznámení, že bývalá britská premiérka a konzervativní ikona zemřela ve věku 87 let,“ píše David Corn, který už zesměšnil spoustu  hagiografických legend (tu u Bushovi and Co. i knihou Arogance: Ze zákulisí skandální manipulace a marketingu irácké války; Hubris: The Inside Story of Spin Scandal and the Selling of the Iraq War). Díru, již udělala do světa právě zesnulá baronesa, shrnuje takto:

 „Thatcherová nebyla strůjcem konsensu; byl to rozbíječ. Aranžovala rozdrcení odborů, privatizaci, redukci sítě sociálních garancí (kdekoli mohla) a razila politiku ničím neomezeného trhu, vedoucí k deregulačním přízrakům budoucnosti. Sekundovala Reaganovi v podpoře všech, kdo se po celém světě dopouštěli mučení a pošlapávání lidských práv, pokud ty týpky byly proti Sovětům. Nelsona Mandelu označila za ´teroristu´ a nezúčastnila se celosvětové kampaně proti rasistickému režimu v Jižní Africe (roku 2006 se předák konzervativní strany David Cameron cítil povinován přehodnotit negativní vztah, který k Mandelovi zaujala Thatcherová a její strana). Podporovala chilského diktátora Augusto Pinocheta.“

 „Bezcitná“ - pokračuje Corn - byla i  „její ekonomická politika“. Daň z nejnižších příjmů zvýšila z 25 na 30 procent. Zdanění těch nejvyšších snížila z 80 na 63 procent. Dan z přidané hodnoty zvedla z 8 na 15 procent. „Železná lady“ se jí říkalo, až když se nastěhovala do Downing Street 10. O první přezdívce, k níž přišla v politice, uťáplá média mlčí. Zněla totiž “Thatcher, the milk snatcher“ (po našem třeba „Thatcherová, mléka zlodějka“). To když svou okoralou duši – ještě jako ministryně školství – vycenila zrušením bezplatných dávek mléka pro žáky základních škol. Svou „deregulací ve stylu ´velkého třesku´, analogickou vývoji v Reaganových Spojených státech, založila cestu k finanční krizi, jež roku 2007 zachvátila anglosaský kapitalismus“.

 Jaktěživ „nepřipouštěla sebemenší kritiku“. Když „její rozbíječské manýry“ narážely i ve vlastní straně – a kdokoli si troufl přijít s odlišným, natož kritickým názorem - většinou ho uzemnila úsečnou otázkou do sálu: „On je jeden z nás?“ Docela kormutlivé to mělo i finále: „Její kariéra skončila v podstatě tím, když jí její vlastní kabinet oznámil, že její politika je natolik nepopulární, že by měla odejít a umožnit, aby se vedení Konzervativní strany ujal někdo z jejích jiných členů“.

 John Pilger, původem Australan, desítky let však jedna z londýnských hvězd Daily Mirror a New Statesman – a zamlada korespondent z front vietnamské války – je  laureátem britské novinářské ceny i řady čestných doktorátů. Na margo tirád, vynášejících baronesu do nebes, přináší ještě třaskavější směs. Řeč je ručičkách, umazaných holportem s Pol Potem:

 „Malá sektářská skupinka Rudých Khmerů“ - připomíná Pilger - „neměla žádnou lidovou oporu“. Získala ji, až když Richard Nixon a Henry Kissinger spustili „tutlané a nezákonné bombardování neutrální Kambodže v letech 1969-1973“. „Svržením ekvivalentu pěti Hirošim na rolnickou populaci Nixon a Kissinger pobili na půl milionu lidí“. Až to „katalyzovalo vzestup“ sekty, o níž svět dosud neměl ani tušení.   Potvrzují to i později „odtajněné americké vládní dokumenty“. Rudým Khmerům „slouží škody, způsobené nálety B 52, za hlavní propagandistické téma“, stojí například v raportu šéfa regionálních operativců CIA z 2. května 1973. „Díky tomu úspěšně rekrutují mladé muže. Místní populace tvrdí, že tato propagandistická kampaň má efekt mezi běženci z oblastí, jež byly terčem náletů B 52.“

 Svatoušci lidských práv, masakrující Kambodžu už před Pol Potem, řádění jeho band mlčky přihlíželi. Zatnout té děsivé genocidě tipec musel až socialistický Vietnam. Na Vánoce 1978, jen tři roky poté, co začal svou vlastní obnovu po americké agresi. „Po následující měsíce a roky Spojené státy, Čína a jejich spojenci, hlavně vláda Margaret Thatcherové, podporovaly Pol Pota v jeho thajském exilu. Byl to nepřítel nepřítele:  Vietnamu, jemuž se za osvobození Kambodže nemělo nikdy dostat uznání, protože přišlo ze špatné strany studené války. Pro Američany, podporující teď Peking proti Moskvě, to byla navíc odveta za potupu na saigonských střechách“ (z nichž startovaly vrtulníky, ve kterých brali na ramena před vietnamskou armádou, osvobozující město).

 Velmoci pak „zneužily i OSN“. Přestože „vláda Rudých Khmerů (´Demokratické Kambodže´) zanikla v lednu 1979, jejím zástupcům bylo umožněno okupovat kambodžské místo v OSN“ - jak na tom vehementně trvala i vláda „železné lady“. Roku 1981 se Zbigniew Brzezinski, šéfporadce prezidenta Jimmy Cartera pro otázky státní bezpečnosti v době kambodžského masakru, nechal slyšet i docela veřejně: „Povzbuzoval jsem Číňany, aby Pol Pota podporovali“. Když Čína posílala Rudým Khmerům zbraně – netajil se tehdy Brzezinski – Spojené státy nad tím „zamhouřily oči“.

 „Pol Pota v exilu“ - dokládá znovu už sám Pilger - „Spojené státy tajně financovaly od ledna 1980. Rozsah této podpory – 85 milionů dolarů v letech 1980-1986 – vyšel na světlo denní korespondencí se členem senátního Výboru pro mezinárodní otázky. CIA a jiné zpravodajské agentury zřídily na hranicích Thajska a Kambodže Pohotovostní skupinu zajišťující, aby humanitární pomoc končila v enklávách Rudých Khmerů v utečeneckých táborech a za hranicemi. Dva američtí humanitární pracovníci, Linda Mason a Roger Brown, později psali: ´Vláda Spojených států trvala na tom, že Rudé Khmery třeba krmit. Pro Spojené státy měl zisk z operací Rudých Khmerů větší váhu, než důvěryhodnost mezinárodně respektované záchranné operace´. Pod americkým tlakem daroval Světový potravinový program přes 12 milionů dolarů v potravinách thajské armádě, aby to předala Rudým Khmerům. ´Profitovalo z toho 20.000 ze 40.000 Pol Potových ozbrojenců,´ napsal Richard Holbrooke, tehdejší náměstek ministra zahraničí Spojených států.“

 „Byl jsem toho svědkem,“ píše Pilger, tehdy válečný zpravodaj v Indočíně. „S konvojem 40 nákladních vozů OSN jsem cestoval do operační základny Rudých Khmerů v Phnom Chat. Šéfem základny byl neblaze proslulý Nam Phann, známý mezi humanitárními pracovníky jako „Řezník“ či Pol Potův Himmler. Když byly zásoby vyloženy doslova k jeho nohám, řekl: ´Díky moc a přáli bychom si víc´.“

 V „listopadu 1980 byl mezi Bílým domem a Rudými Khmery navázán přímý kontakt“. A sice „utajenou návštěvou, kterou podnikl Ray Cline, bývalý náměstek ředitele CIA, do hlavního operačního štábu Rudých Khmerů. Cline byl tehdy zahraničněpolitickým poradcem v přechodném týmu Ronalda Reagana, který se po svém zvolení připravoval na převzetí prezidentského úřadu.“ Od roku 1981 však s „celou šarádou, kdy OSN i nadále uznávala nefunkční Pol Potův režim“, měla stále větší problém řada jiných států. „Následujícího roku proto USA a Čína vynalezly Koalici demokratické vlády Kambodže, což nebyla ani koalice, ani demokratická, ani vláda, ani Kambodže. Bylo to, čemu se v CIA říká ´parádní iluze´.“ V „Bangkoku Amerika této ´koalici´ zadovážila bojové plány, uniformy, peníze a družicový zpravodajský servis. Nekomunistický fíkový list Kongresu umožnil, aby tomuto ´odboji´ schválil pomoc ve výši 24 milionů dolarů.“

 Zpátky však k samotné baronese: „Do roku 1989 zůstávala britská role v Kambodži utajena. Prvé zprávy  probleskly v Sunday Telegraph, od Simona O´Dwyera-Russella, diplomatického a vojenského dopisovatele s těsnými profesionálními i rodinnými vazbami na SAS. Odhalil, že SAS cvičila síly, řízené Pol Potem. Krátce nato informoval Jane´s Defence Weekly, že britský výcvik ´nekomunistických´ členů ´koalice´ probíhá na ´tajných základnách v Thajsku už po víc než čtyři roky´. Instruktoři byli z SAS, ´všechen obslužný vojenský personál z řad veteránů falklandského konfliktu´.“

 Výcvik poražených polpotovců byl „výlučně britskou operací“. To kvůli skandálu „Irangate“, který propukl ve Washingtonu v roce 1986. „´Pokud by Kongres zjistil, že má Amerika prsty v tajném výcviku v Indočíně, či snad dokonce spojeném přímo s Pol Potem,´ řekl O´Dwyer-Russellovi zdroj z ministerstva obrany, ´skončilo by to skandálem. Bylo to jedno z klasických aranžmá mezi Thatcherovou a Reaganem´.“ Sama „železná lady“ tehdy ministerstvo zahraničí konsternovala i následujícím výrokem: „rozumnější z Rudých Khmerů musí hrát určitou roli i v příští vládě“.

 Pilger sám „v roce 1991 hovořil se členem rezervní jednotky SAS, který tam na hranicích sloužil. ´Cvičili jsme Rudé Khmery ve spoustě technických dovedností – hodně o těch s minami,´ řekl mi. ´Používali jsme miny, pocházející z britské Královské zbrojnice, dostali jsme je však přes Egypt a s přeraženým značením... Vedli jsem s nimi i psychologický výcvik. Zpočátku chtěli vtrhnout do vesnic a prostě lidi rozsekat na maděru.“

 Když to vše začalo plavat na povrch, prolhaně zatloukala Foreign Office i sama baronesa. Lídrovi labouristické opozice Neillu Kinnockovi se dušovala i v osobním dopise: „Potvrzuji tímto, že britská vláda není jakkoli angažována ve výcviku, vyzbrojování a součinnosti se silami Rudých Khmerů či jejích spojenci.“ Teprve „po dvou letech zatloukání vláda 25. června 1991 přiznala, že SAS tajně cvičila ´odboj´ už od roku 1983. Zpráva Asia Watch doplnila i detaily: SAS školila ve ´využití improvizovaných výbušnin, nástražných min i výrobě a nasazení časovaných třaskavin´. Autor zprávy Rae McGrath (jeden z více nositelů Nobelovy ceny míru za mezinárodní kampaň proti minám) v Guardianu napsal, že  ´výcvik SAS byl zločinně nezodpovědnou a cynickou politikou´.“

 „Kambodžský právník, hájící Ta Moka, vojenského předáka Rudých Khmerů, prohlásil: ´Soud musí předvolat všechny cizince, kteří v tom mají prsty, bez jediné výjimky...Madeleine Albrightovou, Margaret Thatcherovou, Henry Kissingera, Jimmy Cartera, Ronalda Reagana a George Bushe... Povoláme je, aby sdělili světu, proč podporovali Rudé Khmery.“ Řekl to v době, kdy byli všichni ještě  naživu. Arogance moci se však právu vysmála i tentokrát.

 Devótní pukrlata na adresu, potřísněnou tak odiózními kousky, nejsou jen peep show politického nevkusu. Je to i striptýz morální dekadence, pokleslé až úplně na dno.