Georgij Kolarov: Bulharsko: fenomén hořících lidí

Brutální masochismus ze zoufalství, anebo v cynické režii i tentokrát?

Upálilo se jich už pět. Seznam tím možná nekončí. Co znamená – a jak rezonuje v boji před květnovými volbami – rozebírá bulharský doktorand Georgij Kolarov: „Už den po volbách, stanovených na 12. května, se dá čekat obrovský výbuch občanské aktivity, kdy zřejmě všechny politické strany a hnutí, jejich členové a přívrženci budou hlasitě ventilovat svou nespokojenost po ulicích a náměstích. Jde o to, že podle sociologických průzkumů vedoucí politické strany – Občané za evropský rozvoj Bulharska (GERB, pravicoví centristé) a Bulharská socialistická strana (BSP, levicoví centristé) si nejspíš zachovají paritu. Vládu tak nebude s to zformovat ani jedna z nich. Za takové situace se budou k moci drát hlučné nacionalisticko-patriotické síly typu strany ATAKA a také proturecké Hnutí práv a svobod (DPS). Jeho arogance a provokace už vedly k markantnímu růstu nacionalistických nálad. Rating strany ATAKA roste.“

Vyloučit nelze ani „úspěch některých nových stran, vzniklých na vlně protestu“. Nejviditelnější je Svobodný lid, vedený „známým sociálním demokratem, politologem a předsedou Svazu hospodářské iniciativy občanů Teodorem Dečevem“. Ten se „pokouší zformovat kandidátku z nejznámějších demonstrantů posledních měsíců“.

Sám „fenomén hořících lidí“ - pokračuje Kolarov -  je však v Bulharsku „absolutní novinkou“. Právě „epidemie sebeupálení“ (a „heroizace jejich obětí“) sehrála „roli roznětky ´arabského jara´v Tunisu a Egyptě“. Klackem v politických střetech je i v Bulharsku. Podle lídra bulharských socialistů Sergeje Staniševa jsou „hořící lidé symbolem  vlády strany GERB“. Nikolaj Michajlov, „psycholog, ultrakonzervativec a antisověta z povolání“, zase  káže, že cílem hrůzných sebevražd je „návrat staré geopolitické orientace země“.

Novinářka Genka Markova dokonce tvrdí, že celou vlnu protestů „organizuje a financuje Moskva“. S ještě „sofistikovanější“ verzí přišel Emil Košlukov, jeden z lídrů studentských protikomunistických demonstrací v roce 1989 („zverbovaný bulharskou státní bezpečností“) - a pak zase „student americké univerzity“ (s „pěkným stipendiem“), repatriovaný coby „kovaný lobbista zájmů Washingtonu“. Košlukov tvrdí, že vlna protestů je konspirací „ruských energetických firem“.

To by se ovšem týkalo i země pod Nečasem. Malér v Bulharsku má totiž i ČEZ, jednou nohou stále  podnik státu. Na ráně bulharských protestů byl hned vedle místních papalášů, škrtajících lidem i poslední drobky z někdejší sociální bavlnky. ČEZ, jemuž teď v Bulharsku hrozí ztráta v miliardách - a trestní postih - by jiného viníka potřeboval jako čuník drbání. Že by snad za jeho složenky, vyšší než řada starobních důchodů, mohlo zdražení energií na vstupu, však netvrdí ani ČEZ.

Kolarov připomíná jinou z možných stop. Průzkum bojem stihla už roky předtím, než ji roku 1973 vtělil Gene Sharp i do manuálu, jak inscenovat „přechod od diktatury k demokracii´“. O  „Sebeobětování“ - „sebeupálením, utonutím atp.“ - je tu „článek 158“. Sharpova brožura byla i rukovětí „barevných revolucí“. Komanda, cvičená v její metodice, řídila už „povstání proti Miloševičovi“. I jeho reprízy v Gruzii, na Ukrajině a dalších „postsovětských“ zemích. M. S. Jones na webu Meta-Activism o zadání, vkládaném do „spektakulárních lidských obětí“, píše: „Sebeupálení“ je „názorné“. „Šokuje“ právě „svou brutalitou“. Zvlášť je-li „zvěčněno fotograficky a na video“ - a předváděno „hned nato“. Pak je „řešení politického úkolu nepoměrně snazší – převzetí moci na vlně plamenů sebeupálení usnadňuje do krajnosti“.

Terčem protestů byl pravicový GERB. Přesto se „pokusí udělat vše pro to, aby se vrátil k moci“. Agentury mu momentálně připisují 23 % preferencí. Socialistům kolem 19 %. Hlavolam, kdo z rivalů sestaví vládu, rozhodne hlavně to, která z „druhořadých politických sil se do parlamentu nakonec vůbec dostane“.

Socialisté „promarnili šanci už loni“. Když „na kongresu BSP odmítli vyměnit dnešního stranického lídra Sergeje Staniševa za jeho předchůdce – Georgije Prvanova“. Ten byl - jako prezident země v letech 2002-2012 - „nejúspěšnějším politikem přechodného období“. Hlavou státu se stal přímo z postu předsedy BSP. Jako „jediný v nových dějinách Bulharska vyhrál i druhý mandát“. Vznikne-li po květnových volbách patová situace, může se právě on stát premiérem úřednické vlády, mající šanci na širší veřejnou podporu.

Jinak, než „lobbisté“ dirigovaní přes Atlantik, vidí Kolarov i mezinárodní kontext: „Kdokoli usedne do křesla premiéra, bude muset balancovat mezi Moskvou, Bruselem a Washingtonem. Jistě, z Washingtonu a hlavně z Bruselu proudí peníze“ - avšak ty vlastně „už utracené“. Autor upozorňuje i na jiný moment: „Než Britům a dalším Evropanům došlo, jak fatální chybu udělali, když skoupili bulharské nemovitosti ve vesnicích s cikánskou a tureckou většinou, a začali se pokoušet se jich zbavit, Rusové (hlavně z Moskvy a Petrohradu) se pustili do masového osídlování bulharského černomořského pobřeží a stali se tak svého druhu garantem proti islamizaci této části Bulharska. Mnohé demografické prognózy hovoří o tom, že už za několik desítek let se Bulhaři stanou ve své zemi menšinou, soustředěnou v několika velkých městech. Na pobřeží se teď utváří enkláva, hovořící rusky (hlavně Rusové, Ukrajinci a Arméni). Ve vnitrozemí budou expandovat zóny, kompaktně osídlené Turky a Cikány. V Bulharsku rychle narůstá i počet imigrantů z arabských zemí, Afghánistánu, kurdských regionů Blízkého a Středního východu.“

To všechno - uzavírá tamní analytik - „musí bulharskou politickou třídu přimět k zamyšlení nad náplní vnějších vazeb a především vztahů s velmocemi. Nakonec možná aspoň část bulharských politiků pochopí, že jedinou velkou silou ve světě, nemající zájem na zmizení bulharského státu a národa, je Rusko. Naopak sousední Turecko, které svou zahraniční politiku přezbrojilo koncepcí ´neoosmanismu´, si už brousí zuby na obnovu Osmanské říše. Objektem tureckého tlaku jsou především sousední země, včetně členů Evropské unie.“