Boris Buden: Konec postkomunismu

„Vůdčí politickou figurou“ je „znesvéprávněné dítě“, plnící „zadání zvenčí“

„Dějiny postkomunismu by se měly vyprávět od svého konce. Tímto způsobem si ušetříme řadu iluzí,“ otevírá svou knihu Konec postkomunismu, která právě vyšla i česky, chorvatský filozof Boris Buden (1958). Fanatiky postkomunismu příliš nepotěší. Tady je aspoň pár ochutnávek:

„V éře pozdního kapitalismu nejsou masy na Západě už žádnými přesvědčenými věřícími v přednosti demokracie (…) Žargon postkomunistické transformace je zatížen kuriózními metaforami: výchova k demokracii, zkoušky z demokracie, škola demokracie, která stále ještě potřebuje pleny, která sílí a zraje a možná má ještě na nohou dětské botičky, pokouší se o první nejisté krůčky nebo, jak jinak, demokracie strádá dětskými neduhy (…) Hlavním atributem postkomunistické situace je represivní infantilizace společnosti.“

„A tak se infantilní metaforika, typická pro žargon postkomunistické transformace, ukazuje jako symptom nových mocenských vztahů. Ukazuje jednoznačně na represivní znesvéprávnění skutečného subjektu ´demokratického obratu´, na jeho retroaktivní desubjektivizaci.“

„Hůře to dopadnout ani nemohlo: nejenže byli protagonisté demokratických revolucí oloupeni o své vítězství a degradováni na poražené; současně byli zbaveni svéprávnosti a odsouzeni k mechanické imitaci svých poručníků v bláhové víře, že z nich tak budou vychováni suverénní občané. Neodráží se v tom jen zvůle nových vládců, ale především logika jejich panování.“

„V podivuhodném světě postkomunismu je demokracie zároveň vytoužený cíl i ztracený objekt (…) Vyhlídka na lepší budoucnost se mu otevírá jen z melancholické perspektivy. Nedává jim svobodnou volbu.“

„´Dítě´ coby vůdčí politická figura postkomunismu je něčím více než jenom nástrojem nové hegemonie (…) jakožto ´dítě´ se nemusí zodpovídat za zločiny postkomunismu, za zločinné privatizace, během nichž se bohatství celých národů přes noc stalo majetkem malé hrstky jednotlivců, za nové, postkomunistické zbídačování mas se všemi jeho sociálními a individuálními důsledky, za historickou regresi, která mnohde postkomunistické společnosti ekonomicky, kulturně i morálně uvrhla pod úroveň dosaženou za komunismu, a v neposlední řadě i za rozličné nacionalismy, rasismy, fašismy, za krvavé občanské války a dokonce i za genocidy.“

„Represivně znesvéprávněné dítě v nás je právě takovým čistým ztělesněním naší politické a historické bezmoci v blaženém světě postkomunismu, který v záchvatu epochální megalomanie sám sebe pokládá za naplnění veškerých lidských snů o svobodě. Jediným možným východiskem z této námi samými zaviněné nesvéprávnosti je takovému světu oponovat a stavět se mu na odpor.“

„Demokratickým revolucím, které na přelomu let 1989/1990 vedly k pádu komunismu ve východní Evropě, je upřena veškerá historická originalita. Nepřinesly světu nic nového, žádnou ´novátorskou ideu, ukazujíc k budoucnosti´ (Habermas).“

„Západní publikum se tak halasně obdivovalo odvaze ke změně jen proto, že v ní nebylo s to zahlédnout nic jiného než potvrzení vlastní servility vůči stávajícím poměrům.“

„Právě v tom tkví postkoloniální charakter postkomunismu, totiž v jeho neschopnosti pochopit komunismus jako výraz společenských antagonismů a následně jej – třeba jako pokus, který ztroskotal – začlenit do narativu emancipace.“

“To má dalekosáhlé důsledky pro vnímání postkomunistické reality. Společenské rozpory postkomunismu – stále rozevřenější nůžky mezi chudými a bohatými, rozpuštění veškerých forem sociální solidarity, do nebe volající sociální nespravedlnost, chronicky rozšířené sociální strádání atd. - zůstávají afektivně neobsazené. Ačkoliv jsou nepřehlédnutelné, zachází se s nimi, jako kdyby neexistovaly. To platí pro celé sociální pole. Je tu sice, ale člověk je vůbec necítí. Jedná se o jistý druh sociální anestézie, která náleží k nejnápadnějším a zároveň nejzáhadnějším fenoménům postkomunistické transformace.“

„Vzpomeňme jen na radikální proměnu vlastnických vztahů, respektive na takzvaný proces postkomunistické transformace, skrze niž majetek milionů doslova přes noc přešel do vlastnictví častokrát kriminální kliky, aniž by vyvlastnění proti tomu vznesli jakýkoli odpor; nebo na sociální práva, na která lidé rezignovali bez sebemenšího odporu. Lidé se vzdali celého sociálního státu, jakoby se jednalo o pár roztrhaných ponožek, a nikoli o výdobytky více než století sociálních zápasů. Jenom díky sociální anestézii mohl být sociální stát postkomunistické realitě amputován tak bezbolestně – a to nejen na Východě.“

„Takto se Východ stal Novou Evropou – kapitalismem, který je kapitalističtější než jeho západní originál, tedy flexibilnějším, bezohlednějším, divočejším, krátce kapitalismem, který se v daleko radikálnější míře emancipoval od socialistických (a posléze i sociálních) zábran a omezení, především ale od forem společenské solidarity institucionalizovaných v sociálním státě.“

„Tomu ostatně také slouží představa postkomunistického Východu, jenž se vůči Západu nachází ve stavu dohánění. Je fetišem, jenž slouží jako náhražka společnosti amputované, či ještě odvržené z vnímání naší historické reality, aby tak neutralizoval působení nových společenských rozporů, především však nových mocenských vztahů, které se na celém světě etablovaly po pádu – a v neposlední řadě i zásluhou pádu – komunismu. Jen v odvržené společnosti lze z lidí, kteří bojují za svá práva, učinit politováníhodné kreatury kulturního dohánění, které se novým pánům podrobují nejenom bez boje, ale také s radostí.“

„V důsledku svého neuskutečnění na Západě nebyla totiž revoluce na Východě jen ´polovičatou´ revolucí, nýbrž byla přímo kontrarevolucí (…) Nejmocnější politická zbraň kontrarevoluce, národ, byla onou rakví, v níž byla odnesena ke svému hrobu. “

„Téměř všude kráčely takzvané demokratické revoluce ruku v ruce s neokonzervativním obratem. První slova, která byla čerstvě narozená demokracie schopna vyslovit, byla slova ´náš národ´ nebo ´náš Bůh´. Nicméně nacionalismus, pravicový populismus, náboženský fundamentalismus, kulturní rasismus atd. se tentokrát mohl pyšnit demokratickou legitimizací. Zklamání v pohledu západních přihlížejících bylo nepřehlédnutelné. To však nevzbuzovalo žádné pochybnosti o historickém poslání a ideologické převaze liberálně demokratického kapitalismu. Právě naopak, ještě posilovalo jeho mocenské ambice.“

„A tak se vyčerpává nová, demokratická politika postkomunistických společností nikoli v uspokojování potřeb a zájmů svých členů, nýbrž v plnění zadání, která jsou těmto společnostem uložena zvenčí – Západem (…) Takto se ideál liberálně demokratického založení společnosti ukazuje jako nástroj panování.“

„Potřebujeme jiný obraz konce komunismu. Ten o pádu Berlínské zdi se stal ideologickým kýčem. V jeho světě se pravda o minulosti jeví jako malá oportunistická lež přítomnosti.“

„Proč je postkomunismus posedlý minulostí? (…) Kam se vlastně chtějí dostat lidé, kteří se neustále ohlížejí do své minulosti? To, že má postkomunismus problém s budoucností, není žádné tajemství. Definuje se přece právě svým odvratem od budoucnosti (…) Postkomunismu, pojímanému jao historická situace, chybí výhled do budoucnosti, jíž ve své podstatě byla éra komunismu.“

„Za čím se to však vlastně po pádu komunismu tak zoufale ohlížíme? Pravděpodobně nejlepší odpověď na tuto otázku nám dává Charity Scribnerová ve  své knize Requiem for Communism. Domnívá se, že spolu se světem socialismu zmizela ze světa i historická zkušenost společenskosti, zkušenost společenské solidarity (…) Příslib demokratické svobody a ekonomické prosperity nedokáže tuto epochální ztrátu nahradit (…) To, co se vytratilo, je fundamentální zkušenost sociálna. A proto je prázdnota, která za touto ztrátou zůstává, tak bolestivá. Je to prázdnota, kterou odhalil nepřítomný fundament společnosti jakožto společnosti. Dává nám pocit, že samotná společnost již neexistuje.“

„Nežijeme ve společnosti s nadějí či ve společnosti bez naděje, ale spíše v naději bez společnosti.“

„Pražské Muzeum komunismu není žádnou kulturní institucí, kterou by bylo třeba brát vážně (…) Člověk se tam sice téměř nic nedozví o komunistické minulosti, o to víc se však dozví o postkomunistické neschopnosti si s touto minulostí poradit.“

„Nejdůležitější exponát pražského Muzea komunismu se nachází mimo prostory muzea, venku na ulici. Jedná se o plakát, který má kolemjdoucí lákat k návštěvě muzea: vyobrazení ruské matrjošky, která je na jednom místě pozoruhodným způsobem zdeformovaná. Matrjoška má zuby, a sice žraločí zuby. V tomto vyobrazení kulminuje postkomunistický antikomunismus, jenž je všudypřítomný jako jistý druh jeho konceptuální esence (…) Její obraz nabízí pro kultivaci postkomunistických identit přímo ideální distinkci: stereotyp kulturně jiného, pojímaný současně jako fobie i jako fetiš. Komunismus sice mohl být svého času projektem univerzální emancipace, dnes je však už jen Ruskou, jež nám hrozí kastrací.“

Na autora, odstaveného od prsu postkomunismu, docela solidní výkon.