Michail Děljagin: Suvenýrová demokracie

Cenou za taktické chytristiky jsou strategické prohry

Michail Děljagin je ze stejné líhně, jako Michail Chazin, jehož bystré prognózy jsme nabídli už několikrát. Ač letos teprve pětačtyřicátník, má za sebou i roky v postsovětském Kremlu. Když mu to, čemu tam asistoval, přelezlo krkem, založil Ústav pro otázky globalizace (IPROG). Agilní ve spoustě médií,  je  i autorem několika monografií: Ideologie renesance (Ideologija vozrožděnija, 2000), Světová krize: obecná teorie globalizace (Mirovoj krizis: obščaja teorija globalizaciji, 2003) a Rusko po Putinovi: je “oranžově-zelená” revoluce fatální?  (Rossija posle Putina: neizběžna li “oranževo-zeljonaja” revoljucija?, 2005).

Tentokrát mu dala slovo sama Nězavisimaja gazeta, vuvuzela ruských liberálů. ”´Věčně včerejší´ inteligence” - píše tu Děljagin - “lamentuje už čtvrt století nad nenapravitelnými chybami státu”. Už coby “partajně-hospodářská nomenklatura Gorbačovovy perestrojky” - až po hejno vykuků, připravujících “olympiádu 2014”. Mezitím sice mockrát “změnila rétoriku, model chování, sociální skladbu a dokonce i zevnějšek”. Svému pravému krédu však zůstává věrná neochvějně. Je o úporné snaze “byrokracie zbavit se jakékoli kontroly” - a hlavně “odpovědnosti za vlastní skutky”. Trvá-li taková “chyba už celou generaci”, jde o “víc, než jen o politiku”. Pak je to rovnou - “strategie”.

Sleduje pregnantní cíl: “rozkrást sovětské dědictví, proměnit je v osobní bohatství a to pak legalizovat v zemích, hýřících luxusem”. Jenomže “žádná krádež netrvá věčně”. Někdy jsou málo i vysoké ceny ropy. Pak stačí, aby se “na moment zpomalil růst HDP”. Rázem “není dost ani na choutky ´vlivných skupin´”.

Celý “Gorbačovův-Jelcinův-Putinův model” se tak “nevyhnutelně blíží ke dnu”. “Hlava až po uši v korytu toho nevidí mnohem víc, než jen nebe”. “Vládnoucí galerka” už - vinou “své nátury” - “na budoucnost myslet ani nemůže”. Uvažuje v “mezích jednoho trávícího cyklu”. Reaguje už jen “situačně”: “Nemám dost na dům ve Švýcarsku?” Tak “vyhoďte z kola slabší konkurenci” (trocha povyku kolem “boje s korupcí” neuškodí)! “Dupněte na plyn rozkrádaček”! “Pusťte se do nich i jinde!”

Že “plebs vyrazil do ulic”? Pak to chce nové “represivní zákony”. Zinscenovat “provokace”. Dostat “pár horkých hlav za katr”. Čistě “jen pro výstrahu” (a proto klidně “těch druhého ranku”). Aby plebs přešly roupy “politických protestů”, třeba mu hlavně naložit víc “starostí o holé přežití”. Co takhle “deficit obilí”? Nebo rovnou i “krve”?

“Mnohé reformy” - “například rozpočtových organizací, školství, bytového hospodářství, záměna původní populace migranty” - jsou “natolik destruktivní, až právě proto i nezvratné”. “Chamtivost vládnoucí galerky”, která jim vede ruku, ztuhla do “kolektivního bezvědomí”. Leží mu na mozku už jen “uřiditelnost destrukce Ruska”. Kdyby se totiž “zhroutilo samovolně” - a nedej bože tak i “nenadále” - dá se “pod ruinami uvíznout”. Pokud je “galerka zničí sama”, bude naopak znát i “termín”. Jen tak se dá ze “zóny, na kterou dolehne kalamita, vypadnout v předstihu”. “Postarat se o vlastní bezpečnost”. “Maximalizovat zisky”. A ještě “za sebou zamést stopy”. Tak jako “zločinec, když dům, který vykradl, ještě zapálí” – ač by si v něm “mohl na chvíli dopřát pohodlí i on sám”. Ruská “vládnoucí třída”, vše tomu nasvědčuje, “legalizuje nakradené na Západě”. To, jak dopadne její vlastní země, “ji nezajímá o nic víc, než osud nedojedené kotlety”. Vybavila se “privátním leteckým parkem”. Spoléhá na “imigrační paragrafy pro byznys”. Může “vzít roha ve vteřině”.

Tím víc přeje doba “intrikám”, v nichž se vybíjí čiré “politikaření”. Je to “boj uvnitř vládnoucí galerky”. Mezi “liberálními fundamentalisty” - a “silovými oligarchy”. “Smyslem života” těch prvních je “materiální konzum”. “Západu a globálnímu byznysu slouží otevřeně”. Podle “principu ´co je dobré pro General Motors, je možná špatné pro Ameriku, ale určitě ´dobré pro Rusko´”. Těm “druhým jde hlavně o upevnění vlastních pozic” - zase však “v rámci společného projektu, jak Rusko vykšeftovat za osobní bohatství”. “První jsou ochotni vládnout zemi z pozic subalterních manažerů globálního byznysu”. Ve “stylu devadesátých.let”. Ti “druzí se derou do práv ´junior partnerů´”.

Když se ukázalo, že Medvěděv si na “plnohodnotného prezidenta” netroufá, vedlo to k “dezorientaci liberálního klanu”. Nastala právě v době, kdy propukly “protesty ´rozhořčených obyvatel měst´”. “Liberálové si je osedlali”. K svému úděsu však zjistili, že “Rusko tíhne k sociálním a vlasteneckým hodnotám”. A proto “věří, že stát by měl sloužit jemu, a ne globálnímu byznysu”. A tak to byl sám “liberální klan”, kdo “další šíření protestů zablokoval”. “Teritoriálně i v sociálním směru”. I jemu už došlo, že pokud se “Rusko probudí”, “zbaví moci a vyžene z politiky” právě “liberální klan”.

“Strategická pauza”, která tím nastala, “trvá dodnes”. Putinovi se “část politické galerky, která se diskreditovala”, hodí za “obětního beránka”. Mementem je “Kaddáfího úděl”. “Šéf slabého státu” - “nehledě na všechny zásluhy před USA” - se “penze nedočká”. “Přijde-li o moc, přijde i o život” - “trýznivě a celý od bláta”. Putin “odejít nemůže”. “Rvát se o moc” je jediné, co mu zbývá. Riziko “nových sociální bouří” si zatím “asi nepřipouští ani ve skrytu duše”. Situaci, v níž lavíruje, však trestá nutkavá schizofrenie. Budoucí hrozby, zapuzované rozumem, se vracejí jako “předtucha, vůči níž se bezděčně adaptuje”.

U Putina jí je “propad do ekonomické krize”. Sám si sice “zřejmě ani nepřipouští, že by pak přišel o devizové rezervy” (i když je “globální deprese dokáže devalvovat za jediný měsíc”). I jemu se však asi “honí před očima ještě horší krize, než ta na podzim roku 2008”. A pravděpodobně tak i chápe, že pokud by nastala, “globální byznys se rukama liberálního klanu pokusí nahradit své ´junior partnery´, stojící v čele Ruska, ´junior manažery´.” A tedy “dosadit i místo něj samého - někoho z liberálů”. Žádá-li si doba “snížení nákladů a zvýšení míry zisku”, “není v tom nic osobního”. “Čistě jen byznys”.

Právě “ti, kdo by mohli udeřit”, tak budou “označeni za viníky” už “při prvním vážnějším zhoršení situace”. “Pěkně po Jelcinově vzoru: ´Za všechno... může… Čubajs!´”. Právě na to se už tiše zbrojí. “Dávkováním prachobyčejného boje mezi klany”. “Co znamená jmenování teprve druhého za celé roky reforem - a za Putina vůbec prvního - profesionálního ministra ekonomického rozvoje? Prvního profesionálního ministra vnitra za Putina? Prvního ministra kultury, který v ní vidí zdroj kultivace národa? Prvního poradce prezidenta pro ekonomiku, který není z liberálů, od listopadu 1993?” Cílem je sice “odstranit neadekvátní liberály” Tak ovšem, aby to “nedezorganizovalo moc”. A nebudilo dojem “rázné ´výměny stráží´”.

Nedávno Putin nadělal “svým ´spolubojovníkům´ nepříjemnosti”. To když “jim vzal právo na účty v zahraničních bankách”.   “Přes zplnomocněné důvěrníky – prosím, napřímo však už ne”. To není “příprava na ´novou opričninu´ (ačkoli to tím může skončit)”. Je to “jen pojistka” - aby “ani žádný Magnitského seznam nedonutil Státní dumu hlasovat pro Putinovo vydání ´mezinárodnímu tribunálu´”.

Čím to, že se najednou “smí kritizovat ´Jednotné Rusko´”? No přece proto, aby se “nenávist agonizované společnosti”, narůstající “vůči moci”, vybila jen proti “loutkové struktuře”.  Útoky na “Jednotné Rusko” by se daly hravě umlčet.  Pak by se ale “rozhořčení země, namíření proti vitríně, sneslo na samotné jádro”. A tak není zadupávána do země – ale naopak i tak trochu “přisvěcována” - dokonce i ”zpráva analytiků prohlašujících, že ´Jednotné Rusko´ volby v roce 2011 prohrálo”. Aniž kdo ovšem žádá “přezkoumat volební výsledky”. Tím snáz mohou ti “praví” (“ze staré strany moci”), “přejít do té nové - Všeruské lidové fronty”. Z “organizačního chaosu, jenž přitom nastane”, sice vyroste “problém sám o sobě”. Možná nebude “o nic menší, než systémová krize”. Koho z těch, kdo má dnes v rukou “politická rozhodnutí”, však zajímá i to, “nakolik se dá uřídit jejich realizace”?         

“Mnohé vyjasnil výběr předsedy centrální banky.” Sergej Glazev, nový Putinův ekonomický poradce, naskicoval národohospodářské priority, značně odlišné od dosavadní praxe (srv Sergej Glazev: Putinův poradce anoncuje změnu, 25. února). “Liberály” to však mělo jen “vyděsit”. “Vyrazit z nich drobné ústupky”. Glazev by se, být šéfem centrální banky on, “pustil neprodleně do stimulace rozvoje”. Už to by - “následkem limitovaných zdrojů” - “omezilo rozkrádání”.  Nutně tak “podkopalo i blahobyt části vládnoucí třídy” - a “postavilo ji před krajně nebezpečný precedens”. Reakcí by byl “odpor zkorumpovaných elementů” - a “minimálně i politické napětí”. To se však Putinovi zatím jistě nehodí - “jiná věc to bude za krize, ta ale nepropukne už letos”. Post šéfa centrální banky tak čekal na někoho z “liberálních fundamentalistů”. “Na výběr jich bylo víc než dost.” Volba však padla na “byrokrata, nemajícího k bankám sebemenší vztah” (natož k “jejich často delikátním problémům”). Elvira Nabiullina se “pro Rusko může stát sama rizikovým faktorem”.

To, že byla jmenována právě ona - ať za to vděčí jakékoli protekci - obnažilo hlavně jiný moment.  “Dnešní vedení země” se řídí čistě “personálními hledisky”. Kritéria “systémové povahy” je míjejí obloukem. Není ve “vzájemném vztahu se společností, s třídami, s klany, ani s elitními sítěmi (které formují rozvoj v době informačních technologií) – ale jen s jednotlivými lidmi”. Mezi “formáty společenského rozvoje” - a “metodikou rozhodování” - tak zeje očividný “nesoulad”. Ten sice umožňuje “taktická vítězství” - “počínaje druhou čečenskou válkou až po protesty městských ´hipíků´”. Jen ale za cenu “strategických porážek” - “od sociální role pro kavkazské bandity až po kšefty s globálním byznysem”. V takovém případě “šance, že by Rusko vyrábělo i cokoli jiného, než suroviny a zbraně (byť třeba jen pro svůj vlastní trh), se pravděpodobně nehoní ani hlavami, propagujícími ´vztyk z kolen´”. “Řídící skupině, která za lidmi nevidí zájmy velkých systémů, je souzeno vydávat strategické pozice” - “výměnou za mizerný osobní zájem, časem dokonce ani ten vlastní.”

“To ovšem znamená, že nám, Rusku” nezbývá, než – “tváří v tvář nové katastrofě” - “přežívat navzdory státu”. “Pěkně po jednom”. Alternativou je jen “budování vlastních, paralelních struktur moci”. Takových, které - “až se bude dnešní systém rozpadat” - “vystoupí ze stínu a vezmou moc do svých rukou”. 

Suvenýrová demokracie je slovní hříčkou. Sarkasmem na margo suverénní demokracie. Právě tak si, znalci vědí, říká ta, již Děljagin bere na solar.