Los Angeles Times: “Přátelé Sýrie”, sektářský teror

Sekulární stát, zaručující svobodu vyznání, kolonizuje fanatická sebranka

“Večer co večer berou Ali Džamal a ostatní muži z tohoto pohraničního města do rukou své kalašnikovy, usedají na motorky a vyrážejí přes zavlažovací kanál do Sýrie bránit své domy,” startuje reportáž Patricka J. McDonella a Nabiha Bulose v Los Angeles Times. Brání je před “sunnitskými rebely”. Musí je bránit, protože jsou šíity. “Představte si, že ti lidé byli našimi sousedy,” říká reportérům čtyřicetiletý farmář. “Teď nás chtějí pochytat a pozabíjet.”

“Dominantní verze syrské války tvrdí, že tyranská vláda, která je převážně v rukou členů šíítské sekty alavitů, potlačuje lid prahnoucí po svobodě,” pokračují američtí reportéři. “Jinak to líčí lidé v převážně šíitských městech a vesnicích v libanonském údolí Bikáa, kteří sem uprchli ze Sýrie. Mluví o tom, že vzbouřenci spustili ´etnické čistky´, mající nastolit islámský stát v rukou sunnitské většiny.”

 “Už dva roky trvající syrský konflikt má stále víc sektářský ráz. Tváří v tvář útokům povstalců uprchli šíité z desítek vesnic v Sýrii na libanonské území, ovládané šíitskou militantní skupinou Hizballáh (...). Vyhnanci neskrývají Hizballáhu, považovanému Spojenými státy za teroristickou organizaci, vděk za to, že u něj našli střechu nad hlavou a bezpečí.”

“Jsem k Hizballáhu loajální, můj nadřízený to ale není,” říká Džamal. “Aby si mohl koupit samopal AK-47, musel prodat dvě krávy. Večer co večer vyráží spolu se svým bratrem a dalšími muži ze Zajty bránit své domy a majetek v Sýrii. Jejich ženy a děti zůstávají v Libanonu. Džamal i ostatní, s nimiž jsme hovořili, říkají, že sunnitští vzbouřenci, mnohdy z vesnic sousedících s tou jejich, napadají šíity, vyvlékají je z jich domů a v mnoha případech jejich enklávy bombardují a podpalují. Když byl jeho vlastní dům loni ostřelován, říká Džamal, odvezl rodinu do Libanonu. ´Co mne co mají pod zbraní nutit, abych odešel z domova?´, ptá se. ´My toho na obranu moc nemáme, jen pušky, to, co nám patří, však budeme bránit.´

Za zavodňovacím kanálem, jímž vede státní hranice, “odpočívají syrští vojáci, někteří z nich jen v teniskách”. Ze svého postu střeží pšeničné pole a olivový háj místních farmářů. “Jsou to jediní syrští vojáci, které jsme v pohraničním pásmu zaznamenali.”

“V sousedním městě Hermel nám šestačtyřicetiletý Ali Hajdar Chejr Din popisuje, jak ho na syrské silnici unesli rebelové a drželi čtyři dny. Únosci si ho, když si jeden o druhém prošli kontakty v jeho mobilu, obvinili, že je operativcem Hizballáíhu, říká Din, podle nějž jeho rodina vlastní továrnu v Homsu. ´Nechtěl jsem, aby mne zmrzačili, vypíchli mi oko nebo mi motorovou pilou uřízli nohu, protože právě takové věci se, jak jsem slyšel, některým lidem staly. Řekl jsem jim, ať mě radši rovnou pokropí dávkou ze samopalu, abych to měl rychle za sebou´,” končí svou reportáž Los Angeles Times. 

“Přátelé Sýrie” mají noblesní vkus.