Ellen Brown: Na Kypru se bojuje za práva nás všech

Konfiskacím úspor předejde jen veřejné vlastnictví bank

To, co se snaží vnutit Kypru „trojka“ - tedy EU, MMF a Evropská centrální banka - se nám předestírá  jako krok, šitý na míru jen tomuto „extrémnímu případu“. Jenže „plán konfiskace se připravuje už dlouho“ - a „vůbec ne jenom pro Kypr“, píše Ellen Brown, americká právnička, rektorka Public Banking Institute i autorka 11 knih. Největší mezinárodní ohlas měla poslední z nich – Předivo dluhů: šokující pravda o našem peněžním systému a jak se z něj můžeme vymanit (Web Of Debt: The Shocking Truth About Our Money System And How We Can Break Free).

Scénář, jehož pokusným králíkem je maličký středomořský stát – uvádí autorka ve svém posledním článku – opustil interní bankovní kolečka už před nějakým časem. Například v Buletinu rezervní banky Nového Zélandu, vydaném už v září 2011. Článek, který tu zveřejnili Kevin Hoskin a Ian Woolford, se ani netajil, že vlastně jen kompletuje řešení, uplatněné už za asijské finanční krize od roku 1997. Odvolával se ovšem i na doporučení, vzešlá z grémia basilejské Banky pro mezinárodní zúčtování (BIS), jedné z vůbec nejdůležitějších finančních institucí.

Na stránkách buletinů, vydávaných rezervními bankami, nemá tuctový grafoman šanci. Víza tam dostanou  jen náměty, jimž přejí vlivné kruhy. Ten, s nímž vyrukovali Hoskin s Woolfordem, byl na delikátní téma – co dělat v případě „bank, jejichž bankrot nebude chtít sanovat ani vláda“. Odpověď zněla jednoznačně - „zajistit v co možná dosažitelné míře, aby šly všechny ztráty k tíži akcionářů a věřitelů“.

Zní to logicky. Má to však háček. „Věřitelem“ se totiž rozumí i každý, kdo si do banky uložil své úspory. Že by byl jejich majitelem i pak, míní jen laická představa. „Ve většině právních systémů“ – praví i prestižní Wikipedia – totiž „uložené peníze už nejsou majetkem klienta. Stávají se majetkem banky“. Vůči  tomu, kdo je v ní složil, jsou „závazkem, zaknihovaným v účetní rozvaze“. On sám má za bankou  „pohledávku“. Banka má „ze zákona právo“, aby – i z jeho peněz, kterých se stala „majitelem“ -  „poskytovala úvěry až do výše několikanásobku svých rezerv“.

Proto musí být dostatečně pojištěna – a pod spolehlivým státním dozorem. Nátlak, jemuž čelí Kypr, však právě to obrací v pravý opak. Smí-li teď vlády „konfiskovat vklady“ - a ještě tomu říkat „daň“ - píše Martin Hutchinson na Money Morning, „z celého pojištění vkladů je jen skořápkářský podfuk“.

Tím ovšem kozel, který to dotáhl až na zahradníka, nekončí. Na peníze z kyperských bank se totiž  sápe hlavně ten, kdo jejich „věřitelům“ nasliboval dokonce „nadnárodní“ ochranu. Zatímco Kypřanům, spořícím na stáří či horší časy, hrozí vyděračská „daň“ - píše i Felix Salmon, korespondent britské agentury Reuters - „o své peníze nepřijdou ti, komu by to náramně slušelo. Kdo totiž kyperským bankám nepůjčil peníze, ale odkoupil jejich dluhy, tomu teď nehrozí sebemenší ztráta. A pokud půjčil peníze insolventnímu kyperské vládě, dostane je v eurech zpátky na 100 procent...“ Hlavním „vítězem“ je tak sama „Evropská centrální banka, která poskytla mraky půjček kyperským bankám s pochybnou platební schopností“. Právě ta totiž „může prostě jen tisknout eura“ a „resuscitovat kyperské banky, aniž by sama nesla sebemenší ztrátu“.

Zato vůči statisícům Kypřanů – pokračuje korespondent Reuters - se uplatňuje „cynicky technokratický přístup“. Právě ten ovšem z „programu evropských úspor“ nijak nevybočuje. Dovádí naopak jen o krok dál to, co jejich cílem od samého počátku. „EU chce vyšroubovat daně a seškrtat náklady“ - a krok, vnucovaný Kypru, není než „formou daně“. Tím, kdo „ztratí nejvíc, jsou námezdně pracující Kypřané (…) Vláda, kterou si zvolili, jim teď předvádí svou bezmoc (…) Eurozóna trpí trvalým demokratickým deficitem: měnová unie je diktátem elit, uvaleným na nevděčné a zdráhavé občany. Teď se občané bouří,“ uzavírá Felix Salmon.

Krátce poté, co jeho zpráva vyšla, hodila zpátečku i kyperská vláda. Když se o „dani z bankovních vkladů“ hlasovalo v parlamentu, nezvedl pro ni ruku ani nikdo z pravicové většiny. Pokud to země ustojí – píše Ellen Brown – bude to „impozantní vítězství demokracie“. „Kypr je malá země, očividně nevelkého významu. Jednou se však odvážné rozhodnutí jeho zákonodárců možná zapíše hned vedle bitvy u Maratónu“. Odvaha těch, kdo tu odrazili perskou převahu, „umožnila rozkvět klasické řecké civilizace“. S tou přišel „epochální moment“ celých „evropských dějin“. „Dnešní boj o tento malý ostrov nabývá  globálního významu“. Pokud mu „technokratičtí bankéři“ své „konfiskační schéma“ vnutí, bude to „precedens“ i pro všechny příští případy, kdy se ze „záchrany bank vycouvají vlády“.

Stín jejich krachu nevisí jen nad Kyprem. Vznáší se i nad „velkými institucionálními bankami“ - ve Spojených státech ještě víc, než kdekoli jinde. Právě tady totiž – varuje rektorka bankovního institutu - „zkrachovat nejen mohou“, ale „podle všeho i opravdu zkrachují“. Předejít tektonickému dominu, k němuž by to vedlo, umí jen „banky ve veřejném vlastnictví“.

Když roku 1998 „asijská finanční krize“ infikovala i Rusko – dokládá svou tezi sama autorka - „spousta Rusů majících peníze v privátních bankách, přišla o všechno“. „Krize od roku 2008 nedůvěru k soukromým bankám jen dál posílila“. Proto „ruské právnické i fyzické osoby přecházejí do bank ve vlastnictví státu“ - coby „nejdůvěryhodnější“ a brzy i „dominantní alternativy“. „Zatímco úvěrová krize rdousí západní bankovní systém“, „země BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – jí proplouvají bez výraznějších škod“. To proto, že právě „státní banky tu čelí dopadům finanční krize půjčkami, kompenzujícími cyklické výkyvy“ - a „těší se i větší důvěře klientů.“

Naproti tomu „tlak na konfiskaci úspor tvrdě pracujících občanů Kypru je úderem, namířeným proti celému světu, který se živí vlastní prací“. Varovným signálem „před hrozbami systému, v němž inkasuje tenounká vrstva elit“ - a „účty nechá platit nás, všechny ostatní.“ „Mocenskou zástěnu“, která to kryje, je nejvyšší čas „strhnout“. „Odhalit její loutkáře v celé nahotě“. Teprve pak se rázem ukáže, že dnes už se „může dařit všem bez výjimky“.