Tomas Young: Umírající veterán píše Bushovi a Cheneymu

Neskončí-li před soudem, měli by aspoň prosit o odpuštění

„Tento dopis píši v den, kdy od začátku války v Iráku uplyne rovných deset let. Píši tento dopis jménem veteránů z řad mých spolubojovníků, kteří v Iráku zahynuli. Píši tento dopis jménem statisíců veteránů, kteří tam utrpěli zranění, a jménem těch, jimž rány, na těle i duchu, zničily životy. Jsem jedním z těch, kdo byli zraněni vážně. Po razii proti povstalcům v roce 2004 jsem ochrnul. Můj život spěje ke konci. Jsem v péči hospicu,“ píše Tomas Young v otevřeném dopise Georgi W. Bushovi a Dicku Cheneymu.

A pokračuje: „Píši tento dopis jménem těch, kdo ztratili své manžele, jménem dětí, které přišli o svého rodiče, jménem otců a matek, kteří ztratili své sny a dcery, i jménem těch, kdo pečují o tisíce veteránů z řad mých spolubojovníků, kteří utrpěli poranění mozku“. A také „jménem veteránů, jejichž trauma ze všeho, čeho byli svědky, je dohání k sebevraždě“. Stejně jako „vojáků stále v aktivní službě, páchající v průměru jednu sebevraždu za den“. A samozřejmě i „jménem zhruba milionu zabitých Iráčanů i bezpočtu těch, kteří utrpěli zranění“.

Tento „svůj poslední dopis vám, pánové Bushi a Cheney, píši ne snad v naději, že chápete děsivé lidské a morální důsledky svých lží, manipulace a žízně po bohatství a moci. Na prahu vlastní smrti píši tento dopis proto, že chci, aby bylo jasno, že já, statisíce veteránů z řad mých spolubojovníků, spolu s miliony mých spoluobčanů i stamiliony dalších v Iráku a na Středním východě, víme bezezbytku, co jste zač a co jste napáchali. Spravedlnosti možná uniknete, ale ve svých očích se před vlastní vinou za neslýchané zločiny, devastaci a vraždění, včetně záhuby tisíců mladých Američanů, jimž jste ukradli budoucnost, nemáte kam schovat.“

„Vaše postavení a prestiž ani miliony vašich dolarů, vaši poradci pro public relations ani vaše privilegia a moc nejsou s to zastřít, jak falešný máte charakter. Vy, pane Cheney, jste nás povolal bojovat a umírat v Iráku, ač jste se sám vyhnul povolávacímu rozkazu do Vietnamu, a vy, pane Bushi, jste se tehdy před válkou schoval v Národní gardy. Vaše zbabělost a sobectví jsou tu už desítky let. Sami jste pro svou zemi nebyli ochotni riskovat, statisíce mladých mužů a žen jste však poslali, aby se obětovali v nesmyslné válce.“

Já sám jsem – píše umírající americký veterán - „do armády vstoupil dva dny po 11. září 2001. Vstoupil jsem do ní proto, že byla má země napadena. Chtěl jsem udeřit na ty, kdo zabili na 3.000 mých spoluobčanů. Nešel jsem do armády proto, abychom vyrazili do Iráku, země nemající na útoku z 11. září žádný podíl a nepředstavující žádnou hrozbu pro své sousedy, natož pro Spojené státy. Nešel jsem do armády, abych Iráčany ´osvobozoval´ či likvidoval mýtické ´zbraně hromadného ničení´, anebo vnucoval v Bagdádu nebo jinde na Středním východě to, čemu vy říkáte ´demokracie´. Nešel jsem do armády proto, aby se Irák potom ´rekonstruoval´, což se nám prý časem, jak říkáte, vrátí z tržeb za iráckou ropu. Jsou to naopak Spojené státy, které válka stojí na 3 tisíce miliard dolarů. A už vůbec jsem do armády nešel proto,   abych vedl preventivní války. Preventivní války jsou nezákonné podle mezinárodního práva. A já jako voják v Iráku jsem se podílel na vaší idiocii a vašich zločinech. Irácká válka byla největším strategickým fiaskem v dějinách Spojených států. Přepsala poměr sil na Středním východě. Instalovala v Bagdádu zkorumpovanou proíránskou vládu, jejíž moc stojí a padá s mučením, eskadrami smrti a terorem. V dominantní sílu regionu změnila Írán. Irák byl po všech stránkách – morálně, politicky, vojensky a ekonomicky – debaklem. A jste to vy, pánové Bushi a Cheney, kdo tuto válku rozpoutal. Právě vy byste měli nést i důsledky.“

I já, píše Tomas Young závěrem - „tak jako mnozí jiní invalidní veteráni“ - „jsem obětí neadekvátní a často  i nejapné péče, poskytované Správou pro veterány. Tak jako mnozí jiní invalidní veteráni jsem už pochopil, že naše mentální a fyzické rány jsou lhostejné vám a dost možná úplně všem politikům. Byli jsme použiti. Byli jsme zrazeni. Teď už jsme jenom na obtíž. Vy, pane Bushi, dáváte okázale najevo, že jste křesťan. Nepropadá však ten, kdo lže, hříchu? Není snad hříchem vražda? Nejsou snad hříchem krádež a sobecké ambice? Já křesťan nejsem. Věřím však v křesťanský ideál. A věřím, že co činíte všem svým bratřím, činíte sám sobě,  své vlastní duši.“

„Mé dny jsou sečteny. Vaše teprve přijdou. Doufám, že stanete před soudem. Hlavně však doufám, a to ve vašem vlastním zájmu, že v sobě najdete morální odvahu postavit se čelem k tomu, co jste způsobili mně i mnoha a mnoha jiným, kteří se zasloužili žít. Doufám, že dřív než se na tomto světě naplní i váš čas, tak jako teď ten můj, najdete v sobě aspoň tolik charakteru, abyste předstoupili před americkou veřejnost a svět, a zvlášť před lid Iráku, a prosili za odpuštění.“

Zatím tomu nic nenasvědčuje. Tím hůř se cítí veterán, jemuž Bush s Cheneym ukradli budoucnost.