Nick Turse: Živé memento My Lai

Kolik podobných masakrů tutlá „válka proti teroru“?

Právě „před 45 lety bylo zhruba 100 amerických vojáků vysazeno vrtulníkem na okraj vesničky My Lai  v Jižním Vietnamu. Během dalších čtyř hodin Američané chladnokrevně postříleli na 500 vietnamských civilistů. Po cestě stačili znásilnit ženy i dívky, zohavit mrtvoly, vypálit všechna stavení a zamořit místní zdroje vody,“ připomíná americký historik Nick Turse.

Jeho nedávno vydanou knihu - Zabij cokoli se pohne: Skutečná americká válka ve Vietnamu (Kill Anything That Moves: Real American War In Vietnam) - jsme přiblížili už 12. února. Takových masakrů, jako v ten v My Lai – dokládá tu – se odehrály desítky. Sám se narodil až koncem 70. let. V análech, zachycujících zákulisí vietnamské války, strávil třetinu života. Zpovídal desítky jejích aktérů i obětí.   

„Dnes se v myšlenkách“ - píše v polovině března - „vracím k rozhovoru, který jsem před několika lety vedl s křehkou, vyschlou vietnamskou ženou Tran Thi Nhut. Vyprávěla mi, jak se skrývala v podzemním úkrytu, když Američané bombardovali její vesničku.“ A jak „děsivou hrůzu spatřila, když z něj vyšla ven: hromada těl v jámě a pohled na nohu ženy, zkroucenou v nepřirozeném úhlu, pronásledující ji i po celá další desetiletí. Masakr jí vzal matku a syna.“

„Vzpomínám i na Pham Thi Luyen“, do jejíž vesničky „mne zavedly protokoly vojenského soudu před desítkami let“, plné „vyděšených a rozlícených Američanech pod velením důstojníka, posedlého hladem po pomstě“. Na místě, kde to vše zažili na vlastní kůži, „mi ona a dalších z těch, kdo přežili, vyprávěli, jaké to bylo za noci děsivého teroru v říjnu 1967“. „Američané zasypali úkryt, v němž byla i spousta žen a dětí, granáty“. „Postříleli muže i ženy“.

„Myslím na Bui Thi Huong, znásilněnou pěti příslušníky námořní pěchoty ve vesnici Xuan Ngoc“. Její „tchýni, švagrovou, manžela a tříletého syna postříleli“. Na tříleté neteř se vyřádili zvlášť bestiálně: „Jeden počítal ´raz, dva, tři..´“- a druhý „holčičku na doby mašíroval pažbou“.

Turse vzpomíná i na „čas strávený s Jamie Henrym desítky let poté, co jako mladík narukoval a pak to dotáhl i na diplomovaného medika. Jen měsíc před masakrem v My Lai vstoupila Henryho jednotka do malé vísky, obklíčila její civilní obyvatele – na 19 žen a dětí – a nahnala je do houfu. Poručík se dotázal  nadřízeného kapitána, absolventa West Pointu, jak s nimi má naložit. Stalo se, co Henry později vypověděl pod přísahou: ´Kapitán se poručíka zeptal, zda si pamatuje, jak zněl ranní rozkaz z vyššího velitelství. Stálo v něm, že mají zabít, cokoli se jen pohne. Kapitán rozkaz zopakoval. Henry se pokoušel zasáhnout. Ostatní příslušníci jednotky však už do civilistů spustili palbu.´ Vyšetřování vojenské prokuratury potvrdilo, že masakr proběhl přesně tak, jak ho popsal Henry. Přesto vojáky, kteří se na něm podíleli, nestihl sebemenší trest. Protokoly z vyšetřování zůstaly pod zámkem po další desítky let.

„V den výročí“ - sumarizuje autor - „myslím na všechny My Lai, o nichž většina Američanů neměla ponětí – o kterých jich ví jen málo i dnes. Myslím na mladé muže, kteří chladnokrevně pobíjeli nevinné a pak to po desítky let tutlali. Myslím na k smrti vystrašené svědky, žijící s těmi vzpomínkami i pak. Myslím na mizivý počet těch, kdo našli odvahu promluvit a zasadit se za němé oběti, které se ničím neprovinily. Ze všeho nejvíc myslím na Vietnamce, kteří zahynuli při masakrech, o nichž vědělo jen pramálo Američanů“ -  a „ještě méně z nich se k nim nestavělo lhostejně.“

A „moc by mne zajímalo“ - uzavírá mladá krev americké historiografie - „zda se i za 45 let“ bude aspoň tak otevřeně, jako teď o My Lai, „psát i o životech civilistů, zmařených v minulých letech v Iráku nebo v Afghánistánu, Pákistánu nebo Jemenu“. O „ututlaných vraždách, vedených jen v šanonech podléhajících utajení“ - anebo „prostě jen zamčených v srdcích a myslích pachatelů, svědků a těch, kdo přežili“. Budou se „kruté pravdy a utajované děje“ i pak „připomínat jen v jeden jediný den“? Anebo si „z masakru v My Lai už konečně vezmeme adekvátní lekce“? Tak jako z „řady jiných masakrů, které by mnozí rádi vymazali z paměti“  - a „minimálně stejně jiných si je pamatovat odmítá“.

To se teprve ukáže. Dědicům My Lai by slušela pokora. A ne přidrzlé lekce o lidských právech. To se ví bezpečně už teď.