William Engdahl: „Břidlicová revoluce“ jako mrákota a jako tunel

Na konci nové „bubliny“ číhá další porce „znárodněných“ ztrát

Pokud bychom měli věřit zprávám, šířeným médii z Washingtonu a amerického průmyslu těžby plynu a ropy, „Spojené státy se právě stávají ´novou Saudskou Arábií´,“ píše William Engdahl, jednička mezi skutečně nezávislými americkými analytiky všeho, co se odehrává v tandemu ropa/plyn – Spojené státy. Je i autorem skvělé monografie Mýty. Lži a ropné války (Myths. Lies and Oil Wars).

V poslední stati, zveřejněné na webu Global Research, pokračuje: „Tvrdí se nám, že jsme se jakýmsi nenadálým zázrakem ocitli na cestě k energetické soběstačnosti“. Sám Obama - ba v loňském Poselství o stavu Unie - prohlásil, že „máme zásoby přírodního plynu, které Americe vydrží ještě téměř sto let“.

Daniel Yergin – expert Výzkumného centra pro otázky energie na univerzitě v Cambridge (Massachussets) – z toho navíc vyvozuje, že „expanze energetického exportu Spojených států dodá další rozměr jejich vlivu ve světě“. Oč víc energií Amerika vytěží právě z břidlic, tím „dramatičtěji“ podle něj  klesne i jejich cena.

Bob Dudley, generální ředitel British Petroleum, ve své Energetické prognóze do roku 2030 jde ještě dál. Tvrdí, že díky plynu a ropě, těženým ve Spojených státech z břidlic, „dosáhne do roku 2030  soběstačnosti celá západní hemisféra“. Třešničkou na dortu všech „enormních geopolitických důsledků“, které podle něj přinese, bude „nezávislost západních zemí na importu z politicky labilních zemí na Střední východě a v jiných koutech světa“.

To vše se - vrací Engdahl téma zpátky na zem -– zakládá na „bublině“ a systematické „hypnóze“ veřejnosti „velmistry manipulace“. „Ve skutečnosti je stále jasnější, že ´břidlicová revoluce´ je krátkodechým plamínkem pod energetickým rendlíkem“. Zářné zítřky, které slibuje, se totiž opírají jen o údaje za roky 2009-2010 (a to ještě velice účelově vypreparované). I kdyby nebyly hříčkou selekce a falzifikace, pro seriózní kalkulace je to naprosto  nedostatečný základ.

Klíčem k tajence, oč kráčí v reálu, je hlavně soupiska hlavních hráčů. Vévodí jim totiž koncern Halliburton - „stará firma Dicka Cheneyho“. Právě ta je průkopníkem těžební technologie, která je „mnohem dražší, než konvenční těžba, z principu“. Nutně tak „začala být atraktivní, teprve když cena ropy počátkem roku 2008 přeskočila 100 dolarů za barel a na této úrovni se víceméně drží“. Tekutina, jejímž tlakem těží z břidlic plyn i ropu, konzumuje obrovská kvanta vody. Tím  větší je i plocha, kterou zamořuje toxickými látkami. Danou metodou se má „brzy těžit až 70 procent energetických surovin z břidlic“.

Už zákon z roku 2005 ji však vyňal z regulačního dozoru Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA). Byl  to osobně Cheney, kdo to prosadil ze své tehdejší moci viceprezidenta. A tak jsou to právě jen koncerny, těžícího plyn a ropu, kdo může beztrestně „injektovat hazardní látky – nikým neprověřované – přímo do podzemí, v němž se nacházejí velké zdroje pitné vody, nebo v jejich bezprostředním sousedství“. Zákonu se přezdívá „Cheneyho skulina“. Sám Cheney se nechal – krátce po převzetí postu viceprezidenta v roce 2001 – Bushem jmenovat šéfem pracovní skupiny pro otázky energie, zodpovědné za „státní energetickou strategii“.

Agentura pro ochranu životního prostředí přitom kladla docela solidní odpor. Ve studii, vydané roku 2004 – tedy ještě před legalizací „Cheneyho skuliny“ - označila hydraulickou metodu těžby plynu a ropy z břidlic za „nebezpečnou lidskému zdraví“. Nález byl ovšem - „následkem politických tlaků“ - zameten pod koberec. Rozsah hrozících ekologických škod – upozorňuje Engdahl – přitom není vůbec zanedbatelný. Je dán značným objemem vody, kterou daná těžební metoda konzumuje. U menších ložisek je až 13 milionů litrů, u větších mnohdy dokonce kolem 19 milionů.

Frapantní situace nastala po havárii těžebních zařízení British Petroleum v Mexickém zálivu. V daném případě sice selhala konvenční technologie. Obrovské škody, které způsobila, však vyslaly tím varovnější signál na téma „revoluce“, vystavující riziku pitnou vodu – ve velkých kvantech a permanentně (a ne jen únikem toxických látek v případě havárie). Obamovi nezbylo, než ustavit Poradní komisi pro otázky břidlicového plynu, mající tyto hrozby analyzovat. Skončilo to však – dokládá autor – jen dalším zastíracím manévrem. Do čela komise byl postaven bývalý ředitel CIA John M. Deutch. Ten ovšem není „ani trochu nestranný“. Držet ústa a krok – a to až do posledního pomazání – musí už jako někdejší kápo všech cifršpiónů. Má k tomu navíc i docela lukrativní motiv. Je totiž členem správní rady Cheniere Energy, podnikající v oboru zkapalněného plynu (LNG). Ta navíc dostala státní zakázku na výstavbu velkého terminálu, z nějž se má americký přírodní plyn exportovat. Deutch zasedá i ve správní radě CITIGROUP - „jedné z nejaktivnějších bank v energetickém oboru, spjaté s rodinou Rockefellerů“. A také ve vedení firmy Schlumberger - „vedle Halliburtonu jednoho z hlavních hráčů na poli hydraulické těžby“.

Barnumský vřískot, zvěstující „energetickou soběstačnost“ (Ameriky a celé „západní  hemisféry“) - a trumfy „vývozce energetických surovin“ v rukou hypervelmoci, jíž se právě hroutí unipolární svět – však už vyvracejí i čistě ekonomická data. Engdahl je čerpá přímo z výročních zpráv zainteresovaných firem. Největší „účetní oprávky“, jimiž se hemží, srážejí dolů právě hodnotu „břidlicových“ projektů. Velké koncerny to kompenzují výnosy konvenční těžby - a většinou i širší „diverzifikací“ svého byznysu. Tím prekérnější jsou trable těch, co na novou módu vsadily příliš jednostranně. Zvlášť markantní je to v případě  Chesapeake Energy. Por „břidlicové“ čárymáry byla zhruba stejným mediálním maskotem, jako Enron pro „revoluci“, slibovanou spekulanty s elektřinou i jinými energiemi. Ta už ráčila skončit celými městy bez proudu a kolosálním mankem. Chesapeake odepisuje miliardové ztráty. Jakkoli to zatím trucovitě popírá, zřejmě už balancuje na hraně bankrotu.

Skutečná výtěžnost břidlicových nalezišť – dokládá Engdahl z prestižních expertíz – je podstatně nižší, než tvrdí byznys plány pro bankovní grémia. Nepoměrně hubenější, než jak ji podávají, je jak návratnost investic (vkládaných z velké části na dluh), tak reálná masa „břidlicového“ plynu a ropy. Když se o tom firmy, nalákané na novou módu, přesvědčily v praxi, snaží se těchto „aktiv“ v  tichosti, o to však rychleji zbavit. 

Celá „břidlicová revoluce“ inkasovala loni jen v Americe ztrátu v řádu 10 miliard dolarů (při investicích cca 42 miliard a výnosech asi 32 miliard). Ta bude, dokládá Engdahl, dál narůstat úměrně klesající výtěžnosti  nalezišť. Adekvátní návratnost investic by zaručila jen při ceně plynu minimálně dvakrát vyšší, než kolem níž osciluje už několik let. 

Čirou chimérou je však i „soběstačnost“ na dalších sto let. „Spojené státy“ - dokládá Engdahl - „disponují zdroji pro nekonvenční těžbu přírodního plynu na nějakých 11, maximálně však 23 let“. V případě „nekonvenční těžby ropy“ je to kolem 10 let.                             

Celá „břidlicová revoluce“ je tak fikcí, konstruovanou hned na několik žhavých objednávek. Maškarní „soběstačnosti“ má stimulovat povolnost zemí, na jejichž energiích bude „západní hemisféra“ záviset stále víc. Tuny písku sype hlavně do očí, co ne a ne uvěřit, že motivem války proti teroru jsou lidská práva a jiné hodnoty, neposkvrněné dostihy za privátním ziskem.

Právě o ten kráčí až na úplně prvním místě i těm, kdo „břidlicovou revoluci“ dokázali zbavit i bariér ekologické legislativy. Je to „nový defraudační ´tunel´(´a new Ponzi scheme´), pečlivě připravovaný za pomoci týchž bank a jejich přátel z řad ´analytiků trhu´, kteří nám nadělili ´doc.dom´ bublinu v roce 2000“ - a „spektakulární bublinu na trhu nemovitostí, ´sekuritizovaných´ v letech 2002 – 2007“.

Baronům fovoltaických panelů, co i nám předražují proud - a ještě víc devastují také potravinou soběstačnost – funí do zátylku další loupeživý následník.