Michel Chossudovsky: Papež v nomenklatuře predátora?

Navenek skromný František zřejmě nemá vůbec čisté ruce

Jorge Mario Bergoglio to – už jako František I.  - vzal z konkláve autobusem. I pro kufr do hotelu, kde nocoval ještě jako kardinál, se prý vydal sám a po svých. To neimponuje jen naduté privatizační galerce.

Opojení však hrozí trpká blamáž. Včas před ním varuje i profesor Michel Chossudovsky. Kanadský Global Research, který řídí, pracuje s impozantní databází. V článku, vydaném hned po Bergogliově intronizaci – Papež Washingtonu? Kdo je papež František I.? Kardinál Jorge Mario Bergoglio a argentinská „špinavá válka“ - z ní profesor loví šokující fakta:

Bergoglio se stal provinciálem jezuitů v Argentině už roku 1973. Byl tak „nejvyšším jezuitou Argentiny za vojenské diktatury, vedené generálem Jorge Videlou (1976-1983). Vojenskou juntu podporoval ze zákulisí Washington. Kissingerův první zástupce pro Latinskou Ameriku William Rogers mu (Kissingerovi) dva dny po převratu řekl: ´můžeme očekávat solidní porci represí, možná i dost krve´ (National Security Archive, 23. 6. 2006).“

Ironií osudu - pokračuje Chossudovsky - byl „právě týden před investiturou kardinála Bergoglia za papeže zahájen v Buenos Aires proces, mající vyšetřit všechny zločiny spáchané pod hlavičkou Operace Kondor, koordinované kampaně několika latinskoamerických diktatur se Spojenými státy za zády, které v 70. a 80. letech pronásledovaly, mučily a vraždily desetitisíce oponentů těchto režimů“.

Tím, kdo hrál „ústřední roli“ ve všem, co mělo „juntě dodat legitimitu“, byla právě „katolická církev“. Jezuitský řád, vedený Bergogliem, nezůstával pozadu. Jako „konzervativní, o to však vlivnější frakce“ -  „těsně spjatá s argentinskými ekonomickými elitami“ - „stál pevné za vojenskou juntou“ dokonce i „proti levici v perónistickém hnutí“.

„Videla a další aktéři puče dostali požehnání od arcibiskupa v Paraná Adolfo Tortoly, který byl i vikářem v ozbrojených silách. V den převratu měli vojenští předáci dlouhou poradu s vedením katolické hierarchie. Tortola vyzval Argentince ke ´vstřícné spolupráci´ s novou vládou (The Humanist, leden 2011).“

Sám Jorge Videla v interview listu El sur, poskytnutém už na své doživotní samotce, neskrýval, že “katolickou hierarchii pravidelně informoval o své politice ´mizení´ politických oponentů”. Že mu   “katoličtí hodnostáři poskytovali rady, jak to politicky ´zvládat´”. Právě o “špinavé válce” proti levicovým aktivistům měl - jak to stojí v jeho interview za katrem – vést “mnohé debaty” s tehdejším zemským primasem Raúlem Franciskem Primatestou a dalšími biskupy i s papežským nunciem  Lunghim (Tom Henningan: Former Argentinian Dictator Says He Told Catholic Church of Disseapeared, Irish Times, 24. 7. 2012).  

V roce „2005 právnička Myriam Bregman, angažující se na obranu lidských práv, vznesla trestní žalobu proti kardinálu Jorge Mario Bergogliovi za spoluúčast při únosu dvou jezuitských kleriků vojenskou juntou v roce 1976“. O pět let později „obvinili dva z těch, kdo ´špinavou válku´ přežili, kardinála Jorge Mario Bergoglia z napomáhání únosu členů Tovaryšstva Ježíšova Franciska Jalicse a Orlanda Yoria (El Mundo, 8. 11. 2010)“.

Kardinál se k soudu dostavil až napotřetí – a „vypovídal velice vyhýbavě“. Už v Los Angeles Times z 1. dubna 2005 však stálo: „Minimálně dva případy se týkaly přímo Bergoglia. V jednom se vyšetřovalo mučení dvou dvou jezuitských kleriků – Orlanda Yorii a Franciska Jalicse – unesených roku 1976 ze slumů, kde kázali teologii osvobození. Yorio obvinil Bergoglia z toho, že ho fakticky vydal eskadrám smrti“.

Šlo jen o „špičku ledovce“, pokračuje Chossudovsky. Už zmiňovaná Myriam Bregman psala: „Bergogliovy vlastní výpovědi potvrdily, že církevní hodnostáři věděli od počátku, že junta mučí a vraždí jejich spoluobčany, přesto však veřejně podporovali diktátory. Diktatura by bez jejich rozhodující             podpory nemohla fungovat.“ (Los Angeles Times, 1. 4. 2010).

Chossudovsky to v přiloženém originálu koření i dvěma fotografiemi. Na jedné se na sebe Bergoglio s generálem Videlou přátelsky culí. Na druhé vkládá jezuita do úst masového vraha hostii. Tedy symbol rozhřešení, jak ví i každý agnostik - jak se ateistům říká v Americe.   

Junta – připomíná Chossudovsky – změnila Argentinu v jednoho z prvních pokusných králíků „šokové terapie“. Hodokvas parazitního „neoliberalismu“, ordinovaný pak i euroatlantické civilizaci, testovali na lidech jako první právě Pinochet a Videla. Kupní síla argentinského obyvatelstva klesla o 30 procent už za prvé tři měsíce vlády junty.

Pučisté, agilně podporovaní špičkami kléru, povraždili 22.000 svých odpůrců už v letech 1976 – 1978. Další tisíce pobili po následující roky své vlády. Argentinský klérus neměl v těle ani tolik cti, jako ten v Chile. Tady se církev komplicem vrahů nestala. Chilský „kardinál Raul Silva Henriquez – na rozdíl od Argentiny – vojenskou juntu odsoudil“. A klérus tu – „v příkrém kontrastu s Argentinou“ - pomáhal „mírnit příval politických vražd a a porušování lidských práv“.

„Pokud by Jorge Mario Bergoglio zaujal podobný postoj, jako kardinál Raul Silva Henriquez“ - píše  Chossudovsky natvrdo – “zachránilo by to tisíce životů.“     

Teď, když šéfuje Svaté stolici – obává se profesor – to zkomplikuje i soudní proces, běžící proti kápům a komplicům Operace Kondor. Nadílka posledního konkláve bude mít „široké geopolitické důsledky pro celou Latinskou Ameriku“. Že právě v tomto regionu je „politicky velmi vlivná“, je „dobře známo i architektům zahraniční politiky Spojených států“. A poněvadž se tu „řada vlád staví proti hegemonii USA, dalo by se čekat – tím spíš s ohledem na Bergogliův životopis – že nový papež František I. bude hrát de facto diskrétně zákulisní politickou roli jménem Washingtonu“.

Právě s takovým papežem v čele bude „hierarchie katolické církve v Latinské Americe znovu efektivně manipulována, aby podvracela ´pokrokové´ (levicové) vlády, a to nejen v Argentině, ale napříč celým regionem, včetně Venezuely, Ekvádoru a Bolívie“.

Bez souvislosti zřejmě nebude ani to, že volba nového papeže proběhla jen týden po úmrtí Huga Cháveze.

Svou váhu však nemělo kde shodit ani to, co přimělo k rezignaci Benedikta XVI. (srv. Teokracie, pedofilie, finanční oligarchie z 25. února). Vatikán se už roky topí ve finančních skandálech. Porušuje i normy proti praní špinavých peněz. Když mu to loni vytkl už i orgán EU, italská centrální banka obstavila část vatikánských účtů. V papežském mikrostátu zakázala i platby kreditními kartami. Prohibice většiny finančních služeb tu platí i pro italské komerční banky. Ettore Tedeschiho, šéfa Ústavu pro věci víry - jak zní svatouškovský název té vatikánské - vyšetřuje prokuratura.

Jeho nástupce už nevybírali kardinálové. Dodal ho americký head-hunter, najímaný finančními oligarchy. Ač je to také Němec – Ernst von Freyberg - Benedikt XVI. ho předtím jaktěživ neviděl. O to blíž prý má k oběma mamonářským klanům – Rothschildů a Rockefellerů. Ty loni v květnu uzavřely nový holport. Jeho součástí – tvrdí zasvěcené zdroje – má být i restrukturalizace vatikánských financí. Freyberga provází renomé experta na fúze a akvizice. Kamkoli vrazí nohu klany, spojené květnovým holportem, charita (natož křesťanská) je to poslední, co hrozí. Trofeje, jakou je Svatá stolice, vydojí pokaždé i politicky.

Většině katolíků se o ráji na Zemi může jen zdát. Tím víc jim jde po krku dnešní krize. Lavírovat musel i Vatikán. Sám se však – navrch k finančním skandálům – topí i v červených číslech. Obojí bylo nástrojem vydírání, neúnosného i pro konzervu, jakou byl minulý papež. Oč nekřesťanštější jsou poměry, tím víc se po Vatikánu žádá, aby jejich oběti držel v chomoutu bohabojné pokory. Bergoglio je z hierarchie, která to neodepřela ani pučistické juntě. Jejímu šéfovi dával rozhřešení. Dva Ježíšovy tovaryše, hlásající teologii osvobození, vydal jeho soldatesce. Jsou to jediné hříchy jezuitského provinciála? Co všechno ještě leží v sejfech služeb, jež měly tehdy na povel i generála, velícího puči? Teď si Bergoglio nosí kufry i jako Svatý otec. Zná někdo lepší mix pro časy, kdy se hroutí Pax Americana?

„Zákulisní operace a propaganda Spojených států se rutinně angažují při ovlivňování voleb v různých zemích světa. Státní department Spojených států vyvíjí rutinně nátlak na členy Rady bezpečnosti OSN,“ připomíná Chossudovsky.

A táže se: „Pokusila se vláda Spojených států ovlivnit i volbu nového papeže? Byl jejím kandidátem Jorge Mario Bergoglio? Vedly zákulisní tlaky, ze skrytu vyvíjené Washingtonem uvnitř katolické církve, k volbě papeže, který bude věrně sloužit zahraničněpolitickým zájmům Spojených států?“