Eric Draitser: Chudoba a pokrok – USA v. Venezuela

Zatímco nouze expanduje i hypervelmocí, „bolívarská revoluce“ skóruje i za světové krize

Za „třetí svět“ - píše Eric Draitser v článku Chudoba a pokrok - USA v. Venezuela, publikovaném na jím založeném americkém levicovém portálu – se dosud považovaly „ty (nebílé) země, které bojují za dosažení vysoké úrovně hospodářského rozvoje a většinou byly  vytlačeny na periferii globální ekonomiky“. Od počátku světové ekonomické krize jsou však problémy, typické pro tyto „tradičně chudé země“, „stále patrnější i v takzvaném vyspělém světě“. Výskyt takových jevů, jako „extrémní chudoba a hlad“, tak závratně narůstá i ve Spojených státech a dalších kapitalistických zemích. Z „ekonomického oživení“, o němž si libuje preludovat americká politika i média, tak profituje jen  Wall Street, ne však ti, kdo byli sraženi do chudoby.

Produktivní optiku - pokračuje autor – nabízí i srovnání statistických dat, ilustrujících stav ve Spojených státech a ve Venezuele. Zásadní rozdíl mezi oběma zeměmi tkví už v tom, jaká se v otázce, co je či už není chudobou, uplatňují kritéria. V USA se redukují výlučně na výši celkového příjmu domácnosti. „Hranici chudoby“, měřenou takto zjednodušeným a fakticky hrubě zkreslujícím způsobem, pak stanoví federální statistický úřad. Dělící čára mezi „chudobou“ - a „nechudobou“ - je tak „čistě arbitrární“. Ve stavu „trvalé deprivace“ žijí totiž i lidé, jejichž příjem je jen o poznání vyšší než, voluntaristicky kvantifikovaná „hranice“. Je o to problematičtějším ukazatelem, oč víc se do „kupní síly a reálných životů promítají rostoucí inflace a klesající mzdy“.

Venezuelská vláda – zdůrazňuje autor – uplatňuje diametrálně odlišná hlediska. Zahrnují i takové otázky, jako je dostupnost vzdělání či zdrojů nezávadné pitné vody a přiměřeného bydlení, a další skutečně   směrodatné faktory. Ve Venezuele se tak chudoba neměří výší příjmu, nýbrž parametry kvality života. Vládě to poskytuje podstatně komplexnější sociálně – ekonomickou obraz. A právě statistika, mapující výskyt chudoby mnohem přesněji, je tu - na rozdíl od Spojených států - „primární hybnou silou vládní politiky“. V USA má pojem hranice chudoby „´špinavou´ konotaci“. Znovu to markantně ilustroval i fakt, že o ní nepadla jediná zmínka v žádné z loňských debatách kandidátů na úřad amerického prezidenta. Naproti tomu „Chávez a Bolívarská revoluce ho změnily v samotné ohnisko své politiky“.

V roce 2012 spadala ve Spojených státech pod hranici chudoby čtyřčlenná rodina, jejíž celkový hrubý - a nikoli čistý – roční příjem nedosahoval ani 23.050 USD. Kdokoli má elementární ponětí o dnešních životních nákladech – zdůrazňuje Draitser – nemůže než to považovat „krutý žert“. Protože čtyřčlenná rodina, nedisponující ani takovou sumou, je odsouzena k „potupné bídě“, upírající těmto lidem „nejzákladnější potřeby, nezbytné k  životu v lidských podmínkách“. Suma, jíž je hranice chudoby vymezena, se tak – dokládá autor – nevztahuje na ty, kdo jsou prostě jen nemajetní. Čtyřlenná rodina s ještě nižším hrubým příjmem, než jak je úředně nastavena „hranice chudoby“, totiž „živoří na pokraji smrti“. Strádá „podvýživou, vážnými chorobami následkem okolností, které lze napravit, i spoustou dalších překážek důstojné existence“. Na paměti přitom třeba mít i „trvající dramatický pokles mediánu rodinných příjmů“. Ten se zjišťuje z důchodů „všech amerických rodin, a ne jen těch chudých“. Takto kalkulovaný medián se o plných „8,1 procenta se snížil jen od roku 2007“. Chudoba se tak „nejen šíří, ale také narůstá“.

A tak dokonce i Kalifornie, považovaná léta za jednu z vitrín prosperity – a proslulá jak svým Silicon Valley, tak krásným pobřežím – dnes patří k americkým státům s vůbec největším podílem populace, sražené do chudoby. Podle „doplňkového kritéria chudoby“, konstruovaného samotným federálním Statistickým úřadem USA, se tu dané hledisko vztahuje už na plných 23,5 procenta obyvatel. „Technicky vzato“ sice ještě nespadají pod příjmovou hranici, klasifikovanou jako „chudoba“. „Ekonomicky marginalizováni“ jsou však i všichni tito lidé. Zatímco v jiných částech federace – říká ekonom Timothy Smeeding z University of Wisconsin – je drží snáz nad vodou sociální síť, v Kalifornii je ještě obtížnější získat i „nárok na potravinové známky a jiné dávky“.

Samotný příjem – zdůrazňuje Draitser - „není a ani by neměl být jediným indikátorem chudoby a ekonomického statusu“. K nepoměrně důležitějším měřítkům patří už „dostupnost potřebné výživy“ (dvojnásob „v případě dětí, vyrůstajících v podmínkách nouze“). Dnes však i záruky elementární „potravinové bezpečnosti“ -  podle údajů agentury USDA, do jejíž kompetence spadá – postrádá už minimálně 18 milionů amerických domácností. Těch, kdo si nemohou dovolit ani kvalitní, nutričně plnohodnotnou stravu, je ve skutečnosti několikanásobně víc. Zvlášť přesným barometrem je rychle rostoucí počet klientů „doplňkového programu nutriční pomoci“ (Supplemental Nutrition Assistance Program - SNAP), vydávajícího dnešní ekvivalent „potravinových známek“.

Nouze a absence „potravinové bezpečnosti“ - zdůrazňuje autor – nejsou jen rovnítkem existenčních dramat. Jsou totiž i „třídní charakteristikou“. Spojené státy se stávají „zemí rychle expandující kategorie deklasovaných“. Víc a víc se do ní propadají i „někdejší příslušníci dělnické třídy“ a „lidé bílé pleti“. Ještě „akutnější“ problém je to však v „barevných komunitách“. Chudoba mutuje ve „všudypřítomnou realitu, unikající ovšem pozornosti Američanů pohroužených do kolektivního sebeklamu i ´ekonomického zotavení´“.   

Venezuela byla v minulosti - „nehledě na své ropné bohatství a opulentní zdroje“ - „zemí extrémní chudoby, zvlášť v řadách původního etnika a rolnické populace“. Byl to důsledek „koloniálního a postkoloniálního systému, v němž zemi ovládala nepočetná elita lehké pleti a držela zbytek populace v potupné bídě“. Situace se „začala měnit ihned po nástupu Hugo Cháveze a Bolívarské revoluci“. V „socialistickémmodelu“, který Chávez - „hrdina chudých Venezuelců“ - začal neprodleně prosazovat, se „těžištěm“ veškeré politiky stal právě boj proti chudobě.

Součástí komplexních kritérií, jimiž se řídí, jsou – vedle už zmíněné celkové dostupnosti vzdělání či přiměřeného bydlení – i velmi specifická měřítka (typu počtu domácností, v nichž žijí v jediné místnosti tři či více lidí, či těch, kde „hlava rodiny“ neprošel ani třemi třídami základního vzdělání. To vše je obsaženo v kriteriálním  schématu „neuspokojených základních potřeb“, které jsou vodítkem příslušné statistiky – a aktivní politiky, vycházející z jejích zjištění.

Díky tomu se podíl populace, žijící v extrémní chudobě – sem Venezuela řadí už všechny ty, kdo trpí dvěma z pěti klíčových parametrů nouze – v posledních deseti letech snížil na polovinu (z 11,36% na 6.97%). Zároveň se - hlavně v důsledku markantního zkvalitnění zdravotní péče -  zvýšily jak průměrná délka života, tak počet obyvatel. Zvlášť významným ukazatelem jsou údaje, ilustrující změny v životě původní, „historicky marginalizované“ populace země. Po dlouhá léta fakticky nepřetržitě vymírala. Teď zaznamenává slibný růst i toto etnikum. Už přístup ke kvalitní zdravotní péči, která mu byla dřív upřena, tak vnáší radikální zvrat i do života „tradičně vyloučených segmentů obyvatelstva“.

Jednou z dominant programu, jímž Bolívarská revoluce vyhlásila válku chudobě, je exponenciální růst výstavby komunálních bytů. Chávez i tu dovedně apeluje na křesťanskou symboliku a terminologii, v níž je výrazně ukotvena mentalita lidových vrstev. Také název předloni vyhlášeného programu, jenž zajistí důstojné bydlení milionům těch, pro něž byl dosud nedostupným statkem, proto uvádí pojem „Velká misie“. Už do září 2012 našlo nový domov více než 250.000 nemajetných venezuelských rodin. Nasazené tempo komunální výstavby, určené přednostně pro tyto vrstvy, garantuje stále rychlejší zkvalitňování jejich životních podmínek.

Chávezova vláda – sumarizuje autor – zvyšuje investice do programů boje proti chudobě i za nynější světové hospodářské krize, kdy v řadě mnohem rozvinutějších zemí „panuje hysterie úsporných opatření“. „Bolívarská revoluce“ převzala zemi, v níž se – především vinou letité politiky Spojených států a nadnárodních korporací – zdála masová chudoba div ne „fatální konstantou“. Chávezovým krédem je toto dědictví zgruntu zvrátit. Především proto je tak populární v nejširší demokratické veřejnosti. Tím ostřejší zrcadlo ovšem výsledky, dosahované i v zemi s tak hlubokým dědictvím bídy a zaostalosti – zdůrazňuje Draitser – zároveň staví politice západních imperiálních mocností, demolující sociální garance a stále víc šířící i zónu krajní nouze a zoufalství.