Valentin Katasonov: “Černé díry” světové ekonomiky

„Daňové ráje“ okrádají veřejné rozpočty o 3 tisíce miliard USD ročně

Nebude-li se škrtat, škrtat a škrtat kmánům – slýcháme od kalousků všech zemí, spojte se! - koledujeme se o státní bankrot. Jednu z tajenek té hrozby – sama o sobě není vůbec virtuální – dešifruje stať ruského ekonoma Valentina Katasonova. Vychází především z materiálů Tax Justice Network (TJN), pasoucí – jak deklaruje už názvem – po “daňové spravedlnosti”.

Na účtech korporací a zazobaných individuí, podléhajících jurisdikci “off-shore”, je tezaurováno 21 – 32 tisíc miliard dolarů. Ta cifra zahrnuje jen finanční aktiva – a nikoli hodnotu luxusních nemovitostí  a plavidel, leteckého a vozového parku, šperků, uměleckých děl a jiného inventáře, v němž strádají majetkové elity této planety. Nezahrnuje ani hodnotu jejich obchodních podílů a analogických titulů – v souhrnu ještě několikanásobně větší, než ryze finanční aktiva. I kdyby šlo “jen” o 21 tisíc miliard, ta suma se zhruba rovná ročnímu HDP USA a Japonska dohromady. Od roku 2005 – a tedy hlavně v průběhu nynější finanční krize – se podle TJN minimálně zdvojnásobila.  

Majetek, bonifikovaný výhodami “daňových rájů” - uvádí roky pedanticky sestavovaná statistika TJN – patří asi 10 milionům subjektů. Zhruba z 53 procent jde o právnické osoby a 47 procent osoby fyzické. Úhrnná hodnota “světového bohatství” - kalkulace je z dílny švýcarské Credit Suisse – činí asi 231 tisíc miliard dolarů. Jen peníze oněch 10 milionům vyvolených tak tvoří 10 – 15 procent majetku celé planety.

Příkrá hierarchie však kastuje i majetkovou smetánku. Zhruba polovina peněz, podléhajících režimu “off-shore”, totiž patří jen asi 92 tisícům subjektů (tedy zhruba jednomu procentu všech beneficientů “daňových rájů”). Většina majetkových elit, profitujících z výhod “daňových rájů”, je ze zemí “zlaté miliardy”. Astronomické sumy si tam však zaparkovaly i (vesměs odiózní) “elity” zemí, kde je děsivá nouze masovým jevem i dnes. Za léta 1970 – 2010 – uvádí statistika TJN – odtud pod “off-shore” jurisdikci přiteklo 7,3 až 9,3 tisíc miliard dolarů (rok co rok tedy v průměru asi 200 miliard USD).

Nejsou to úspory “na horší časy”, znehodnocované na účtech pro kmány jen o poznání méně, než v babském štrozoku. Je to kapitál, generující zisk. Nejkonzervativnější odhady sumy, kterou si zaparkovali “off-shore” zbohatlíci z chudých zemí, osciluje kolem 15 tisíc miliard dolarů. Celkový dluh rozvojového světa činí asi 4,1 tisíce miliard dolarů. Fakticky je tak “věřitelem, a nikoli dlužníkem”, glosuje to Katasonov. Pokud by peníze, vydolované z bídy třetího světa do bavlnky “daňových rájů”, zůstaly v zemích svého původu, “populace rozvojových zemí (85 % světového obyvatelstva) by mohla žít úplně jinak”.

V období 1970 – 2010 – uvádí statistika TJN – se do “off-shore” jurisdikce vystěhovalo z Kuvajtu - 496 miliard dolarů, Saudské Arábie – 308, Nigérie – 306, Jižní Koreje – 779 a Brazílie – 520 mld. mld. USD. Z Ruska to však – jen v letech 1990-2010 – bylo plných 798 miliard dolarů. Z Číny do “daňových rájů” emigrovalo – ovšem už od 70. let – asi 1.200 miliard USD.

Katasonov čerpá z analýz TJN i jiné produktivní srovnání: pokud by oněch 21-32 tisíc miliard dolarů vynášela v průměru jen docela skromná 3 procenta ročně – a tento zisk podléhal daňové sazbě ve výši 30 procent – už v prvém roce by to zamenalo inkaso veřejných financí vyšší o 190 – 280 miliard dolarů. Tedy zhruba dvakrát tolik, než činí celková pomoc “zlaté miliardy” všem rozvojovým zemím.  

Leckoho možná překvapí i teritoriální struktura “daňových rájů”. Katasonovov vyvrací rozšířenou představu, že jde hlavně o exotické aadresy. Mnohé západní země, včetně USA – jak to autor dokládá – si faktické “daňové ráje” piplají i na svém vlastním území. Jiným se – například Holandsku či Británii – v odborné literatuře říká “sparring-off-shore”. To proto, že subjektům, registrovaným na jejich území, umožňují široké spektrum daňových kekljů ve vazbě entity v “daňových rájích” (zpravidla v bývalých kolonicíh či dodnes závislých územích).

Míra, v níž se “peníze, co dělají peníze” stěhují pod “off-shore” jurisdikci,  má stále tektoničtější dopad na celou světovou ekonomiku. Není jen provořadým faktorem všeho, co neguje sociální spravedlnost. Víc a víc rabuje i fiskální zdroje, nezbytné k reprodukci všech veřejných statků a služeb. Některé odhady hovoří až o 3 tisících miliard dolarů, o něž jsou - vinou “daňových rájů” - rok co rok zkráceny veřejné rozpočty. Tím větší je zároveň prostor pro “legalizaci” zisků z podvodů všeho druhu i organizovaného zločinu, včetně drogových mafií či obchodů s “bílým masem” - a také pro masivní financování terorismu.

“Válce proti daňovým rájům” se tak - dvojnásob za světové finanční krize – už nemohou vyhnout ani mocenské špičky zemí, jejichž kapitál hraje v “off-shore” zóně první housle. Autor rekapituluje nové legislativní posuny – na národní i mezistátní úrovni. Dokládá zároveň, jak málo reálných výsledků po nich následuje. Ty kroky, jež nezůstaly jen u řečnických cvičení, jsou totiž mnohdy vlastně jen nástrojem konkurenčního střetu. Například atak na “švýcarská bankovní tajemství” - z USA i Německa či Británie – vedl k masivní migraci kapitálu právě do těchto zemí (a “daňových rájů” pod jejich kuratelou).

“Na Kajmanských ostrovech stojí budova, v níž je registrováno 12 tisíc amerických korporací” - hřímal Barack Obama už v projevu, proneseném v Manchesteru v New Hampshire v lednu 2008. “Buď musí jíž o nejprostornější dům na světě, anebo  o největší šejdířství na světě.” Takové firmy, jako Coca-Cola, Procter & Gamble, Intel, FedEx či Sprint, však mají na „Kajmanech“ své „dceřiné struktury“, „optimalizující“ jejich daně, dodnes.

Proč se z boje proti „off-shorům“ nestala totální válka? táže se i americký Forbes. K čemu potřebuje tolik „off-shorů“ Londýn? Jak to, že mohou prosperovat karibské „daňové ráje“ Americe přímo pod nosem? Jednoduše „proto, že ´off-shory´ jsou skvělý způsob, jak se zmocňovat cizích peněz. Běda vlastním, co vyvážejí kapitál, ale je-li řeč o cizích – jen račte dál!“