STRATFOR: Svět ve víru dalekosáhlé transformace

Snahy o její “negaci” marně vzdorují “zlomu starých struktur”

“Strategické prognózy” STRATFOR (Strategic Forecasting Inc.) vnímá zasvěcenější publikum už roky jako stanoviska, jimiž se – jménem naoko privátní instituce, a proto  bez diplomatických zábran - ventilují jak reálná optika, tak ničím nekřtěné ambice amerických vládnoucích kruhů. Několik pasáží z výhledu, který tento braintrust zpracoval pro letošní rok, jsme již postupně zveřejnili. Neméně pozoruhodné je, co dokument prognózuje jako globální trendy – a také  determinanty vývoje v Evropě i proměn v situaci a politice ČLR.

Svět dnes – zdůrazňuje STRATFOR hned úvodem - prochází “cyklickou transformací, k níž v něm dochází zhruba každých 20 let”. Nynější “cyklus začal v letech 2008-2009, kdy globální finanční krize začala rozleptávat Evropskou unii a podlamovat exportně orientovanou ekonomiku Číny”. Také Střední východ “začal opouštět rozvojový model, nastolený po skončení Druhé světové války”. “Úplné zakotvení nového řádu věcí” si ještě “vyžádá nějaký čas”. Zatím jsme “svědky období negace, v němž je silám  starého světového řádu souzeno zachovávat status quo.” Tento “stav negace bude v mnoha sférách pokračovat i v roce 2013”. Přesto už “přibližně čtyři roky žijeme v období cyklického zlomu starých struktur”. Probíhající “změna je stále patrnější” natolik, že ji lze “s každým dalším měsícem popírat jen stále obtížněji”.

Evropě se sice zatím daří – a zřejmě bude dařit i letos - “zachovat jednotu”. Narychlo přijatá opatření, jimž za to vděčí, však jen ”zakrývají hluboké strukturální trhliny”. O to “ostřejšího” tvaru nabudou už letos “růst nezaměstnanosti a sociálního neklidu, snížení konkurenceschopnosti a fundamentální protiklady mezi integračními procesy a národními suverenitami členských zemí”.

Také kontinentální Čína bude muset čelit “dramatickým následkům poklesu svého exportu” a “rostoucímu sociálnímu napětí”. Odliv investic ze země “vytvoří nevídané perspektivy pro řadu zemí jihovýchodní Asie, východní Afriky a Latinské Ameriky”. V zárodku se tak – píše STRATFOR – začíná rodit “post-čínský svět”. Právě rok 2013 sehraje rozhodující úlohu v otázce, “které země zaplní vakuum”, jež podle prognózy vzniká úměrně klesající dynamice a vlivu čínské ekonomiky.

“Změny, jež nás čekají v tomto roce, budou mít ze své povahy násilný charakter”. Zvlášť markantní to podle STRATFOR bude na Středním východě. “Nový impuls” do něj v tomto směru “vnesou islamisté”, kteří však budou muset svést “ještě nemalý boj proti místním vládám, pokoušejícím se zachovat staré pořádky”. “Nepokoje v Sýrii a Libanonu” sice načas “zpomalí regionální růst Íránu”. Ten se však přesto stane “hlavním hráčem Levanty”. Klíčovým cílem Teheránu “bude obrana jeho zájmů v Iráku”.

Žádnou pojistkou vůči změnám – přiznává STRATFOR – však nedisponují ani Spojené státy. “V období zmatků bude Washington muset reformulovat svou roli v globální politice rovnováhy”. Bude “nucen se v celém světě mnohem víc opírat o své spojence” - a “ve snaze zachovat si svůj vliv stimulovat strategickou konkurenci ve světových makroregionech”.

Celková “pravidla hry se ve světě mění”, zdůtazňuje dokument. Právě v roce 2013 se prokáže, že “žádná negace není s to zrušit změny, jež nabývají stále víc na realitě”.

Eurozóna sice – předvídá prognóza STRATFOR – přežije i letošní rok. Ani reformy, které postupně zavádí,  však “nevyřeší tři fundamentální problémy evropské krize”. Je totiž především “krizí konkurenceschopnosti”. Ekonomiky “jižních zemí” - nehledě na své “vysoké ratingy před krizí” - dnes nejsou “ani konkurenceschopné, ani se nerozvíjí”. Jestliže tomu mohly v minulosti čelit “úvěrově-měnovými mechanismy”, se “zavedením jednotné měny o tuto možnost přišly”. Dnes jim naopak zůstaly k dispozici jen “rozpočtově-daňové mechanismy”, které se v posledních několika letech zredukovaly v podstatě jen na “bolestivé snižování mezd a sociálních dávek”.

Evropská krize je zároveň “markantně politické povahy”. Poněvadž EU “není federací, ale ´reprezentací´ národních vlád”, rozhodnutí přijímaná na její půdě musí vždy “balancovat mezi evropskou integrací a národními suverenitami”. Právě “nadnárodní charakter” rozhodnutí EU tak nutně vede ke “třenicím mezi zeměmi, které se snaží bránit své národní zájmy”.

Třetí určujícím rys evropské krize, píše STRATFOR, tkví v tom, že “ohrožuje společenskou stabilitu v některých zemích, zejména na periférii eurozóny”. Opatření, přijímaná pod tlakem Bruselu, “přispívají k růstu společenské nespokojenosti, ohrožující moc tradičních politických stran” - a “napomáhající posílení pozic radikálně levicových i pravicových stran”. Všechny tyto problémy, narůstající už v roce 2012, budou mít sílící vliv i letos.

Už v tomto roce - uvádí prognóza STRATFOR – přitom krize zároveň zasáhne i samotné “jádro eurozóny”. “Minimální růst či dokonce stagnaci” zaznamenají i její “dvě největší ekonomiky (Německo a Francie)”. To se “velice negativně promítne v celé Evropě”. Strukturální reformy, jimiž se z krize pokusí vybřednout Francie – spolu s dalším zpomalením ekonomiky - povedou k “největším masovým protestům od počátku krize”. V Německu se sice jak pokles ekonomiky, tak růst nezaměstnanosti bude vyvíjet pomalejším tempem. Vůli cokoli zásadnější měrou řešit limitují i podzimní parlamentní volby. Zbrzdí i rozhodování na půdě celé EU. “Ekonomický propad v severní Evropě” sníží i její ochotu “poskytovat finanční pomoc zemím evropské periférie”.

Tím horší průběh bude mít krize tam. Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie zaznamenají další ekonomický propad a růst nezaměstnanosti. Klíčovým faktorem na “periférii” bude “do očí bijící narůstající rozdíl mezi životní úrovní vládnoucích elit a obyvatelstva”. Vyvstává “hrozba, že některé vlády padnou”. Avšak dokonce i v případě, že “k moci přijdou opoziční strany, střetnou se s týmiž problémy, které nebyli s to vyřešit jejich předchůdci. Změna politiků nepovede ke změně politiky.”

Celkově však “s každou volební sezónou popularita tradičních evropských stran klesá”. Ačkoli jsou  “v politických debatách stále vlivnější radikální a protivládní strany, nejsou ještě dost silné na to, aby se  v kterékoli zemi Evropy chopily moci”. Letos ji tak “ještě udrží ve svých rukou staré elity”. 

V Evropě však zároveň dál poroste “politická, diplomatická a ekonomická fragmentace”, a to i přímo uvnitř eurozóny. Samu EU se sice podaří zachovat, kontinent však “citelně utrpí následky hlubokých politických a sociálních aspektů krize, čekajících i nadále na své řešení”.

Pro vývoj východní Asie považuje STRATFOR za klíčové tři faktory: “úsilí Pekingu o zachování sociálně-politické stability na pozadí poklesu exportně orientované ekonomiky země”, “zrychlenou modernizace ozbrojených sil Číny a její narůstající agresivitu ve snaze uhájit vlastní teritoriální a ekonomické zájmy” - a “pokusy dalších regionálních hráčů, včetně USA, o adaptaci vůči změnám probíhajícím v Číně”.

V Číně má podle STRATFOR “pokračovat pomalý a bolestivý proces přechodu od vysokého růstu  exportu k modelu, stabilnějšímu v dlouhodobé perspektivě”. Vývoz ze země se zpomalí mj. v důsledku  poklesu evropské poptávky. Budou ho však limitovat i “růst mezd a výrobních nákladů v tradičních čínských pobřežních regionech, orientovaných na export”, “snižující exportní konkurenceschopnost Číny oproti jiným regionálním ekonomikám typu Indonésie, Filipín a Vietnamu”. Ani pod tlakem “druhé vlny globální finanční krize, co do rozsahu srovnatelné s krizovými roky 2008-2009”, se však “pobřežní výrobní ekonomika Číny nezhroutí rázem”. Už v roce 2013 však “stále více závodů, zvláště těch s nízkou úrovní kompletace a ziskovou marží, bude Čínu opouštět”. Jiní producenti však “ocení přednosti skvělého dopravního systému Číny, vyspělé infrastruktury, sladěných dodavatelských řetězců a také jejího rostoucího spotřebitelského trhu a zůstanou tam, kde jsou, nebo se přemístí dál do nitra země, kde je pracovní síly víc než dost a přitom jsou tam i nižší mzdy”.

Zemi však – podle citované “strategické prognózy” - čeká “v průběhu několika příštích let růst nezaměstnanosti a sociálního napětí, kdy se více než 250 milionů čínských pracovních migrantů bude vracet do nitra země ve snaze najít práci”. Od Pekingu si to vyžádá komplikované manévrování. “Zajistit vysokou úroveň výroby a zaměstnanosti” bude muset “v době, kdy budou pobřežní závody  propouštět či končit úplně”. Lze proto očekávat “druhou vlnu vládních investic”, tak jako v letech 2009-2011. A to především do “velkých infrastrukturních projektů (zvláště rozvoje dopravy a městské výstavby ve vnitrozemských provinciích)”. Ač zřejmě dojde i např. k určitému “uvolnění kontroly nad trhem nemovitostí”, bude to “státní regulace a monopol na investice”, co si v čínské ekonomice zachová i nadále určující roli.

Dál však poroste i tržní podíl “stínového” (“šedého”) finančního sektoru. Odhady jeho celkové sumy kolísají už dnes v rozmezí 1,9 – 4,8 tisíc miliard dolarů. Tyto finance, sdružené i od milionů drobných  střádalů, vynášejí roční úrok v řádu 20 – 36 procent. Jsou klíčovým finančním zázemím obrovského kvanta  malých i středních podniků. Zpomalení růstu exportu, zrychlení vzestupné křivky nezaměstnanosti i vše, co tyto procesy uvedou do chodu, mohou mít podle STRATFOR značný dopad právě na sféru “stínových věřitelů“ - s logickou zpětnou vazbou ve výrobním a distribučním sektoru (i na návratnost vkladů milionů  Číňanů v “šedých” bankách). Právě zde může vyrůst docela vážná hrozba pro “vnitřní sociální a politickou stabilitu Číny”.

Jakkoli negativně se v zemi promítly loňské “politické skandály” - a podle názoru STRATFOR “silně zasáhly samu image KS Číny” - “sám systém čas nepokojů přežil”. Nedávná generační výměna ve vedení země “může dát straně šanci své řady přeskupit” a “obnovit úplnou kontrolu nad klíčovými vnitropolitických  problémy”.

Už výše uvedené asijské země, jež budou podle STRATFOR ze změn v čínské ekonomice profitovat – a zřejmě i Myanmar – to povede k ještě intenzivnější vzájemné konkurenci o příliv zahraničních investic. A to nejen do “exploatace vlastních přírodních zdrojů a surovinových sektorů”, ale i “zefektivnění městské, dopravní, energetické a zpracovatelské infrastruktury”. Zpomalení růstu čínské ekonomiky se však má zároveň promítnout i do její poptávky po produkci těchto zemí – včetně jejich “surovinových zdrojů, na jejichž dodávkách závisí velká část jihovýchodní Asie”.

“Vojenská modernizace” ČLR bude podle autorů prognózy “přilévat olej do ohně militarizace Japonska”. Má ji provázet i sílící migrace japonského byznysu a investic z Číny do jiných zemí jihovýchodní Asie.

Nový impuls podle STRATFOR zřejmě dostane také snaha o “těsnější sblížení obou Korejí”. Ze snahy vedení KLDR bude motivována i snahou ”postupně snížit závislost na čínské podpoře”.

Vietnam a Filipíny - “nejdůslednější konkurenti a oponenti Číny v jihovýchodní Asii” - “budou i nadále usilovat o stále těsnější integraci v rámci ASEAN”, také však v regionu podporovat nejen “americký byznys”, ale dokonce i “vojenskou přítomnost”.

Prvořadou arénou střetu mezi ČLR - a USA i jejich spojenci – bude podle STRATFOR letošní vývoj v Myanmaru. Právě jeho výsledek předurčí jak perspektivy ASEAN, tak jejího vzájemného vztahu s USA. 

Dioptrie, jimiž na svět merčí česká kleptokracie, mění – jak vidno – v legrační fosilie i prognóza, tlumočící pohled jejich úhlavního protektora.