Larry Holmes: Systémová krize a dluhy systémové opozice

Svět je v pohybu. Kácí jeden z domněle neotřesitelných pilířů za druhým. “Per partes” to komentuje kdekdo. Pohledů do hloubky je však jako šafránu. Světlou výjimkou je i Larry Holmes, předák americké World Workers Party.

Strany nepříliš početné, o to však rozhleděnejší, hloubavější a bojovnější. Ilustruje to i každodenními přehledy aktuálního dění. Holmes nabízí pozoruhodné panorama krize celého systému, honosícího se ještě nedávno vavříny “konce dějin”. Jeho projev, přednesený počátkem prosince, vyšel na webu strany před pár dny. Česky z něj nabízíme aspoň výběr. Celý original je k dispozici v příloze.  

Jsme svědky příznačné ironie, zdůrazňuje Holmes. Hlasy o těžké ekonomické krizi, která svět postihne už brzy, sílí i z vládnoucích kruhů rovných deset let od té poslední v pořadí. Globální kapitalismus dovedla na práh finančního kolapsu. Signálů paniky znovu přibývá. Nová kaskáda bankovních bankrotů je na spadnutí. Co to domino uvede do pohybu, se teprve ukáže. Kandidátů kvapem přibývá.  

Nic na tom nemění ani postupné zvyšování základní úrokové sazby, praktikované  Federálním rezervním systémem už zhruba rok. “Peněz jsou k mání mraky, protože centrální banky jimi trhy doslova zaplavily.” Takže “korporace mohou hravě skupovat i své vlastní akcie” (“dvojnásob podporuje-li je v tom i sám prezident”). 

“Ze všeho nejvíc však znepokojuje neschopnost vládnoucí třídy pochopit, že krize z roku 2008 ve skutečnosti nikdy neskončila. Byla totiž jen zakamuflována. Zaházena bezprecedentním balíkem peněz. Tím posledním jsou velké daňové úlevy. To vše už však z velké části vyschlo a jiná munice už jim nezbyla” (“přinejmenším taková, která nespočívá v obludných škrtech”).  

Masa peněz, jež spadla kapitálu do klína za posledních deset let, nemá historické obdoby. “Vývoj krize charakterizuje financializace kapitalismu.” Právě ta je “prvořadou součástí imperialism, v němž jsou papíry mnohem důležitější než produkce”. Kde je to “obchod a investice” – “peníze, mající jen papírovou  hodnotu” – které jen znovu “nadouvají bubliny dluhů, jež začnou znovu praskat”. A to “už není cyklická krize”, nýbrž  “hluboká krize z kapitalistické nadvýroby”. Prizmatem marxistické teorie tedy “permanentní krize”. “Systémová krize, která dosáhla bodu, kdy cyklické krize už svou roli neplní.” A proto i krize, “nastolující otázku, která třída nabude vrchu”. Bude to globální kapitál, který “dokáže přenést útrapy a mizérii na světové masy”? Nebo dostanou dost času ti, koho exploatuje a utlačuje, aby s ním dokázali skoncovat?

Skutečný rozměr “krize z nadvýroby” a jejích sociálních dopadů je nepoměrně větší a drastičtější, než jak ho “zastírají úřední  statistiky nezaměstnanosti”. Masívní vyhazovy dopadají i na personál předních technologických korporací a lídrů velko- i maloobchodu (na 15.500 zaměstnanců právě propouští i General Motors, spoustu dalších Apple či Amazon).                 

Příští dějství krize, dovozuje předák WWP, mohou lemovat i prázdné potravinové supermarkety či potraviny desetinásobně dražší než dnes, vyprázdněné bankovní automaty i jiná zjevení, těžko představitelná dnešníma očima. “Netvrdím, že to nastane už zítra. Až ovšem globální kapitalistická krize propukne v celé síle, zadrhne ve společnosti úplně vše.” Znásobí to jak nezaměstnanost, tak sociální krizi – a ve finale povede k “sociálním bouřím a třídnímu střetu”.        

Dost “možná stojíme tváří v tvář poslednímu dějství kapitalismu”, jakkoli “prodlužovanému výkyvy nahoru i dolů”. Tedy právě scenérii, již popisuje Fred Goldstein v knihách “Kapitalismus nízkých mezd” (“Low-Wage Capitalism”) a “Konečná kapitalismu” (“Capitalism at a Dead End”) a v řadě svých titulů také Sam Marcy, zvlášť v knize “Špičkové technologie, ubohé platy” (“High-Tech, Low Pay”). 

“Marxisté o tom hovoří už po mnoho let.” Teď jim však “doba dává za pravdu víc, než kdy dřív”. Protože tak “divoce a násilně”, jako dnes, “nepřerostly produkční síly přes hlavu kapitalistického systemu ještě nikdy”. A “uvést to do souladu už je nad jeho síly”. A tak jediné, co jeho vládnoucím kruhům zbývá, je “ještě násilnější, ničivější válka proti dělnické třídě”. 

“Politická krize a boje uvnitř politických stran vládnoucí třídy” se zdaleka neomezují na Trumpovy “fašistické, rasistické a misogynní” excesy. Poněvadž  “to same říkají za zavřenými dveřmi i ostatní”. Úměrně postupu ekonomické krize tak roste i riziko neofašismu a rasismu. Zároveň nelze vyloučit, že sám “Trump bude muset balit kufry” (a “za mříženi skončí celá jeho rodina”).  

Holmes varuje i před přehnanými nadějemi, spojovanými s novými tvářemi Demokratické strany. Dnes hlavně s kongresmankou Alexandrou Ocasio-Cortezovovoé, prohlašující se za sociální demokratku. Vyhrotí-li se ekonomická krize už v nejbližším období, může to vest i k rozkolu mezi levým křídlem strany a tím, které reprezentuje Hillary Clintonová. Dost možná už v průběhu prezidentských voleb v roce 2020 či krátce po nich. Marxisté však musí hlavně vědět co možná přesně, “co Demokratická strana není”. A zároveň neopomíjet ani to, že se “v ní stale vidí spousta lidí utlačovaných a dělníků včetně imigrantů”.      

Holmes analyzuje i impozantní rozvoj Čínské lidové republiky, také však rizika spojená s kapitalistickým sektorem její ekonomiky. Zabývá se i “nebezpečným dopadem kapitalistické krize” na postoje postižených vrstev. Tím, nakolik je “rozděluje” a jak se to projevuje v odborovém i jiných hnutích, komunistické strany nevyjímaje. Hlavně však nároky, které to klade právě na ně. A které, nebudou-li zvládnuty, způsobí, že budou “ve skutečnosti ideologicky nerozlišitelné” od svých soupeřů. Nezavrhuje ani pozornost otázkám typu odlišných sexuálních orientací a práv těchto a jiných menšin, Nic z toho však “nesmí nahradit analýzu toho, co se ve světě děje” skutečně podstatného.         

Dnes logicky i “revolty žlutých vest ve Francii”, “rozhodné bitvy se škrty Macronovy vlády na úkor dělnické třídy”. Právě schopností bojovného odporu se Francie výrazně odlišuje od většiny jiných západních zemí. V případě “žlutých vest” jde navíc o “povstání, potenciálně schopné svrhnout velkou buržoazní vládu”. Což je tím pozoruhodnější, že je ”neorganizuje komunistická strana”, ani “strany nalevo od ní”. Ani “anarchisté”, ani však žádní “neonacisté”.

Ti všichni se je “sice snaží ovlivnit”. Samo však “přichází zdola”, z těch “sektorů dělnické třídy, které jsou pauperizovány a prekarizovány”. Pozornosti však nesmí uniknout hlavně to, že “organizátorem nejsou levice a hnutí dělnické třídy”. To ovšem signalizuje i jejich vlastní problémy. Fakt, že si navykly “pracovat určitým způsobem”, “reprezentovat určité lidi, jiné však nikoli”. Tváří v tvář “prohlubující se kapitalistické krizi” je to politika “profilujicí se příliš úzce” a “neoslovující vrstvy, které nepřísluší k určitým odvětvím či odborům”. To ovšem zakládá i riziko vlivu rasistických a neofašistických sil. “Ani by mne moc nepřekvapilo, pokud by lidé zapojení do povstání žlutých vest volili Le Penovou.”                

Právě v tomto směru jde o svého druhu reprízu americkéhou hnutí Occupy Wall Street. Ani “jeho organizátorem nebyli socialisté” či jiné oddíly “dělnického hnutí”. Holmes to sebekriticky vztahuje i na stranu, v jejímž čele stojí. Také Occupy Wall Street bylo a zůstalo akcí lidí v zásadě ”nepolitických, ale prostě jen rozhořčených”. “Možná jsme pro to, abychom v něm sehráli roli lídra, skutečně vykonat nic nemohli. Avšak každá revoluční organizace, která to myslí vážně, o tom přemýšlet prostě musí.” Tak, aby “neuvízla ve vyježděných kolejích” a neztratila smysl oslovit “jiné součásti naší třídy”. “Vyzkoušet věci, o něž se  doposud nepokusila.”

Právě i dění ve Francii je zároveň výzvou zásadně posílit “mezinárodní perspektivu radikálních sil”. Umět se inspirovat tím, co a jak se osvědčuje těm v zahraničí – například schopností “žlutých vest” využívat sociální média. A hlavně rozvíjet vazby mezinárodní solidarity. Vzájemné podpory především tam, kde je to v dané fázi nejvíc potřeba. Holmes to připomíná i v souvislosti s nadcházejícím stým výročím vzniku Komunistické internacionály, založené 2. – 4. března 1919, jež v tomto směru sehrála velice výraznou roli. “Prohloubit globální třídní solidaritu” je podle autora naléhavým úkolem i tváří v tvář dnešní a budoucí  kapitalistické krizi.