Delfská deklarace

Řecko je předobrazem darebáctví, hrozícího všem

Delfy proslavila už antika. Teď se na scénu vrací Delfskou deklarací. Je z předminulého víkendu. Iniciovala ji plejáda osobností, neváhajících nést na trh kůži i za řeckou demokracii a lidská práva.    

Jsou to kalibry vědy i politiky. Z USA i Ruska, Británie i Francie, Kanady i Španělska, Itálie i Rakouska, Indie i Lotyšska, Kypru, Bulharska i samotného Řecka. Ve společné deklaraci píší:

„Evropské vlády, evropské instituce a MMF, postupující v holportu s velkými mezinárodními bankami a finančními institucemi, ne-li přímo pod jejich kontrolou, ženou tlak na legálně zvolenou řeckou vládu a lid do krajnosti.“ Neštítí se ani „nezastřených výhružek, pomluv a mediálního teroru“. Řecku tím vnucují pokračování v „sanaci“, jež způsobila „dosud největší ekonomickou, sociální a politickou katastrofu v dějinách západní Evropy od roku 1945“.

„HDP poklesl o 27 procent, víc než kolik činily materiální ztráty Francie a Německa za První světové války. Životní úroveň se snížila drasticky. Sociální systém je troskách. Řekové přišli o sociální práva, za něž bojovali po celé století. Na dně jsou celé sociální skupiny, stále víc Řeků účtuje se životem v bídě a beznaději skokem z balkónu, lidé s nadáním, jimž v tom nic nebrání, odcházejí do ciziny.“

„Demokracie se mění v čirou formalitu v zemi, kde se zrodila. ´Trojka´ (EU, ECB a MMF) se chová jako kolektivní ekonomický atentátník z Kafkova Procesu.“ „Sanace“, které Řecku nadiktovala, ho „předlužují ještě drastičtěji“. O to víc „devastují i konkurenceschopnost země.“ Brusel a evropské vlády je přesto razí hlava nehlava.          

Cílem je „úplná kapitulace Syrizy“. Její „pokoření a debakl“. „Řeckému lidu se upírá pokojné a demokratické východisko ze sociální a národní tragédie.“ Zemi to „zahání do chaosu, ne-li přímo občanské války“. Do „sociální občanské války“ se už propadá. „Nevyhlášené“ a zatím jen „nízké intenzity“. Jde po krku hlavně „zranitelným, nemocným, mladým i hodně starým“. „Slabým a těm, koho bere štěstí obloukem“. „Je snad Evropou, již chceme pro své děti, právě to?“

Chceme – stojí dál v Delfské deklaraci – „vyjádřit naprostou, bezmeznou solidaritu s bojem, jejž vede řecký lid za svou důstojnost, národní a sociální spásu“. Za „osvobození zpod nepřijatelné neokoloniální nadvlády, již se zemi snaží vnutit ´Trojka´“. „Odsuzujeme nezákonné a nepřijatelné dohody, vnucené předchozím řeckým vládám pod hrozbami a nátlakem.“ Nadiktované v „rozporu s evropskými smlouvami, Chartou OSN a řeckou ústavou“.

„Vyzýváme evropské vlády a instituce, aby s nezodpovědnou a/zločinnou politikou vůči Řecku skoncovaly.“ A „neprodleně přijaly velkorysý program první pomoci, přispívající k ozdravení řecké ekonomiky a zvládnutí humanitární pohromy, která se kvapem šíří“.

„Na všechny Evropany apelujeme vzít na vědomí, že tím, co je v Řecku v sázce, nejsou jen řecké mzdy a penze, řecké školy a nemocnice, ba ani sám úděl  historické země, v níž se pojem ´Evropa´ zrodil.“ Tady jsou totiž „v sázce i španělské, italské, ba i německé platy, důchody, prosperita, osud celého evropského sociálního státu, evropské demokracie, Evropy jako takové.“

„Nevěřte už médiím, komolícím smysl fakt.“ Cokoli se vám „vaši politici a média snaží namluvit, je namístě si nezávisle ověřit“. Snaží se „vyvolat iluzi stability“. Zatím „se jim to i daří“. Kdo „žije v Lisabonu či Paříži, Frankfurtu nebo Stockholmu, má možná pocit relativní stability“. Je to „iluze, jíž se neradno oddat“.

„Chcete-li vědět, co vás od vašich elit nemine, Řecko je názornou ilustrací. Zastavit je už dnes je snazší i prozíravější. Pokud svým vládám dovolíme, aby  sociální masakr evropského lidu dovedly až do konce, zaplatí enormní cenu nejen Řecko, ale my všichni i naše děti.“

„Svou výzvu adresujeme v prvé řadě německému lidu. Nejsme z těch, kdo nevynechá příležitost, jak Němcům předhodit jejich minulost.“  Kdo je tím drží v zajetí „komplexu viny“. A využívá ho k „pofidérním účelům“. „Organizačnímu a technologickému daru německého lidu“ – jeho „senzitivnímu poměru k demokracii, ekologii a míru“ – „vzdáváme hold“. O to víc stojíme o „německý lid v prvých řadách budování jiné Evropy“ – „vzkvétající, nezávislé a demokratické v multipolárním světě“.  

„Kam až to umí přivést slepá poslušnost k nezodpovědnému vůdci“ - a „v minulosti to tam i opravdu přivedla“ – „vědí Němci lépe, než kdokoli jiný v Evropě“. „Dávat jim z toho lekce nám nepřísluší.“ „Jak snadno to začíná triumfalistickou rétorikou“ - a „končí v ruinách, kam oko dohlédne“ – „vědí ze všech nejlépe oni sami“. „Nechceme po nich, aby nám odkývali, cokoli řekneme. Žádáme je jen o to, aby si do hloubky zamysleli na tím, jak to vidí  prominentní lídři typu Helmuta Schmidta.“ Aby „dopřáli sluchu i hlasu největšího z moderních německých mistrů slova, Güntera Grasse.“ „Děsivému proroctví o Řecku a Evropě, jež vyslovil pár let před svou smrtí.“

„Apelujeme na německý lid, aby vše, čím se německé elity upsaly jako Faust mezinárodním financím, zneplatnil. Aby své vládě nedovolil dělat Řecku, co dělali Německu spojenci, kteří vyhráli První světovou válku.“ „Nedovolte svým elitám a lídrům, aby se celý kontinent“ – „a ve finále i samotné Německo“ – „zvrhnul v dominium financí“.

Teď je naopak „urgentní, tak jako ještě nikdy, radikální restrukturalizace evropského dluhu“. „Dalekosáhlé kroky, jež dostanou finanční sektor pod kontrolu.“ „´Marshallův plán´ pro evropskou periférii.“ „Smělá revize evropského projektu, který se v dnešní podobě ukázal neudržitelný.“

„Chceme-li svým dětem odevzdat Evropu lepší“ - a ne „v troskách permanentní finanční a dokonce i vojenské konfrontace“ – „musíme k tomu najít kuráž“.              

Antická orákula kšeftovala s pověrami. Delfská deklarace mapuje hrozby z tohoto světa. Stonásob prozíravěji než „elity“, věštící hůř než šamani ze zvířecích střev. Konstelací na nebeské bání. Křišťálových koulí i kávových lógrů.