Finian Cunningham: Chopí se v kolébce demokracie šance - její renesance?

Řecko zadlužily hlavně zbraně, z nichž bohatly Francie a Německo

Pro „evropské vlády a média je řecká finanční pohroma dílem nezřízené rozmařilosti“. To moudro si říká o zpřesnění. „Osob a obsazení.“ Bezkonkurenčním zřídlem „dluhu olympijského kalibru“ je totiž „plýtvání při nákupu zbraní“.

Pravdu, o níž ty vlády i média trapně mlčí, připomíná Finian Cunningham,  po léta vědecký editor britské Royal Society of Chemistry, teď zase komentátor listů The Mirror, The Independent a Irish Times. Za knihu, nahlížející do temných zákulisí „arabského jara“, ho Bahrajn dokonce osobně vypověděl.   

Právo na „demokratickou obnovu a katarzi“ – píše v posledním komentáři - má i „řecká tragédie našeho věku“. Takové „vykoupení“ však přinese jen „cesta, která tu dnešní radikálně změní“. „Racionální a průchodná.“ „Bez velehor dluhů a populace v mizérii.“ Cesta, co - „místo úsporných škrtů, uvalených na dělníky a důchodce“ – „vsadí na dalekosáhlé odzbrojení“. A „učiní tak přítrž hazardnímu militarismu, trvajícímu celé dekády“. 

„Řecký vojenský rozpočet totiž, podle Stockholmského mezinárodního ústavu pro mírový výzkum, činí i po pěti letech hospodářské katastrofy 4 miliardy dolarů ročně. Tedy 2,2 procenta HDP – což je pro ekonomiku kolosální břemeno.“ A navíc i „dvojnásobek podílu, který z rozpočtu vyčleňuje na obranu většina zemí EU. Například u Německa je to 1,2 procenta, Itálie 1,1 procenta, Holandska 1,2 procenta a Belgie 1,1 procenta“. 

„Sníží-li Řecko vojenský rozpočet na polovinu, získá tím rok co rok 2 miliardy dolarů.“ A hravě tak „splatí jak svůj jeho momentální závazek vůči MMF“, tak se „mnohem snáz dopracuje i k rozpočtovému přebytku ve výši 1 procenta HDP, jejž po něm za rok 2015 požaduje ´Trojka´“. Zdroje, jež obojí umožní, jsou tak k mání, „aniž se musí znovu sáhnout na důchody a dělnické mzdy“.   

Klade to logicky i otázku, „proč nezvolí nápaditější a demokratičtější postup   Tsiprasova vláda, prezentující se jako radikálně socialistická koalice“. Tsipras  „přišel minulý týden s návrhem snížit vojenský rozpočet o 200 miliónů dolarů – tedy jen o 5 procent“. „MMF ho však neakceptoval s tím, že zásahy do obranné politiky země platná pravidla nepřipouštějí“. Vytáčka, lámající rekordy „absurdity“, si koledovala o to, aby jí „Tsipras i řečtí voliči dali co proto“. Zrovna teď například žalobou z „miliard, pumpovaných MMF do kyjevského režimu, jenž vede válku proti populaci východní Ukrajiny“.     

Ta „rozmařilost“ však bývala ještě „nehoráznější“. I v roce 2010, řecká tragédie už běžela, totiž země „na vojenské účely stále vynakládala 7 procent HDP, tak jako po řadu předchozích let“. Za „prvou dekádu tohoto století za ně, tvrdí kvalifikované odhady, utratilo ba 150 miliard dolarů“. Z celé „sumy, kterou teď dluží, tedy skoro polovinu“.

Řecký ekonom Angelos Philippides na to upozornil už v dubnu 2012 v britském Guardianu: „Zatímco ostatní evropské země vydávaly na obranu v průměru 2,2 procenta HDP, v případě Řecka to bylo 7 procent. Nebýt onoho pětiprocentního rozdílu, dnešní dluh se ani neměl odkud vzít.“ 

Vojenské zakázky navíc obrostly mamutí korupcí. Za jednu z dlouhé série úplatkářských kauz stanul před soudem i bývalý ministr obrany Akis Tzochatzopoulos. Jen tady proteklo „penězovody“ na 75 miliónů dolarů. Exministr za to vyfasoval 20 let. Mastná penále neminula ani řadu právnických osob. O 150 miliónů dolarů zůstala za korupci, díky níž Řecku udala čtyři ponorky, kratší i německá firma Ferrostahl. Ze zemí, co nyní Řecko školí z „hospodárnosti“, nebyla zdaleka jediná.

Že „řecký khaki catering“ páchne korupcí, bylo veřejným tajemstvím. Německé ani francouzské úřady však nehnuly ani malíčkem. „Berlínská i pařížská vláda valily do Řecka úvěry vesele dál.“ Poněvadž „za ně od jejich firem nakupovalo zbraně.“

„Dnes jsou Německo a Francie největšími institucionálními věřiteli Řecka.“ Právě ty je však natáhly „na skřipec dluhů lukrativními zbrojními dodávkami, z nichž profitovala německá a francouzská ekonomika“. Za řeckou pohromu jsou tak i přímo „kriminálně odpovědné“ hlavně tyto země.  

Pokud Řecko „vehementně školí, aby ´si nežilo nad poměry´, zrovna Angela Merkelová, zní to jako nejapný žert“. „Místo nápravy tam, kde se problém vzal, se účet za megalomanii, z níž sami nic neměli, doluje z řeckých dělníků, důchodců, mládeže, lidí, závislých na pomoci ostatních.“

„Řecký lid vrátí ekonomiku na zdravé základy, jenž když se přestane hlásit k dluhu, vzniklému uměle.“ „Bohorovné armádní špičky to potěší asi sotva.“ Na „lehkou váhu tak určitě nelze“ – v „zemi, vržené v letech 1967 – 1974 ´režimem plukovníků´, zaštítěným Spojenými státy, do fašistické diktatury“ – „brát ani hrozbu vojenského puče“. „Právě z něj má podle všeho obavy i vláda Syrizy.“ 

„Trojka“ udělá pro to, aby se Řecko svébytně nerozhodlo, cokoli. „Právo a spravedlnost jsou však na straně jeho lidu. Vymanit se z dluhového otroctví a diktátu je v jeho silách a měl by to udělat.“

Jen tak se to, „o čem je ´demos kratia´ - ´vláda lidu´, dočká obrody“. Jedině touto cestou „vzejde z řecké tragédie katarze, vlídná jak k lidu Řecka, tak ostatních západních zemí v dluhovém zajetí“.

„Řecku proslulo coby rodiště demokracie. Dvě tisíciletí nato je tu šance, že se stane i dějištěm její renesance.“