Sergej Birjukov: Křižovatka střední a východní Evropy

Bude s to ubránit své skutečné  zájmy?

Markantní zhoršení vztahů mezi Ruskem a Evropou zrychluje hledání  alternativ, píše Sergej Birjukov. Nastoluje kardinální otázku: Zůstane jen u taktických manévrů? Nebo se rodí „strategická alternativa“?

Angela Merkelová už říká bez skrupulí, že letitou „východní politiku“ SRN čeká změna. Na Rusko sílí „informačně-politický tlak“. Tím významnější role může znovu připadnout zemím střední a východní Evropy. Řada z nich už „specifickou pozici“ zaujala. Tkví i ve „skepsi vůči protiruským sankcím“. Nachází výraz v „podílu na výstavbě plynovodů“. V „saturaci  ´nik´ na ruském trhu spotřebního zboží, vzniklých následkem sankcí“. I v „investicích do infrastrukturních projektů a technologické modernizace Ruska“.

„Země regionu pohlíží specificky“ –„jinak než vedení USA a EU“ - i „na politické procesy na Ukrajině.“ „Mnohem  zdrženlivěji i vyváženěji.“ „Ne tolik ideologicky.“ O to víc ve snaze zachovat „stabilitu na svých západních hranicích a v celé Evropě“.

Jsou to „země s komplikovaným osudem a osobitou politickou identitou“. S „nejednoznačnou zkušeností vzájemných vztahů s Ruskem“. S mnohem „senzitivnějším vnímáním národní a národně-státní identity“. Tím méně aplaudují „postupné ´demontáži´ národní suverenity“. O to víc inklinují ke  „specifickému světonázoru, citlivému na zranitelnost ze strany ´velmocí´“. „Následky dalekosáhlých změn v ´poměru sil´.“        

Značně „nejednoznačný tu bývá i vztah k ´nové evropské identitě´“. K „rezignaci na tradiční morálku, národní a křesťanské hodnoty“. O to markantnější jsou v regionu „komplikované přesahy mezi ´pravicovými´ a ´levicovými´ alternativami liberální politiky“, „neznámé v zemích ´staré Evropy´“. „Svérázný model dynamiky politického procesu.“ „Náhlé změny politických orientací.“

Rychle rostoucí váhy nabývá i jiný moment: „Entuziasmus a dalekosáhlé naděje, spojované s rozpadem ´východního bloku´ a návratem do ´velké Evropy´, které východoevropským zemím vévodily na přelomu 80. a 90. let, vystřídal mnohem pragmatičtější přístup.“ Často i docela „otevřený euroskepticismus“.

Tu vlnu si ovšem zatím sedlá hlavně „konzervativní pravice“. Vodu jí ženou na mlýn především následující faktory:

1. „Intenzívní ´desovětizace´ z 90. let,“ nahrávající „zmrtvýchvstání  ideologie pravicového konzervatismu, jež je s to hodit rukavici jak ideologii liberální, tak sociálně-demokratické“;
    
2. „Silná národně konzervativní tradice v mnoha zemích střední a východní Evropy“. Dnes „nachází výraz v nových i restaurovaných ´pravicově radikálních´ i ´pravicově populistických´ stranách“;
    
3. „Faktický nezdar sociálně-ekonomických reforem i samotné modernizace mnoha zemí střední a východní Evropy.“ Dodává „popularitu pravicově konzervativním silám“, včetně „populistického a euroskeptického ražení“;
    
4. Sílící „citlivost vůči negativním dopadům globalizace a evropské integrace“. „Pocit značné části obyvatelstva východoevropských zemí, že je ´evropský projekt´ sráží do pozice ´páriů´ a ´marginálů´“;       
    
5. „Frustrace části vládnoucích elit zemí střední a východní Evropy, vtažených do procesu evropské integrace,“ - a „aktivizace kontraelit (včetně těch ´zprava´) sázejících na to, že na vlně pravicového populismu vytlačí vládnoucí elity, angažované proevropsky“.

Jejich konkrétní motivy se v mnohém liší. Společnou dominantou je  ambice „překonat druhořadý status“. Nese to s sebou i pozoruhodné paradoxy. V případě Viktora Orbána třeba v tom, nakolik tento „enfant terrible v očích špiček EU“ dokázal „pragmaticky přehodnotit zkušenost dřívějších vzájemných vztahů s Ruskem, lemovaných celou řadou dramatických událostí“ – od roku 1849 až po rok 1956.

Dnes se nijak netají, že se i v této otázce hodlá řídit výlučně vlastním národním zájmem - a ne optikou USA a EU. Klíčový národní zájem Maďarska spatřuje v tom, jak „předejít nové studené válce“.

V „mírnější podobě reviduje přístup ke vztahům s Ruskem, zafixovaný  v EU, ´postkomunista´ Miloš Zeman“. Poté, co „triumfoval v konkurenci se stoupenci ´evropské integrace bez hranic´“, rozvíjí „vůči Rusku nový ´pragmatický´ kurs“. „Rozhodně vystoupil proti protiruským sankcím“ - a „vedení EU doporučil, aby se k situaci na Ukrajině postavilo ´realističtěji´“.

Slovenský premiér Robert Fico „Brusel dokonce varoval, že na další chystané sankce uvalí veto“. Na srpnovém summitu EU to formuloval nadoraz: „Na sankce, poškozující národní zájmy Slovenska, si vyhrazuji  právo veta.“   

„Pro Rusko mělo ve vzniklé situaci mimořádný význam to, jakou pozici zaujme Srbsko.“ Vedení EU „mu výměnou za přistoupení k režimu sankcí  slibovalo úlevy při integraci do celoevropských struktur“. Bělehrad „se takového kroku zdržel přesto“. A „dal tím najevo i jednu z priorit své zahraniční politiky“.

Seskupení, formující se v regionu, je zatím spíš „geokonomického“ rázu.  „Geopolitické“ ambice dá najevo až v další fázi. Tím, kdo mu udává tón, je přitom Vídeň. Rakouský kancléř Werner Faymann se proti další gradaci sankcí postavil už loni v listopadu. Současné vedení země tak kultivuje „odkaz architektů poválečného Rakouska Bruna Kreiského a Kurta Waldheima“. „Důsledně oponuje politice izolace Ruska a nových demarkačních čar v Evropě“ - a „nepřehlíží ani své ekonomické zájmy“.

„Politická a ekonomická váha zemí střední a východní Evropy sice není bůhvíjak markantní.“ Pokud však své síly spojí, efekt může být docela brizantní – tím spíš díky tomu, jak „nejednoznačně reaguje na kroky proti  RF i nemalá část politické elity a podnikatelských kruhů dominantních zemí Evropské unie“. O to víc jsou země regionu „s to stimulovat i změny agendy ´velké Evropy´“.

V docela nečekané podobě tak „ožívají geoekonomické i geopolitické kontury někdejšího Rakouska-Uherska“. Tentokrát ovšem - na rozdíl od řady epizod minulosti – ne coby faktor izolace Ruska, ale jeho překážka.   

Ten trend „lze samozřejmě hodnotit i skepticky“. Coby jen „efemérní a vrtkavý“. „Politika, tím spíš ta zahraniční, je však především uměním možného“. „O to víc se dnes Rusko musí rozejít s letitými šablonami a inercí.“ Zvládnout v „zahraniční politice neordinérní kroky“. A nové „vnější výzvy tak ne-li neutralizovat, pak přinejmenším oslabit“.

Vyžaduje to „politickou intuici“. Umění „paralelního postupu více směry“.   Zcela „konkrétních možností a preferencí, nabízených novým partnerům“. 

„Šanci vzít iniciativu znovu do rukou“ - a „posílit na evropské dění vlastní vliv“ – tak „Moskvě dává právě východní azimut zahraniční politiky“.