Martin Myant: Vzestup a pád českého kapitalismu

Mozaika privatizačního rumiště očima zahraničního ekonoma

Knížka o více než 350 stranách je na pultech už pár dní. Originál vyšel už před 11 lety.  Martin Myant  - starší vědecký pracovník Evropského odborového institutu  (ETUI) při Evropské odborové konfederaci (ETUC) - absolvoval economics v Cambridge a doktorát z moderních československých dějin na University of Glasgow. Vydal i monografie Československá ekonomika 1948-1988: Bitva o ekonomickou reformu (The Czechoslovak Economy 1948-1988: The Battle for Economic Reform), Transformace socialistických ekonomik: případ Polska a Československa (Transforming Socialist Economies: The Case of Poland and Czechoslovakia) či Tranzitivní ekonomiky: politická ekonomie Ruska, východní Evropy a Střední Asie (Transitive Economies: Political Economy of Russia, Eastern Europe, Central Asia).

Titulek budí naděje. Obsah je plní jen zčásti. K tajemství toho, proč zůstal  na půli cesty, vede už vstupní dedikace. Autor bral moudra i od Kamila Janáčka, Jana Klacka, Pavla Mertlíka a řady dalších, kteří se na onom  „pádu“ podepsali též. Naštěstí konzultoval i s osvícenějšími mozky (typu Martina Fassmanna), jež s dílem zkázy polemizovali. Schizofrenie, zapouzdřená už v autorově krédu, vytáčí nekonečné peripetie. Knížka je ovšem plná i užitečné faktografie.

Český „program ekonomické reformy“ – startuje autor – „byl příliš nekonkrétní, a tak umožňoval alternativní interpretace“. Jeho „nosné myšlenky nebyly poskládány dohromady, netvořily konzistentní celek, který by mohl být předložen k veřejné debatě“. Hlavně v „důsledku ideologie“, které křečovitě držel, se tak „nevyhnul nejasnostem a přizpůsobování“. „Fungovaly zde neúplné a povšechné představy o tom, jak se kapitalismus vyvíjel jinde“.

„´Radikální´ reformní strategii prosazovali především přívrženci kolem Václava Klause,“ který „sám sebe viděl jako stoupence Miltona Friedmana a v prosinci 1989 se stal ministrem financí. Přestože se sám považoval za odborného ekonoma, který může čerpat ze znalostí a teorií západního světa, jeho přístup byl omezený a dogmatický.“ Prosazoval ho navíc s „arogancí, která vylučovala přístupnost vůči jiným názorům“. Také „další vlády byly ve své schopnosti implementovat konzistentní strategii omezené úplně stejně“. Navíc „charakteristickým rysem zlatého věku českého kapitalismu během let Klausovy vlády byl utajený, nejasný proces rozhodování.“ Právě „tento přístup vytvořil podmínky pro korupci a propojení podnikatelské sféry a politiky“.           

„Forma, kterou má kapitalismus v každém státě, je výsledkem a značně závisí na dlouhém období evoluce.“ V „České republice hmotný majetek a mocné průmyslové podniky už existovaly. Banky se nepotřebovaly zapojit do pomoci podnikům, jejich vzniku a růstu. Financovaly koupi podniků, které už existovaly. Podnikatelé byli daleko od Schumpeterovy představy jednotlivců, kteří mohou vydělat jmění uvedením nových produktů, výrobních procesů a novým způsobem organizace produkce nebo nalezením nových oblastí vhodných pro ekonomickou aktivitu. ´Podnikatel´ mohl vydělat jmění tím, že se držel toho, co bylo vytvořeno za předchozího režimu. To byla cesta k bohatství…Existoval zde i jiný druh podnikatelů, který se více přibližoval Schumpeterově představě, ale ti, kteří se pokusili dosáhnout úspěchu na světové úrovni, skončili nezdarem.“

„Československo mělo nejlepší výchozí pozici ze všech bývalých komunistických zemí ve východní a střední Evropě, když v roce 1989 starý režim padl…Dlouhá historie doba přibližné makroekonomické rovnováhy poukazovala na malý přebytek spotřebitelské poptávky, nedostatky byly běžné, ale vypovídaly píše o nerovnosti poptávky a nabídky, než o celkovém přebytku poptávky. Extrémní politická obezřetnost a věrnost Sovětskému svazu v sedmdesátých a osmdesátých letech způsobila, že hrubý dluh v tvrdé měně byl na konci roku 1989 na snadno zvládnutelné výši 7,9 miliardy dolarů; tento údaj lze porovnat s příjmy z exportu, které v tvrdé měně dosahovaly 5,7 miliardy dolarů. Celkový počet úvěrů dokonce lehce přesahoval dluhy…Tato situace byla na míle vzdálená nekontrolovatelné inflaci a nesplatitelnému dluhu, které sužovaly Polsko. Vskutku, oficiální čísla ohledně růstu v poválečném období byla přesná. Z nich plynulo, že Československo nemělo ztratit svoji pozici relativně k západní Evropě.“

Po listopadu 1989 „byly rozšířené představy relativně úzce omezené, nikoli však ucelený program a všeobecné porozumění tomu, jaké následky tržně ekonomická reforma přinese.“ Součástí „naivních myšlenek o rychlé transformaci“ bylo i bezvědomí o tom, že si „vyžádá souhlas se zahraničním vlastnictvím většiny českého průmyslu, a tak v podstatě ztrátu zavedených podniků a značek“. Přitom „otevření cesty určitému stupni zahraničního vlastnictví a jednoduššímu importu zahraničních technologií nevyžadovalo nutně okamžité vytvoření tržního prostředí nebo dokonce úplnou liberalizaci všeho dovozu.“

„Šoková varianta obecně obhajovaná poradci ze Západu jako třeba Jeffrey Sachsem byla politicky velmi přitažlivá, to však nemělo nic společného s její efektivností ve smyslu ekonomického programu.“ Nastala Transformační deprese, jak Myant nazval celou kapitolu. Hýří daty a tabulkami, dokládajícími bohapustou devastaci (např. HDP se ve 4. kvartálu roku 1992 snížil meziročně o děsivých 25,2 procenta). Jen pár let ovšem trval i Zlatý věk (řečeno s názvem další z Myantových kapitol), obludně dotovaný rozprodejem kolektivních investic práce, úspor a odložené spotřeby celých generací. Zatímco v letech 1993-1996 vykázal HDP růst o necelých 13 procent za všechny tyto čtyři rok dohromady – a tedy o mnohem méně, než o kolik ho předchozí „šoková terapie“ snížila – další pokles zaznamenal už roku 1997. „Další tři roky potom směřovala Česká republika velmi jasně do recese, ze které se začala dostávat až okolo roku 2000, třebaže s rostoucím schodkem běžného účtu.“

Za čtení jistě stojí i pasáž, nazvaná Vítězové a poražení. Zaznamenává explozi příjmových nerovností, majících s reálně přidanou hodnotou většinou společného jen pramálo. Všímá si ovšem i fakt, která jsou k smíchu jen asociální aroganci: „Spotřeba masa na osobu klesla o 15 % během deseti let po roce 1989 a spotřeba mléka dokonce o 36 %. Spotřeba masa i mléka přitom v předchozích dekádách spojitě rostla a byla podle mezinárodních standardů vysoká.“  

Autor pak rejdí i troskami české cesty privatizace – pitavalem její kupónové maškarády, eutanázií rodinného stříbra typu plzeňské Škodovky, kopřivnické Tatry, „selháním privatizace chemických závodů“, „Jawy, která nikdy neopustila motocykly“, „Desty, která se stále snažila růst“, dalších skalpů tržních tálibů.

Myant na tom všem vidí následující „chyby“:

„První ´chybou´ byla podstata a tvrdost některých opatření spojených s ´šokem´ v roce 1991. Balíček hospodářské politiky odvozený od standardů MMF obsahoval prvky, které nebyly vhodné a byly založeny na nepochopení rozdílů mezi ekonomikou rozvíjející se z centrálně plánovaného systému a zavedenou tržní ekonomikou.“

„Druhá chyba se skrývala v určitých prvcích přetrvávající makroekonomické restrikce. Centrální banka se upnula na monetární opatrnost, chybně věřila, že je to klíč ke snížení inflace.“

„Třetí ´chyba´ spočívala v privatizační strategii…Kupónová privatizace nepřinesla úlevu od dluhů ani nové finanční zdroje na investice a modernizaci, žádné mezinárodní kontakty ani nové zkušenosti.“ Právě v jejím důsledku naopak „podniky sužovala ještě větší dluhová zátěž“. Privatizaci navíc „často doprovázela fragmentace existujících podniků“. Ta zase „přinesla oddělení  produkce od výzkumu, distribuce, prodeje a dalších podstatných aktivit… Noví vlastníci, ať už byli snadno identifikovatelní nebo ne, většinou nepřinesli firmě nic pozitivního, často měli cíle, které byly v rozporu s dlouhodobými zájmy firmy.“

„Čtvrtou ´chybou´ byla politika uplatňovaná vůči bankám.“ Sama „vláda“ po nich chtěla „podpořit – jak zakázkami, tak tolerancí – laxní přístup k rozvoji a zavedení uspokojivých standardů pro posuzování úvěrů. Stát podporoval banky, aby přivřely oko nad svou vlastní nezkušeností s fungováním v tržním prostředí.“

„Pátou ´chybou´ bylo zpoždění a otálení s vývojem uspokojivého právního a regulačního rámce. To byl částečně výsledek ignorance důležitosti těchto pravidel a částečně výsledek záměrného rozhodnutí, založeného na přesvědčení, že pravidla by blokovala rozvoj tržní ekonomiky…Tento stav spolu s metodou privatizace a dalšími prvky práva obchodních společností zanechaly mnoho firem v rukou diktátorského, nezpůsobilého a často zkorumpovaného managementu. Byli mezi nimi jedinci, kteří získali přízeň politických představitelů, existovaly příklady nastupujících nových podnikatelů, ale – jak se později ukázalo – bylo extrémně složité je odstranit. Stejně tak úmyslně laxní právní rámec a některé nevysvětlitelné slabiny ze strany úředníků při vykonávání pravomocí, které měli, znamenaly, že moc nad většinou bohatství z akcií, rozptýlených během kupónové privatizace, přešla do rukou několika málo jednotlivců, jejichž přínos pro ekonomický rozvoj země byl pravděpodobně přinejmenším nulový.“

„Šestou ´chybou´ bylo nepřímo vyjádřené rozhodnutí vlády, která se v letech 1992-1993 distancovala od odpovědnosti za osud českého průmyslu. Neproběhl žádný pokus seriózně posoudit, co průmysl potřeboval. Veřejné instituce ve vyspělých tržních ekonomikách často poskytují podporu při mezinárodním marketingu, při směrování R and D do oblastí s potenciálem a při hodnocení potřeb modernizace určitých sektorů. Ideologie volného trhu vyloučily systematické uvažování v těchto dimenzích.“

„Český kapitalismus, který povstal z těchto podmínek, byl nevyhnutelně nestabilní…Politici měli vazby na podnikatelské lídry. Mnohé z toho, jak tyto vazby fungovaly, zůstalo veřejnosti skryto. Část bankovního sektoru byla zkorumpovaná a fungovala zmatečně…“                     

Není těch „chyb“ – trochu moc najednou? Byly snad každá – jen nezávislou proměnnou? Myant je z vrhu, který si takové otázky neklade. Mozaiku české restaurace vydal už roku 2003. Globální krize propukla až pět let nato. Polehčující okolnost je to jen zčásti. Faktografie, kterou shromáždil, se však hodí i všem, kdo si kladou otázku po hlubších příčinách.

Pro koho téma dekadence, k níž tíhne zisk z cizí práce, není z ošatky zakázaného ovoce. Zatím je za ně má i většina radikální levice.