Carl J. Richard: Americká invaze do Ruska

Zrcadlo přepsaných dějin i dnešních „humanitárních  intervencí“

Knihu Americká invaze do Ruska napsal Američan Carl J. Richard. Před pár týdny vyšla i česky, s podtitulkem 60 000 amerických mariňáků na Sibiři a české legie. Dějiny ruských revolucí – a zahraničních intervencí – přepisované už roky k nepoznání i ve školních osnovách, kráká za boltce parádně.

Už tu první – v březnu (a podle tehdejšího ruského kalendáře v únoru) 1917 – „mocnosti Dohody nepochopily. Nejspíš ji považovaly za projev ´skutečně demokratického ducha´ ruských lidí, nikoli za důsledek válečného vyčerpání.“ V zajetí chiméry, že „když se zbavilo despotismu“, lze tím víc „naléhat na Prozatímní vládu, aby pokračovala ve válce“.

„Kerenského ofenzíva“ však v „červenci ztroskotala během několika dní“. „Autorita Prozatímní vlády klesla na nulu. Když se strava vojáků zredukovala na shnilé sledě, zvýšila se dezerce z armády a propukaly násilné vzpoury. Mnozí Rusové cítili vůči Prozatímní vládě stejnou zlobu, jako předtím vůči carskému režimu. Historik H. Stuart Hughes o nezdaru Kerenského vlády napsal: ´Vysvětlení tohoto neúspěchu je prosté – Prozatímní vláda neudělala dvě věci, které lidé požadovali: nevyvedla Rusko z války a nenasytila hladové rolníky.´“

„Bolševický vůdce Vladimír Iljič Lenin 16. dubna večer, v den svého příjezdu na Finské nádraží v Petrohradu, představil jásajícímu davu vlastní  program nazvaný Dubnové teze. Nabízel okamžitý mír s Centrálními mocnostmi, znárodnění půdy a zvýšení moci místních sovětů. Nesporně nejnaléhavější potřebou, na niž Leninův program reagoval, bylo uzavření míru. Bolševici se chopili moci 7. listopadu 1917. V prosinci nová sovětská vláda podepsala příměří a v březnu následujícího roku mírovou smlouvu s Centrálními mocnostmi. Brestlitevský mír obsahoval velké ústupky…včetně téměř půl miliónu čtverečních mil (130 miliónů ha = 1,3 miliónu km2, tedy území třikrát větší než Německo), výměnou za tolik potřebný mír. Mezi přenechané oblasti patřily Ukrajina, Finsko, Zakavkazsko a také území v Polsku a pobaltských státech, které Rusko okupovalo jeden a půl století.“

Fatální „neschopnost uvědomit si rozsah rusého válečného utrpení“ ovšem projevily i „státy Dohody“. Právě tato impotence „vedla k plánu na intervenci do Ruska“. A právě ta – ve snaze vynutit si tu „pomoc proti Centrálním mocnostem“ hlava nehlava – vedla i k „naprostému selhání této strategie“.

Richard pak griluje hned několik „teorií“, jež se to zpětně snaží otočit jiným směrem. Například o domnělém strachu prezidenta W. Wilsona, že „Sibiř ovládli ozbrojení váleční zajatci pracující pro Centrální mocnosti“. Ze zhruba 800.000 válečných zajatců, nacházejících se na Sibiři po podepsání brestlitevského míru, „představovali Němci méně než desetinu“. V řadách „Rudé armády nebyl prakticky žádný Němec“.

Váhajícího Wilsona měly k intervenci přimět i „dokumenty“, která Washingtonu dodal „Edgar Sisson, redaktor Chicago Tribune, kterého v zimě 1917 až 1918 poslali do Ruska, aby ruské pobočce Výboru pro veřejné informace pomohl v jejím úsilí obnovit ruské nadšení pro válečné záležitosti Dohody. Během února 1918 Sisson koupil od protibolševického novináře fotografie dokumentů, které měly dokazovat, že přední bolševičtí vůdci včetně Vladimíra Lenina a Lva Trockého působí jako placení agenti německého generálního štábu.“

Přepsané dějiny tu hovadinku živí i roku 2014. Státní department měl víc rozumu už roku 1918. „Ministerstvo zahraničí pobouřilo Sissona tím, že jeho dokumentům věnovalo jen malý zájem. Úředníci ministerstva věděli, že dokumenty pochybné pravosti byly podstrčeny odpůrci bolševismu ještě před Říjnovou revolucí. Proto ministerstvo zahraničí odmítalo složky zveřejnit, přestože mnozí jeho úředníci neměli bolševiky v lásce.“ Při vědomí, že „zveřejnění tak zjevných podvrhů by vládě způsobilo víc škody než užitku.“

Jasno má i sám Richard: „Člověk se podivuje nad naivitou toho, kdo by uvěřil. Znamenalo by to očekávat, že bolševičtí vůdci byli naprosto podřízeni Němcům v době, kdy Rudá armáda odolávala německým útokům na sovětské Rusko; že jednání v Brestu Litevském bylo zcela falešné; že bolševičtí vůdci dokázali velmi dlouho udržovat svou podřízenost Německu v tajnosti před ostatními bolševickými představiteli a ruskou veřejností; že německý generální štáb si stejně dlouho držel v Rusku dvě tajné kanceláře bez jediné stopy o jejich existenci; že němečtí úředníci uprostřed války v obvyklých vojenských hlášeních bezstarostně zaznamenali seznam jmen německých agentů včetně jmen těch bolševiků, kteří měli být zvoleni do ústředního výboru sovětů; že tyto choulostivé dokumenty uložili do složek bolševické strany, kde je mohl každý vidět; že je němečtí úředníci napsali gramaticky bezchybnou ruštinou, ovšem v němčině používali archaické výrazy, i když jak úředníci ministerstva zahraničí dobře věděli, i sovětská vláda zřídka psala diplomatické záležitost v ruštině; že se němečtí úředníci podepsali cyrilickými znaky místo moderní latinkou běžně používanou v Německu a zbytku západního světa; že němečtí úředníci opatřili své dokumenty daty podle juliánského kalendáře běžného v Rusku místo kalendáře gregoriánského používaného v Německu a ostatních zemích západního světa, přestože takový postup by v německých složkách mohl způsobit chaos. Zkrátka téměř každý, kdo Sissonovy dokumenty zkoumal, je označil za směšné podvrhy. Lockhart, britský vyslanec u bolševiků, později napsal, že byly ´tak zjevně falešné, že ani naše tajná služba by s nimi nic neudělala´. Dodal, že během měsíců zkoumání dokumentů bylo zjištěno, že písmena údajně psaná různými jednotlivci v různých evropských městech byla ve skutečnosti vytištěna na jednom psacím stroji.“

Generál Graves, jmenovaný velitelem amerických intervenčních vojsk, přistál ve Vladivostoku 2. září 1918. Přestože „nebyl ochoten zapojit se do války proti bolševikům“, „měl potíže i s vlastními muži, kterým musel bránit v zatýkání bolševiků“. „Francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau poslal československému vojsku instrukce, aby obsadilo Transsibiřskou magistrálu jako přípravu na intervenci vojsk Dohody, čímž jen zvýšil očekávání Čechů na velké vojsko, které jim přijde na pomoc.“ Když se však „žádné posily nedostavily, byli Češi zmatení a demoralizovaní. V září a říjnu 1918 utrpěli sérii porážek ze strany bolševiků, které způsobily, že některé jednotky odmítly bojovat. Přes tyto porážky a vzpoury a navzdory početným žádostem Čechů, Britů a Francouzů jim Japonci a Američané odmítali poslat posily.“

„Možnost úspěšného působení Čechů na Sibiři ukončily dvě listopadové události. Zaprvé, 11. listopadu bylo podepsáno příměří mezi představiteli států Dohody a Centrálních mocností, které uzavřelo první světovou válku. Češi bojovali za znovuotevření východní fronty proti Centrálním mocnostem, ale tato fronta již nebyla nutná. Navíc bylo vyhlášeno nezávislé Československo, o něž usilovali. Měli pocit, že nastal čas vrátit se domů.“

Druhým zlomem byl převrat, jenž svrhnul sibiřskou vládu, složenou ze „socialistů-revolucionářů“ a liberálů. Moci se chopil admirál Alexandr Kolčak, který se prohlásil za „nejvyššího vládce vší Rusi“. „Češi pozorovali Kolčakovu reakcionářskou kliku zblízka“ – a „vypověděli jí poslušnost“. „Češi na Sibiři“ – hodnotil to sám Graves – „byli liberálně smýšlející lidí“, „mající autokracie dost“. „Jakmile si uvědomili, že boj s bolševiky znamená nejen zápas se všemi formami liberalismu, ale také podporu vlády, která byla ponechána v rukou lidí zastávajících úřad již během romanovské dynastie a pravděpodobně s carskou představou vládnutí, potom nemohli kráčet dál po boku Anglie, Francie a Japonska.“

„Existovaly tři důvody, proč americké jednotky zůstávaly na Sibiři po příměří uzavřeném v listopadu 1918 mezi státy Dohody a Centrálními mocnostmi. Zaprvé si Wilson přál, aby vojáci pomohli odpůrcům bolševismu svrhnout sovětskou vládu. Zadruhé chtěl, aby bránili Japoncům v naprostém ovládnutí východní Sibiře a severního Mandžuska. Zatřetí nebyl ochoten měnit svou ruskou politiku, dokud neproběhnou jednání s představiteli Dohody v rámci Pařížské mírové konference.“

Většina ze „60 000 amerických mariňáků“ do Ruska dorazila až po skončení I. světové války. S „východní frontu proti Centrálním mocnostem“ to společného nemělo zhola nic. Další položkou však byla „americká pomoc Bílé armádě“: „milión ručních granátů, 600 000 pušek, 6 800 kulometů, 192 polních děl, 300 000 dělostřeleckých granátů a 200 000 uniforem pro Kolčakovu armádu“. To vše vedle „příspěvku Britů v hodnotě téměř 100 miliónů liber“ a Francie, „podporující Kolčakovu armádu 18 milióny franků měsíčně“.      

Prvý z Wilsonových cílů měl i vnitropolitické dějiště: „Eugene Debs, představitel Americké socialistické strany, byl odsouzen na deset let za porušení amerického federálního zákona Espionage Act, neboť ve veřejném projevu označil první světovou válku za boj vyvolaný několika kapitalisty kvůli jejich vlastním zájmům na úkor miliónů pracujících a prohlásil: ´Naše srdce…jsou s ruskými bolševiky´.“

V červnu 1919 přerostl kravál kolem „rudé hrozby“ v totální amok. Podnětem byla série bombových atentátů na veřejné představitele, soudce a podnikatele. „Bomby byly připraveny tak amatérsky, že zabily jen dva lidi. Atentátník, italský emigrant, byl pravděpodobně anarchista. Generální prokurátor Alexander Mitchell Palmer „v úmyslu kandidovat na prezidenta však naznačil v novinách, že viník byl komunista“. Pod touto záminkou „zřídil na ministerstvu v rámci General Intelligence Bureau (předchůdce FBI) novou antiradikální divizi a do jejího vedení jmenoval mladého J. Edgara Hoovera“.

Ten obratem „sestavil kartotéku obsahující 200 000 informačních karet s údaji o radikálních skupinách a jednotlivcích z celých Spojených států včetně historie 60 000 ´nebezpečných radikálů´. Když na podzim 1919 zemi postihla řada stávek, jejich vůdci, kteří pocházeli z ciziny, byli deportováni a ostatní zatčeni podle státních zákonů o ´pobuřování a anarchii´. Senátní komise pro vzdělání a práci bez důkazů prohlásila, že za stávkami ocelářů stáli ´anachisti, revolucionáři a ruští sověti´. Podobně T. T. Brewster, hlavní mluvčí majitelů uhelných dolů, uvolnil do tisku absurdní zprávu, že stávka v dolech proběhla podle přímých pokynů Lenina a Trockého a že celý projekt byl financován moskevským zlatem.“              

„Generální prokurátor Palmer schválil razie na na manifestace radikálů po celé zemi. Mnohé proběhly bez řádných příkazů…V Lynn ve státě Massachusetts zrušili shromáždění k diskuzi o vytvoření družstevní pekárny a zatkli třicet osm účastníků. V New Yorku zastavili představení ukrajinské divadelní společnosti a zajistili účinkující i publikum. Také na Manhattanu byl zastaven koncert na akordeon a všichni přítomní zatčeni. V Newarku zatkli člověka, protože ´vypadal jako radikál´. V provincii New Brunswick po razii na klub socialistů poslali specialistům na výbušniny nákresy gramofonu s podezřením, že představují ´vnitřní mechanismus různých typů bomb´…V Detroitu pozatýkali lidi, kteří chodili tančit do stejné budovy, v níž sídlila komunistická skupina, společně s orchestrem a náhodným kolemjdoucím, který se přišel podívat, co je to tam za rámus. V Chicagu proběhla prohlídka v odborné technické škole pro ruské imigranty. Algebraické vzorce byly označeny za ´záhadné šifry´…“

„Tyto incidenty by mohly působit komicky, kdyby důsledky pro některé zatčené nebyly tak hrůzné. Někteří uvěznění byli vystaveni brutalitě a vyslýchání a umístěni v přeplněných a nehygienických nápravných zařízeních. Osm set lidí zatčených v Detroitu zavřeli téměř na týden v tmavé, úzké chodbě federální budovy bez oken a nechali je spát na holé podlaze. Protože tam byla jen jedna toaleta, ti, kteří nevydrželi čekat, močili na chodbě, čímž vznikal strašný zápach. Fotografie zadržených byly zveřejněny spolu s popiskem označujícím je za ´špinavé bolševiky´. Město odmítlo tyto vězně krmit s odkazem na federální zodpovědnost…Palmer dál veřejně trval na tom, že značný počet radikálů dostává příkazy přímo od  Lenina a Trockého. Prohlásil: ´Ze záludných a prohnaných očí mnohých z nich kouká chamtivost, šílenství a zločin; podle nesouměrných tváří, svraštělého obočí a pokřivených rysů lze neomylně rozeznat zločinné typy´.“

Čtyřem mužům a jedné ženě, kteří o rok dřív „vydávali materiál, vyzývající ke generální stávce na protest proti americké intervenci v Rusku“, „Nejvyšší soud 10. listopadu 1919 potvrdil rozsudky od tří do dvaceti let“. „V letech 1919 a 1920 zakázalo dvaatřicet států a několik měst vyvěšovat rudý prapor. V dubnu 1920 stát New York postavil mimo zákon socialistickou stranu a na učitelích začal vyžadovat slib věrnosti.“

Prezident Wilson – „tajně financující carský režim, který jen sotva ruský lid reprezentoval lépe než sovětská vláda“ – do inkviziční psychózy přikládal osobně. Nezřídka stylem fanatického burana. „Rusko zavrhlo cara, který byl někdy krutý“ – řečnil například ve městě Bismarck - avšak jeho „současní vládci jsou krutí stále a nikoho nelitují, všem sebrali majetek a krmí jen vojáky, aby za ně bojovali. A nyní každého z nich cejchují, by nemohl snadno uniknout z jejich spárů a přeběhnout.“ V Billingsu zase děsil „jedem chaosu“: „Tento jed koluje tepnami světa a my jsme na celém světě vytvořili takové způsoby komunikace, že všechny tyto tepny jsou otevřené a jed může volně cirkulovat. Rozhlas ho šíří vzduchem. Kabelogram ho posílá pod mořem. Lidé o něm mluví v malých skupinkách, mluví o něm otevřeně ve velkých skupinách, a to nejen v Evropě, ale také zde ve Spojených státech. Stoupenci Lenina jsou v našem vlastním středu. Nemyslete si, že Amerika je imunní. Jed, který pohltil ruský národ, se šíří celou Evropou.“ 

Příznačné pikantérie nabízí i Richardova sonda do „třetího z Wilsonových cílů“: „Na Pařížské mírové konferenci v první polovině roku 1919 učinily státy Dohody pět pokusů o vytvoření společné politiky vůči Rusku. Všechny však selhaly…Francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau se vehementně stavěl proto ruské účasti na konferenci. Zapisovatel zaznamenal: ´Vystupoval by velmi energicky proti jakékoli účasti Ruska, které během války zradilo věc Dohody. Mír, jenž má být dojednán, se tohoto státu netýká.´ Britský ministerský předseda Lloyd George důrazně oponoval: ´Je třeba uznat, že ať bylo utrpení ostatních států Dohody jakkoli velké, Rusko mělo pravděpodobně ztráty na životech větší než ostatní. Jejich vojáci bojovali bez zbraní a munice, byli ostudně zrazeni svou vládou a nelze se tedy divit, že se obyvatelé Ruska ve své hořkosti vzbouřili proti alianci. Pochybuji, že jiná země, která by snášela stejné utrpení jako Rusko, by zůstala ve válce tak dlouho…Nelze říci, že na mírovou konferenci mají přijet Tataři, Finové a Lotyši, nikoli však bolševici, kteří tvoří dvě třetiny obyvatelstva…“

„Další pádný důvod“ – zaznamenal zapisovatel rozhovorů – Lloyd George „viděl v nebezpečí, že vojenská intervence by jen zesílila právě tu sílu, kterou chceme zničit. Bylo nemožné ignorovat podobnost s francouzskou revolucí…I tam jsme byli vyzván k pomoci. Ale skutečnost, že jsme zasáhli, umožnila Dantonovi apelovat na francouzské vlastenectví a z teroru učinit vojenský nástroj. Když po revoluci nastala vojenská diktatura, byli jsme ti nejhorší. Francie se proti nám postavila jako velká vojenská mašinérie naplněná vášnivou nenávistí. Jsme snad připraveni čelit čelit revolučnímu hnutí v počtu vyšším než 100 000 000 obyvatel, když jsme se v této intervenci spojili s Japonskem, proti němuž panují v Rusku velmi silně negativní pocity?“

Lloyd George konstatoval i jiný aspekt: „Rolníci přijali bolševismus ze stejného důvodu, z jakého přijali francouzskou revoluci, a sice protože dostanou půdu…Formálně jsme uznávali carskou vládu, přestože jsme v té době věděli, že je naprosto špatná. Zdůvodňovali jsme to tím, že jde o vládu de facto…ale odmítli jsme uznat bolševiky. Tvrdit, že my sami bychom mohli vybírat zástupce z význačných lidí, by bylo v protikladu ke všem zásadám, za které jsme bojovali…Britská vláda udělala naprosto stejnou chybu, když prohlásila, že Francii reprezentují emigranti. To vedlo k válce, která trvala přibližně dvacet pět let. Ruští rolníci pravděpodobně chovali vůči Trockému stejné pocity jako francouzští rolníci vůči Robespierrovi... Po skončení mírové konference bychom nemohli odjet z Paříže a gratulovat si, že jsme vytvořili lepší svět, pokud bude zároveň půl Evropy a půl Ruska v plamenech. Někteří tvrdí, že když do Francie a Anglie přijdou vyslanci bolševiků, budou mezi Francouzi a Brity získávat své přívržence. Je možné, že bolševismus v těchto zemích najde stoupence, ale nikoliv následkem návštěvy několika rusých emisarů.“

Nakonec se přidal i Wilson: „V bolševismu je rozhodně skrytá síla, která přitahuje sympatie…Celý svět ovládl pocit revolty za velká nezadatelná práva, který ho ovlivňuje jak v ekonomické, tak v politické oblasti…Bojovali bychom proti běhu času, kdybychom se pokusili zabránit Rusku v hledání vlastní cesty ke svobodě. Sílu bolševických vůdců nepochybně umocňuje hrozba cizí intervence. S pomocí této hrozby sjednotili lid…Domnívá se proto, že britský návrh představuje jedinou možnost, který někam vede…. Měli bychom uvažovat o tom, že že umožníme poslat své zástupce do Paříže všem skupinám, které o to budou stát.“ Shody dohodových mocností o tom však dosaženo nebylo.           

„Druhý pokus o společnou politiku Dohody vůči Rusku lze nazvat Churchillovou iniciativou. Podle Lloyda George byl britský ministr války Winston Churchill ´nejpůsobivějším a nejodhodlanějším přívržencem války proti bolševikům´…Pro svůj návrh masívní invaze do sovětského Ruska našel podporu u generála Ferdinanda Foche, vrchního velitele vojsk Dohody v nedávné válce.“ Cílem bylo „sestavit armádu z národů, které sousedí s Ruskem, například Poláků, Finů a obyvatel pobaltských států“ Ti „měli Rusko napadnout“ pod velením „důstojníků Dohody“. Foch „by šel dokonce tak daleko, že by přijal spolupráci Němců“. „Navrhoval repatriaci 1,2 miliónu ruských válečných zajatců z Německa na území Děnikina“ (v domnění, že „ruští vojáci, kteří se vzdali Němcům, si budou přát bojovat pro Bílé a nebudou se vzpírat“, ač „jednou z hlavních příčin bolševické revoluce byla rozsáhlá dezerce a vzpoury řadových vojáků, z nichž se mnozí přidali k revolucionářům“).

Jen „čirou fantazií“ však byly i tyto plány. Národy zemí, sousedících s Ruskem, „měly malý zájem na zdlouhavé válce hluboko uvnitř Ruska z ideologických důvodů, obzvlášť když ruské vlády Bílých odmítaly uznat jejich nezávislost, což bolševici naopak činili ochotně. Volby v červenci 1919 ve Finsku přivedly k moci středolevou koalici, která se postavila proti zasahování do ruské občanské války. I Poláci byli spokojeni s výhodným mírem, který konečně podepsali s bolševiky (přestože se v roce 1920 se sověty krátce přetahovali o část Ukrajiny), a pobaltské národy uzavřely podobné smlouvy.“

„Třetím pokusem o formulování politiky Dohody vůči Rusku na Pařížské konferenci byla Bullittova mise.“ Tedy cesta amerických legátů, vyslaných k „neoficiálním“ rozhovorům snovou ruskou vládou, do jejichž čela byl jmenován William C. Bullitt, jeden z Wilsonových expertů na versaillské konferenci. V květnu 1919, kdy dorazil do Moskvy – připomíná Richard – bylo „sovětské Rusko sevřeno blokádou států Dohody, které ovládaly přístavy v Murmansku, Archangelsku a Vladivostoku“. „Moskva a Petrohrad se potýkaly s hladem“ i v „důsledku podpory protibolševických vojenských sil v potravinářských oblastech jižního Ruska a Sibiře ze strany států Dohody“.

„Obzvlášť vysoká byla úmrtnost novorozenců, jejichž matky je nemohly kojit, dále úmrtnost mezi rodičkami samými a mezi starým lidmi. Podpora Bílých ze strany Dohody nejenže omezila dosud obvyklé dodávky potravin do evropské části Ruska u Ukrajiny a Sibiře, ale také nutila sovětskou vládu soustředit úsilí svých nejlepších lidí a velkou část železniční kapacity na obranu místo distribuce potravy.“

Bullitt svou závěrečnou zprávu odevzdal 25. května 1919. „Jestřáby“ ozbrojené intervence rozzuřila. „V Moskvě a Petrohradu“ – uváděla z první ruky – „mají hlad všichni včetně lidových komisařů (ministrů). Denní příděl Lenina a ostatních ministrů je stejný jako příděl řadového vojáka nebo tvrdě pracujícího dělníka.“ Se „čtvrtkou až polovinou libry (10 až 20 dkg) černého chleba musí vystačit celý den“. „Kdykoli je vláda s to zajistit nějaké ´lahůdky´ (například cukr, máslo nebo kuřecí maso), předá je do škol, kde se snaží podávat každý den všem dětem dobrý oběd. Kontrola potravin funguje dobře, takže nedochází v kontrastu k hladomoru k žádným přebytkům. Mocní trpí hladem stejně jako slabí…Sovětská vláda platí průmyslovým manažerům a technickým expertům až 45 000 dolarů za rok, zatímco Lenin dostává ročně pouhých 1 500 dolarů. Tato velmi nezvyklá situace nastává proto, že každý přesvědčený komunista musí dodržovat platovou stupnici stanovenou vládou, ale když vláda považuje za nutné zajistit si pomoc antikomunisty, je dovoleno mu platit tolik, kolik požaduje.“

Bullitt Wilsonovi psal i to, že „rudý teror skončil“ (a „po dobu jeho trvání bylo v celém sovětském Rusku popraveno přibližně 5 000 lidí“). „Tento údaj souhlasí s těmi, které z Ruska přivezl major Allen Wardwell (čelný představitel Amerického červeného kříže) a vzhledem k tomu, že jsem ho porovnával se sovětskými i neutrálními zdroji, věřím, že přibližně odpovídá skutečnosti. V této souvislosti stojí za zmínku, že podle oficiálních údajů během Bílého teroru v jižním Finsku generál Carl Mannerheim popravil bez soudu 12 000 pracujících mužů a žen.“

„Nejenže všechna klasická ruská díla“ – stálo v tomtéž autentickém svědectví – „byla znovu vydána ve třech či pěti miliónech výtisků a prodávána za nízkou cenu, ale ve všech částech Ruska vznikaly tisíce nových škol pro muže, ženy a děti. Zdá se, že sovětská vláda udělala pro vzdělání rusých obyvatel za rok a půl víc než carství za padesát let.“

„Patrně nejpřekvapivější skutečností v dnešním Rusku je všeobecná podpora, kterou lidé vládě poskytují navzdory hladovění. Vinu za obtíže připisují jen blokádě a vládám, které ji provádějí. Jak se zdá, sovětská forma vlády je pro ruské obyvatelstvo symbolem jejich revoluce. Nesporně je to forma vlády, která se propůjčila k tyranii, ale v současné chvíli vyhovuje potřebám Ruska a běžné občany uchvátila natolik, že ženy jsou připraveny hladovět a mladí muži pro ni zemřít.“

I „vůdci pravých socialistů-revolucionářů jako N. V. Volskij“ – nebo „čelný představitel menševiků Julij Martov“ – „mají povoleno volně mluvit, ale neinklinují ke kritice sovětské vlády, dokud jsou vojska Dohody na ruské půdě jako podpora carismu. Volskij říkal: ´Jakákoli intervence prodlouží režim bolševiků, neboť nás jako všechny čestné Rusy nutí upustit od opozice a sjednotit se kolem sovětské vlády k obraně revoluce. Kdyby náhodou Kolčak nebo Děnikin měli vyhrát, museli by zabít desítky tisíc lidí, zatímco bolševici zabíjeli ve stovkách…Copak nestačí Ukrajina, aby se státy Dohody poučily, že okupace nebolševickými vojsky vede jen k příklonu těch obyvatel, kteří dosud váhali, na stranu bolševiků? Je jasné, že bolševici skutečně bojují proti buržoazní diktatuře.´“ Podobné stanovisko slyšel Bullitt i z úst Julije Martova: „Vojenským silám, které by podporovaly intervenci, musí velet extrémní reakce, protože všichni revolucionáři jsou připraveni dočasně zapomenout na své neshody s bolševiky kvůli obraně revoluce jako takové.“

Bullitt netutlal ani ještě brizantnější faktum: „Moc, kterou nad ruským obyvatelstvem získal Lenin, mu vytvořila pozici téměř diktátorskou. O Leninovi už dokonce vznikla i legenda. Je považován málem za proroka. Všude visí jeho podobizna společně s obrazem Karla Marxe. V Rusku neslyšíte mluvit o Leninovi a Trockém jedním dechem, jak je to běžné v západním světě. Lenin představuje samostatnou kategorii. Trockij je pouhý smrtelník nižšího řádu. Když jsem navštívil Lenina v Kremlu, musel jsem několik minut čekat, než z jeho pokoje odešla delegace rolníků. Do jejich vesnice se doneslo, že soudruh Lenin má hlad. Přijeli tedy stovky mil a přivezli 800 liber (360 kg) chleba jako dárek vesničanů Leninovi. Těsně před nimi ho navštívila jiná delegace rolníků, k nimž dorazila zpráva, že soudruh Lenin pracuje v nevytápěné místnosti. Přivezli kamna a zásobu dřeva na tři měsíce. Lenin je jediný vůdce, který dostává takové dary. A předává je do společného fondu…“

Závěr Bullittovy mise byl jednoznačný: Moskva „chápe, že k odvolání blokády nedojde, dokud sovětská vláda nebude schopna získat důvěru v cizích zemích, především ve Spojených státech a Anglii, aby bylo možno v těchto zemích nakupovat zboží…Rusko ji proto musí získat za každou cenu. Členové sovětské vlády si plně uvědomují, že se musí vrátit k otázce placení zahraničních dluhů, a proto jsou připraveni závazku dostát. A i když dluhy budou hrazeny, vědí, že nebudou schopni si v zahraničí půjčit peníze na pouhý příslib. Věří proto, že budou muset udělit v Rusku koncese cizincům, aby úvěr dostali okamžitě. Rádi by se tomu prostředku vyhnuli, kdyby byl možný jiný způsob, ale v případě naprosté nutnosti jsou připraveni jej přijmout a začít s obnovou normálního života v zemi.“ Bullitt doporučoval přímá jednání se sovětskou vládou – počínaje pařížskou mírovou konferencí.

Wilsonův vojenský poradce plukovník House – dodává Richard – „si ohledně Bullittovy výpovědi zapsal do zápisníku: ´Objektivně musím uznat, že podle mého názoru Bullitt říká pravdu.´“ A když „francouzský velvyslanec v Rusku Joseph Noulens na setkání Velké čtyřky v rámci mírové konference s ´teatrálním patosem´ prohlásil, že na vítězných obloucích postavených na památku bolševické revoluce viděl nápis ´Kdo nepracuje, ať nejí!´, Lloyd George napsal: ´Tato slova svatého Pavla (Tesalonským 3:10) evidentně považoval za jednu ze zločinných doktrín předkládaných Leninem a určených k podkopávání samotných základů slušné společnosti.´“

Wilson však – dokládá Richard – „nedal nikdy najevo nejmenší chuť vést se sovětskou vládou vážná jednání…Jeho doporučení se vědomě rozhodl nepřijmout.“ Když mu i William H. Buckler, vyslaný jednat s Maximem Litvinovem do Stockholmu, hlásil, že „bolševici jsou vstřícní a rozumní“, „navrhl, aby se na ostrově Prinkipo setkali zástupci různých ruských vlád. Bolševici pozvání přijali, ovšem Bílí, popichovaní Francouzi, možnost rozhovoru s bolševiky odmítli byť jen zvážit.“

Kolčak však právě přešel do přechodné protiofenzívy – a na Wilsonův stůl přistávaly i depeše jeho generálního konzula v Irkutsku Ernesta L. Harrise, že „Kolčak bude v Moskvě během dvou týdnů“. Bulittova a Bucklerova doporučení skončila v koši. Sám Bullitt proto „z mírové komise odstoupil nejen kvůli Wilsoově ruské politice, ale také kvůli Wilsonovu souhlasu s krutým vypořádáním s Německem ve versaillské smlouvě“. V „roce 1933, kdy Spojené státy jako poslední ze světových mocností uznaly sovětskou vládu, jmenoval Franklin Roosevelt Bullitta prvním americkým velvyslancem v Sovětském svazu“.

„Čtvrtý pokus na Pařížské mírové konferenci o formulování politiky Dohody vůči Rusku lze nazvat Hoover-Nansenovou iniciativou.“ Startoval ve fázi, kdy si „Velká čtyřka pomalu začala uvědomovat hrozné účinky blokády, kterou spojenci uvalili na sovětské Rusko. Počet úmrtí jen během předešlého měsíce dosahoval 113 000 lidí. Představitelům Dohody začalo být jasné, že tento katastrofický stav nemohou ignorovat, aniž by prohráli hlavní bitvu v propagandistické válce s bolševiky. Museli řešit vážné dilema, protože nechtěli vypadat bezcitně, ale přesto se nemohli přimět k ukončení blokády sovětského Ruska ze strachu, že tím posílí sovětskou vládu.“

Hledaný „kompromis“ nabídl „Herbert Hoover, budoucí prezident Spojených států, který tehdy působil v pozici šéfa Nejvyšší ekonomické radě“ (a „proslavil se vynikajícím výkonem v pozici šéfa Commission for Relief v Belgii“). Wilsonovi navrhl „zřízení druhé belgické Rady pomoci pro Rusko“, kterou by vedl „známý humanitární pracovník z jedné ze severských neutrálních zemí“. „Státy Dohody by její práci financovaly, ale pouze pokud by bolševici souhlasili s ukončením vojenských akcí“. Aniž by tak „musely sovětskou vládu uznat za legitimní, neboť by s jejími představiteli jednaly prostřednictvím neutrální Rady pomoci“, pokud „bolševici tento návrh přijmou, jejich vláda bude zničena Bílými armádami, které by jistě vlastní vojenské operace neukončily.“ A „pokud však, což byl pravděpodobnější, bolševici nabídku pomoci odmítnou, lze prohlásit, že jsou velmi krutí, když zavrhují čistě humanitární nabídku od neutrální organizace, jež by nakrmila hladovějící obyvatelstvo.“

Hooverova těžební společnost na Sibiři „aktivně podporovala Kolčaka“. Wilson jeho návrh „okamžitě podpořil“ v domnění, že „bolševismus lze zastavit jedinou věcí, jídlem“ (jak napsal svému ministru zahraničí Lansingovi). Neb „bolševismus může vzkvétat jen tam, kde mají lidé prázdné žaludky“ (a „i kdyby sovětskou vládu nezničila Bílá armáda, dostatek potravy ano“).

S „podivuhodně podobným námětem“, jako Hoover, přišel téměř současně i „známý skandinávský humanitární pracovník Dr. Fridtjof Nansen. Použil dokonce podobné věty jako Hoover. Velká čtyřka dala přednost Nansenovu návrhu. Vzhledem k tomu, že blokáda Dohody byla jednou z hlavních příčin hladomoru, její úvodní prohlášení znělo značně pokrytecky: ´Lidstvo je šokováno, že milióny mužů, žen a dětí trpí nedostatkem jídla a nezbytných potřeb, které činí život snesitelným. Vlády a národy, jež zastupujeme, by rády spolupracovaly bez naděje na politické, vojenské či finanční výhody.“

Právě to ovšem negovaly „podmínky pomoci“, „které by nemohla přijmout žádná vláda“. Místní správy v sovětském Rusku by o ní „mohly rozhodovat jen po konzultaci s Radou pomoci. Tato úprava Nansenova návrhu byla pokusem podkopat autoritu sovětské vlády vytvořením závislosti místních správ na Dohodě“. Další „podmínkou bylo nejen ukončení bojů proti Bílým ze strany bolševiků, ale také jejich příkaz ´naprostého zastavení přesunu vojsk a vojenského materiálu všeho druhu z ruského území do zahraničí a naopak´. Takové ústupky bez podobných požadavků na Bílé, které návrh nezahrnoval, by byly sebevražedné.“

Moskva měla navíc „za pomoc ´platit´. Návrhy Hoovera a Nansena jen mimochodem zmiňovaly, že by bolševici měli být schopni část uhradit. Konečný návrh Velké čtyřky tedy nepředstavoval skutečnou pomoc, ale smlouvu na dočasné odvolání blokády sovětského Ruska za vojenskou a politickou cenu, kterou sovětská vláda nemohla zaplatit.“

„Nikoho nepřekvapí, že tuto ´čistě humanitární´ nabídku bolševici odmítli. 14. května se Velká čtyřka dozvěděla, že sovětský komisař zahraničních věcí Georgij Čičerin odmítl Hoover-Nansenův návrh jako podvod…Jak napsal George F. Kennan: ´Co měli sovětští vůdci s takovou zprávou dělat? Vzdát se rozhodovací pravomoci při distribuci potravin, kontroly nad dopravním systémem a místní správou a tolerovat další přítomnost vizích vojsk v Rusku by nepochybně znamenalo konec jejich režimu.´“ V „létě téhož roku pak Hoover poslal zásoby potravin z Americké organizace pro pomoc, kterou právě řídil,…na podporu protibolševických vojsk v očekávání, že se dostanou do Petrohradu, k čemuž nikdy nedošlo.“

„Poslední pokus Pařížské mírové konference o vytvoření politiky Dohody vůči Rusku představoval návrh na uznání a další pomoc Kolčakově vládě.“  Verbálně sice závisela na jejím „závazku“, že „bude sledovat stejné cíle jako státy Dohody a přidružené mocnosti“. Tedy že „vláda svolá Ústavodárné shromáždění, jakmile se Bílá armáda dostane do Moskvy, neprodleně uspořádá volby do místních samospráv, distancuje se od úmyslu obnovit carský režim, uzná nezávislost Finska a Polska a bude souhlasit s tím, že v územních sporech v Pobaltí, na Kavkazu a v Rumunsku se podřídí rozhodnutí Společnosti národů“. A na předním místě i s tím, že „jakmile bude v Rusku zřízena demokratická vláda, připojí se ke Společnosti národů a bude splácet dluhy. V odpovědi, jejíž koncept ve skutečnosti zpracovali britští a francouzští představitelé z Kolčakova ústředí, kteří přesně věděli, co chce Wilson slyšet, Kolčak samozřejmě ochotně souhlasil se všemi podmínkami, protože slib nic nestojí. Jak později vzpomínal jeden z jeho poradců: ´Dostat podporu Dohody – kterou vláda Bílých potřebovala nutně jako sůl – vyžadovalo vydávat se za občanský demokratický režim.´ Jediný okamžitý požadavek se týkal místních voleb. I ty Kolčakova vláda slíbila, ale vzápětí je odmítla podpořit. Přesto pomoc Dohody pokračovala v neztenčené míře.“

Kolčakova ofenzíva z jara 1919 však brzy ztratila dech. „Demokratickým spojencům“ nepomohla ani v „propagandistické válce“. Alarmovala už první zpráva amerického vyslance u Kolčakovy „vlády vší Rusi“ Morrise z 22. července 1919: „Zdejší situaci shledávám naprosto kritickou. Naprostá demoralizace Kolčakovy armády.“ Kolčakovu vládu „nenávidí i Češi a jsou odhodláni Sibiř do zimy opustit“. „Ztratila důvěru všech obyvatel Sibiře kromě malé zdiskreditované skupiny reakcionářů, monarchistů a bývalých vojenských představitelů. Každý, s kým jsem hovořil – zástupci českých, britských a francouzských důstojníků, naši vlastní železničáři, konzulové Dohody a dokonce rozumní a umírnění Rusové, například pravoslavný biskup v Krasnojarsku a Kolčakem jmenovaný guvernér provincie Tomsk – soudí, že odjezd Čechů bude signálem k rozsáhlému protikolčakovskému, když ne přímo probolševickému povstání v každém městě na železnici od Irkutsku po Omsk.“

Morrise „na cestě rozlehlou Sibiří“ zaujala „silná nedůvěra lidí ke kozáckým generálům, reprezentujícím Kolčakovu armádu na východní Sibiři“; „žádná konstruktivní opatření k uspokojení ekonomických potřeb Sibiře“ (a „všude věrohodné případy korupce“); „narůstající hněv rolníků proti systému branné povinnosti, na jehož základě se z měst a vesnic odvádějí sotva odrostlí chlapci, umísťují pod neschopné a zločinné důstojníky a necvičení, nevybavení a špatně živení jsou odváděni na frontu, kde je čeká zmrzačení nebo smrt“ a „potlačování každého úsilí místní samosprávy Kolčakovou vládou“. Na „Sibiři dochází k hromadnému zatýkání bez obvinění; k popravám, aniž by došlo byť k jen předstíranému soudu, a konfiskacím bez nejmenšího oprávnění“. „Lidé se podezírají navzájem a žijí v neustálé hrůze, že nějaký špión nebo nepřítel zakřičí ´bolševik´ a odsoudí je k okamžité smrti“. „Ministři s nedostatkem zkušeností a překvapivou neznalostí podmínek a potřeb nejsou schopni vést vládu…Jelikož jediným cílem vlády bylo zničení bolševismu silou, získali moc, vynucovali si ji nemilosrdně, čímž si znepřátelili obyvatele, a prosazovali ji bez ohledu na životně důležité ekonomické a finanční problémy…Výsledkem je naprostý kolaps – finanční, ekonomický a hygienický. K chybám vojenské strategie musíme přičíst neuvěřitelnou míru korupce mezi jednotlivými členy vlády, již se Kolčak nepokusil řádně napravit či potrestat...“                                        

Nakonec to došlo až k tomu, že „představitelé Kolčakovy vlády prováděli nestydatou propagandu proti americkým vojákům. Antisemitské noviny podporované Kolčakovou vládou prohlašovaly, že Gravesovu vojsku velí ´bolševičtí Židi´ z východní části New Yorku.“ Vedlo to ovšem i k „vnitřnímu vyšetřování důstojníky americké tajné služby“. To v „žádného sympatizanta bolševiků nenašlo“.

„Kvůli značnému počtu vražedných lupičů se Kolčakova armáda nemohla v Rusku udržet u moci delší dobu bez neustále vydatné pomoci Dohody.“ Americké „ministerstvo zahraničí nelze omlouvat s odůvodněním, že by jeho představitelé nevěděli o brutalitě Kolčakovy vlády. Bez ohledu na protesty ke Kolčakovi volně proudila americká pomoc.“

„Téměř přesně rok po Kolčakově puči, 14. listopadu, padlo admirálovo hlavní město Omsk do rukou Rudé armády. Bolševici ve městě našli uniformy pro 30 000 mužů, které zkorumpovaní Kolčakovi lidé nikdy nerozdali vojákům, protože je raději prodávali kvůli osobnímu zisku. (Nejvyšší důstojníci tohoto režimu nosili kvalitní na míru ušité britské uniformy a naleštěné britské holínky, zatímco jejich vojáci často museli bojovat v hadrech. Rozkradeno bylo až 85 procent jídla, oblečení a dalších zásob.) Ale především bolševici zajali 35 000 vojáků, 10 generálů, 1 000 důstojníků, zmocnili se 2 000 samopalů, 1 miliónu pušek, 3 miliónů nábojů a 16 obrněných vlaků. Mezi věcmi zabavenými Rudou armádou bylo 1 000 nákladních vagónů vyrobených v Americe…Představitel odpůrců bolševismu, který o těchto skutečnostech podal hlášení, znovu poznamenal, že bolševici se nechovají brutálně a se Sibiřany zřejmě jednají dobře. Kolčakovým bývalým důstojníkům a vojákům dokonce nabídli civilní a vojenská místa…“

23. prosince 1919 Státní department Wilsona požádal, aby americké vojáky ze Sibiře stáhnul. První americký kontingent odjel 17. ledna a 1. dubna 1920 opustil Sibiř poslední vedený generálem Gravesem. „V předtuše hrozícího kolapsu nařídil Llyod George 1. listopadu 1919 stažení britských vojáků.“ Skončilo v lednu 1920. Poslední japonská intervenční jednotka opustila ruské území až 25. října 1922.         

„Prezident Woodrow Wilson nařídil intervenci USA na Sibiři v době, kdy situace států Dohody na západní frontě byla zoufalá, aby pomohl protibolševickým Rusům svrhnout sovětskou vládu a znovu otevřít východní frontu…Sibiřská intervence naprosto selhala. Především se nepodařilo, aby vedla k vytvoření východní fronty; později nezpůsobila pád sovětské vlády a nepřekazila japonské záměry na Sibiři a v Mandžusku.“

„Ruská politika prezidenta Wilsona selhala nejen z hlediska záměrů, s nimiž byla zamýšlena. Jak zdůraznil George F. Kennan, právě nevůle Spojenců přijmout sovětskou vládu společně s neochotou jednat poctivě s Německem zabránila stabilnímu poválečnému uspořádání…Wilson dělal kompromisy, kde neměl, například když dovolil Spojencům vyplenit Německo, a odmítal je tam, kde by to bylo vhodné…Adolf Hitler by v Německu nikdy nezískal širokou podporu lidu, kdyby se s Němci na mírové konferenci jednalo lépe.“

„Wilsonova politika měla stejně katastrofální následky i v Rusku. R. H. Bruce Lockhart, britský vyslanec u bolševiků o intervenci Dohody napsal: ´Byly to chyba. Vzbudila naděje, které nemohly být naplněny. Umocnila občanskou válku a vyslala desetitisíce Rusů na smrt. Nepřímo byla odpovědná za (rudý) teror. Bolševikům přinesla levné vítězství, dodala jim novou sebedůvěru a vytvořila z nich silný a nemilosrdný organismus.´ Lockhart nebyl bolševik, ale díky blízkým vztahům s jejich čelnými představiteli viděl pošetilost těch ´expertů´, kteří je odepisovali jako neschopnou lůzu: ´Celé měsíce jsem žil těsně vedle mužů pracujících osmnáct hodin denně, kteří se očividně inspirovali stejný ideálem sebeobětování a odříkání radostí světa, který povzbuzoval puritány a dávno jezuity.´“

„George F. Kennan, diplomat, který v Sovětském svazu zastával několik různých funkcí, nemluvě o roli tvůrce politiky zdržování komunismu, napsal: ´Dokud jsem nečetl zprávy o tom, co se dělo během těchto událostí, nikdy jsem si plně neuvědomil důvody opovržení a zášti prvních bolševiků vůči západním mocnostem. Žádné zemi se jistě nikdy nepodařilo ukázat své nejhorší stránky, jako se to povedlo státům Dohody v Rusku v letech 1917 až 1920. Mimo jiné jejich snaha všude přispívala k zostuzení nepřátel bolševiků a posílení komunistů samotných.´“

„Pokud kdy byla šance nastolit v Rusku demokracii, což je samo o sobě sporné“ - sumarizuje sám Richard – „nebyla promarněna v letech 1918 nebo 1919, ale v roce 1917, kdy Spojenci nutili rukou rodící se demokracii do pokračování v devastující válce. Částečně v důsledku těchto zásahů se v Rusku v roce 1918 vytvořila ideologicky roztříštěná společnost, jejíž jediná demokratická vláda v celé historii bídně selhala při zajištění ´míru, chleba a půdy´ pro všechny své občany. V tomto kontextu byly naděje na trvání demokracie přinejlepším slabé.“

„Bolševická vláda nebyla v každém případě méně demokratická ani důvěryhodná než Kolčakův režim, jemuž Spojené státy dávaly milióny dolarů a jenž sužoval a vraždil sibiřské rolníky, nebo starý carský režim, který Spojené státy uznávaly déle než jedno století. Z pohledu Spojených států amerických bylo obzvlášť tragické, že promarnily příležitost navázat s Ruskem zvláštní vztah.“ Tím spíš, že „všechny třídy Rusů kromě šlechty odedávna dávaly přednost Američanům před Evropany. V důsledku toho byli bolševici Spojeným státům příznivěji nakloněni než evropským zemím. Ještě 2. září 1918, po vylodění amerických vojáků v Archangelsku a Vladivostoku, sovětský komisař zahraničních věcí Georgij Čičerin v hlášení Ústřednímu výkonnému výboru o stavu sovětských zahraničních vztahů napsal: ´Přijali jsme odlišný přístup s ohledem na Američany, vůči nimž odvetná opatření nepoužíváme´…Výbor Čičerinův postup schválil.“

A tak „dokonce i víc než po měsíci od vstupu amerických vojáků na ruskou půdu byl generální konzul USA v Moskvě DeWitt C. Poole stále volný. Z Ruska odjel z vlastní vůle. Sovětskému znárodňování nepodléhal majetek mnoha amerických společností, například Singer, International Harvester a Westinghouse…Ještě než skončila světová válka, prodala sovětská vláda Spojeným státům velké množství platiny, mědi, olova a dokonce i zbraní a munice, aby se tyto cenné komodity nedostaly do rukou Němců.“                             

„Stejnou chybu“, jako po dvou ruských revolucích roku 1917, „Spojené státy opakovaly v Číně, když mezi lety 1945 a 1949 nabídly finanční pomoc ve výši miliard dolarů zkorumpovanému a reakcionářskému režimu Čankajška, čímž přispěly k vítězství Maa. Ještě větší finanční a vojenskou podporu poskytly různým zkorumpovaným, neschopným a autokratickým vládám v jižním Vietnamu a napomohly tak k úspěchu Ho Či Mina. Vzorovou ukázkou neobratného vedení protipovstaleckého boje byla vietnamská válka. Tradiční taktika generála Williama Westmorelanda ´najdi a znič´ způsobila velké americké ztráty, takže válka ztratila podporu veřejnosti, aniž by bylo dosaženo smysluplných výsledků. Obyvatelstvo jižního Vietnamu popudilo masivní bombardování a použití napalmu, neboť zabíjelo civilisty a ničilo krajinu…Americká pomoc šáhovi v Íránu napomohla ke vzniku režimu Chomejního podobně jako podpora Anastasia Somozy v Nikaragui prospěla sandinistům. Strach z komunismu vedl opakovaně k tomu, že národ, který přispěl ke zrodu moderní demokracie jako protikladu k evropskému absolutismu, podporoval autokracie na celém světě.“