Benjamin de Constant-Rebecque. O dobyvačnosti a uzurpaci

A odvaze bez rozumu i poslušnosti bez inteligence

Dnešní střípky jsou ze světa, vzdáleného i v čase. Autorem je Benjamin de Constant-Rebecque - rodem feudál, duchem liberál. Jeho De l´esprit de conquete et de l´usurpation. Dans leurs rapports avec la civilisation européene je rovných 200 let. Knížka se narodila v emigraci. Prvotně jako pamflet proti Napoleonovi. Ten si jeho autora nekoupil ani nabídkou, aby zasedl v Tribunálu, “konstituční” ambaláži bonapartismu. Liberál – i ten ortodoxní – bývá kaučukově flexibilní. Benjamin s modrou krví nebyl první, natož poslední. Bourbonskou restauraci přijal s nadšením. Jen co se Napoleon vrátil, nabídl se jeho vládě 100 dní.

Jarmark paradoxů tím nekončí. Český překlad – O dobyvačnosti a uzurpaci a jejich vztazích s evropskou civilizací – vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, známý to ministrant dobyvačnosti a uzurpace na prahu 21. století.   

Na fanklub té arogance moci, k níž plane spojeneckou vděčností, žene parádní bumerang. Dopřejme si aspoň pár degustací:

“Není pravda, že válka je vždycky zlo.” Jen ale v případě “národa, který byl přepaden a brání svou nezávislost”. Pouze tehdy lze totiž “spojit bojový zápal s těmi nejvyššími ctnostmi”. Zato “vláda, která by dnes chtěla napodobovat římskou republiku” - a “naplnit svůj osud tím, že by bez přestání podnikala vojenské akce” - by se “zmýlila o tisíc let”. “Jednajíc v rozporu se svým lidem”, “přinášela by stejné neštěstí svým bojovníkům jako svým obětem”. “Takto ovládaný národ by byl římskou republikou bez svobody, bez národního elánu, který usnadňuje všechny oběti.” A “i kdyby ze začátku měla úspěch, bylo by zajímavé sledovat, kdo tuto podivnou sázku vyhraje: zda taková vláda nebo naše doba”.

“Vláda, která by dnes chtěla ponoukat nějaký národ k válce a k výbojům, by se tedy dopustila nehorázného a zhoubného anachronismu.” Namísto zasloužené “slávy by bylo nutné postavit požitky, na místo triumfu – drancování”. V “dnešní době by bojechtivost byla živena a motivována jen těmi nejomezenějšími a nejchamtivějšími osobními důvody. Krutost by se vydávala za bojovnost, ale podržela by si vypočítavost obchodního ducha. Ti obživlí Vandalové by nikterak nebyli neznalí přepychu, neměli by onu prostotu mravů, ono pohrdání jakoukoli nízkostí jako jejich hrubí předchůdci. Spojovali by surovost barbarství s výstřelky změkčilosti, krutost násilí s úskoky chamtivosti...”

Taková soldateska nemá “soucit s poraženými ani úctu ke slabým, protože ti poražení, kteří ke svému neštěstí něco vlastní, by se těmto vítězům jevili jako překážka stojící mezi nimi a jejich cílem. Kalkul by v jejich duši zadusil všechny přirozené city... Veškeré jejich praktické znalosti by jim sloužily k co nejlepší formulaci rozhodnutí o vraždění či loupení. Obvyklost společenských forem by pokrývala jejich krutosti nátěrem bezstarostnosti a lehkovážnosti, kterou by považovali za eleganci. Tak by procházeli světem obracejíce pokroky civilizace proti civilizaci samé, zcela pohlceni svým zájmem, považujíce vraždu za nástroj, hýření za zábavu, výsměch za veselost, plenění za cíl, jsouce morální propastí odděleni od zbytku lidského rodu a navzájem spojeni pouze jako dravá zvěř, která ve smečce napadá stáda... Jelikož by jim šlo pouze o dosažení cíle a nikoli o hájení nějaké zásady, neměli by nic, co by vedlo jejich svědomí.” 

“Bez ohledu na války, které probíhají” - píše i vrtkavý liberál už před 200 lety - “nese v sobě válečnický duch zárodky válek budoucích. A vládce, který se dal na tuto cestu, je unášen fatalitou, kterou vyvolal a nikdy se nemůže vrátit k mírumilovnosti.” Tím spíš, že armáda, “zvyklá drancovat, není snadno ovladatelným nástrojem... Třída bezbranných se jí jeví jako sprostý dav, zákony jako zbytečné mudrování, formální postupy jako nesnesitelné průtahy... Naši synovci neuvěří, pokud si zachovají něco citu pro lidskou důstojnost, že byly doby, kdy muži vychovaní ve stanu a neznalí občanského života vyslýchali obviněné, jimž nebyli schopni rozumět, a s konečnou platností odsuzovali občany, jež neměli právo soudit.” Že “z myšlení se tak stávala – jak krutý výsměch! - odvaha bez rozumu a poslušnost bez inteligence”.

“Vláda ovládaná duchem násilí a dobyvačnosti” - věděl už liberální feudál za prvního Bonaparta - “by musela zkorumpovat část národa, aby jí aktivně sloužila”. A na “zbytek národa, od něhož by vyžadovala pasivní poslušnost, působit tak, aby mu zatemnila rozum, pokřivila úsudek a rozvrátila všechny jeho názory”. A “oddávajíc se gigantickým dobyvačným plánům by se vláda neodvážila svému národu říci: pojďme dobývat svět. Ten by jí jednotným hlasem odpověděl: my svět dobývat nechceme. Ale mluvila by o národní nezávislosti, o obchodních zájmech, o opatřeních diktovaných obezřetností a kdo ví o čem ještě. Neboť slovník pokrytectví a nespravedlnosti je nevyčerpatelný... Pod záminkou opatrnosti diktované prozíravostí by taková vláda útočila na své nejmírumilovnější sousedy” (“přisuzujíc jim nepřátelské záměry, jako kdyby předcházela zamýšleným agresím”). A až “by nešťastné předměty jejích pomluv byly snadno podrobeny, chlubila by se, že jejich záměry překazila; kdyby měly čas a sílu jí vzdorovat, křičela by: vidíte, že oni chtěli válku, vždyť se brání!”

“Každá moc, která by dnes chtěla podniknout rozsáhlé výboje, by byla nucena k podobné řadě falešných záminek a skandálních lží. Byla by zajisté vinna a my se nesnažíme její zločin zmenšit. Ten zločin by nespočíval jen v použitých prostředcích; spočíval by v záměrné volbě situace, jež ty prostředky vyžaduje.” Moc by “musela usilovat o vyloučení jakékoli logiky z myslí jedněch, stejně jako jakékoli lidskosti v srdci těch druhých. Všechna slova by pozbyla svůj smysl. Výraz ´umírněnost´ by věštil násilí, slovo ´spravedlnost´ by ohlašovalo bezpráví. Mezinárodní právo by se stalo kodexem expropriace a barbarství. Všechny pojmy, jež vzdělanost několika staletí zavedla do vztahů mezi společnostmi, stejně jako mezi jednotlivci, by byly opět zavrženy. Lidský rod by se vrátil do stavu plenění, jež se nám jeví jako hanba dějin. Pokrytectví by bylo tím zhoubnější, že by mu nikdo nevěřil. Lži moci nejsou zhoubné je tehdy, když národy klamou a podvádějí. Jsou stejně zhoubné, když je neklamou.”                 

“Ve starověku dobytí často ničilo celé národy; pokud je však nezničilo, nechávalo nedotčeny věci, na nichž lidé nejvíc lpějí – jejich mravy, jejich zákony, jejich zvyky, jejich bohy. V moderní době tomu tak není... Dnešní dobyvatelé chtějí, aby jejich říše byla územím, nad nímž hrdé oko moci krouží, aniž narazí na nějakou nestejnost, jež by zraňovala nebo omezovala jeho pohled. Stejný zákoník, stejná opatření, stejná nařízení a, pokud je to možné, postupně též stejný jazyk... Po pohromách, jež utrpěli v důsledku svých porážek, jsou poražení vystaveni neštěstím jiného druhu. Nejprve byli oběťmi chiméry slávy; pak se stávají obětí chiméry uniformity.”

“V naší době mají tedy výboje proti antice jednu nevýhodu navíc. Pronásledují totiž poražené uvnitř jejich existence. Mrzačí je, aby je převedli na jednu míru. Kdysi dobyvatelé vyžadovali, aby zástupci poražených národů před nimi padali na kolena. Dnes chtějí srazit na kolena mravní sílu člověka... V dobyvatelském systému tato mánie uniformity zpětně působí od poražených na vítěze. Všichni pozbývají svůj národní charakter, své původní barvy; celek pak je pouhou inertní masou, která se občas probere k utrpení, ale jinak pod despotismem ochabuje a malátní... Je pozoruhodné, že se uniformita nikdy netěšila větší přízni než ve jménu lidských práv a svobody.”

”To jsou pravdy, jež je zapotřebí často opakovat, protože úřední činitelé s nimi ve své zpupné povýšenosti zacházejí jako s paradoxy a označují je za banality. Mezi námi je ostatně značný počet spisovatelů, kteří stále slouží vládnoucímu systému, skutečných lancknechtů (ovšem bez neohroženosti), kterým není zatěžko cokoli odvolat a kteří se nezastaví před žádnou absurdností, kteří všude hledají moc a z její vůle dělají principy, kteří opakují všechna sebeprotikladnější dogmata a jejichž horlivost je o to neúnavnější, že se obejde bez jejich přesvědčení... Jejich cílem je psát věty podle pokynů dne. Ze svých obskurních pracoven vychvalují tu demagogii, tu despotismus, tu krveprolití, podle svých sil vrhají na lidstvo všechny možné pohromy a hlásají zlo, když už je nemohou páchat.”

“Síla, kterou nějaký národ potřebuje k tomu, aby všechny ostatní držel v područí, je dnes víc než kdy jindy privilegiem, které nemůže vydržet. Národ, který by o takové panování usiloval, by byl v nebezpečnějším postavení než ten nejslabší kmen. Stal by se předmětem všeobecného odporu. Byl by ohrožován míněním a nenávistí všech a dříve či později by veškerá tato nenávist a vůle vybuchla a obklíčila by ho. V tomto vzteku namířeném proti celému národu by zajisté bylo cosi nespravedlivého. Celý národ nikdy nenese vinu za násilí, ke kterému ho jeho vládce přinutí... Avšak národy, které jsou obětí politováníhodné poslušnosti takto ovládaného národa, nemohou mu přičítat k dobru jeho skryté city, popírané ostatně jeho chováním. Vytýkají nástrojům zločiny ruky, která jim vládne.”

“Zbytečná válka je dnes tím největším atentátem, jehož se nějaká vláda může dopustit. Otřese bez náhrady všemi společenskými zárukami. Ohrozí všechny druhy svobody, poškodí všechny zájmy, zatíží všechny majetky, kombinuje a povoluje všechny druhy vnitřní i vnější tyranie. Do soudních formalit zavádí rychlost zhoubnou jak pro jejich posvátnost, tak pro jejich účel; má tendenci představovat všechny, kdož se netěší přízni úředních osob, jako pomahače zahraničního nepřítele; mravně pokřivuje celé generace; rozděluje lid na dvě části, z nichž jedna pohrdá druhou a od pohrdání snadno přechází k nespravedlnosti; minulým ničením připravuje ničení budoucí; neštěstím přítomnosti kupuje neštěstí budoucnosti... Když některé vlády posílají své legie od jednoho pólu k druhému, nepřestávají mluvit o obraně domovů; dalo by se říci, že jako domov označují všechna místa, která podpálily.”

“V současné době vládne k výbojům takový odpor, že by každý pociťoval nutkavou potřebu se za ně omlouvat. A byl by zde všeobecný nesouhlas, němý sice, ale energický. Vláda by viděla, že masy jejích poddaných se drží stranou coby ponuří diváci. V celé říši by nebylo slyšet nic jiného, než monolog vlády. Nanejvýš by tento monolog měl čas od času podobu dialogu, protože servilní mluvčí vlády by svému pánu opakovali řeči, které jim nadiktoval.”  

“Až by se svět jednou vrátil k rozumu a znovu nabyl odvahy, kam by ohrožený agresor obrátil svůj pohled, aby našel obránce? Jakých citů by se dovolával? Jaká obhajoba by nebyla předem diskreditována vycházejíc z úst, která v době hříšného úspěchu vyslovila tolik urážek, pronesla tolik lží a nadiktovala tolik příkazů k pustošení? Dovolával by se spravedlnosti? Vždyť ji porušil. Lidskosti? Pošlapal ji. Daného slova? Vždyť všechny jeho akce začínaly věrolomností. Svatého spojenectví? Vždyť se všemi spojenci zacházel jako s otroky.”

“Který národ by se v dobré víře mohl dobrovolně připojit k jeho gigantickým snům? Všechny by asi na okamžik sklonily šíji pod panovnickým jařmem; považovaly by je však za dočasné neštěstí. Počkaly by, až by se vlny přívalu přestaly valit s jistotou, že jednoho dne zaniknou v suchém písku a že bude znovu možné kráčet suchou nohou po půdě zbrázděné zkázou. Počítal by s pomocí svých nových poddaných? Zbavil je všeho, co milovali a čeho si vážili. Zneuctil popel jejich otců a prolil krev jejich synů. Všichni by se proti němu spojili.”

“Mír, nezávislost, spravedlnost – to jsou slova, jež by se stala hesly všeobecné mobilizace; právě díky tomu, že byla dlouho zapovězena, nabyla by tato slova téměř magické moci. Poněvadž byli hříčkami šílenství, stali by se lidé nadšenými přívrženci zdravého rozumu. Výkřik osvobození, výkřik jednoty by zněl z jednoho konce zeměkoule na druhý. Veřejná slušnost by zasáhla i ty nejméně rozhodné. Nikdo by se neodvážil být neutrální, aby nezradil sám sebe.”              

Constant byl současníkem Balzaca, Hegela či Beethovena. Stárnou jen konjunkturální pukrlata. Brizance myšlenek roste se čtvercem času.