Ben Goldacre: Zkorumpovaná farmacie

Britský lékař o přesilovce kšeftu proti lidskému zdraví

„Medicína je rozvrácená. Zatímco pacienti věří, že jejich léky jsou bezpečné a regulované státem, a lékaři se snaží předepisovat jen ty nejúčinnější léky, celosvětový farmaceutický průmysl je byznys o hodnotě 600 miliard amerických dolarů, prošpikovaný korupcí a nenasytností,“ startuje kniha o 320 drobně potištěných stranách, nazvaná Zkorumpovaná farmacie. S podtitulem Jak farmaceutické společnosti klamou lékaře a škodí pacientům vyšla před pár dny i česky (Brno, CPress). Autorem je Ben Goldacre, britský lékař a spisovatel. Vystupuje i v deníku Guardian a na čtvrtém televizním kanálu BBC. Česky už – u stejného vydavatele – vyšla i jeho Prolhaná věda.

„Rádi si představujeme“ - píše ve Zkorumpované farmacii – „že se medicína zakládá na důkazech a na výsledcích posledních výzkumů. Ve skutečnosti jsou tyto výzkumy často hluboce pochybené. Rádi si představujeme, že lékaři jsou dobře obeznámeni s výzkumnou literaturou, ale ve skutečnosti před nimi velkou část z ní ukrývají farmaceutické firmy. Rádi si představujeme, že lékaři jsou kvalitně vzdělaní, i když ve skutečnosti značný podíl jejich vzdělávání financuje průmysl. Rádi si představujeme, že regulační orgány pouštějí na trh pouze účinné léky, ačkoli ve skutečnosti schvalují léky zcela beznadějné, z nichž bývají data o vedlejších účincích klidně zatajována před lékaři i pacienty.“

V praxi jsou tak „důkazy, na jejichž základě se rozhodujeme, beznadějně a systematicky deformované; a to není žádná maličkost. Protože v medicíně používají lékaři a pacienti abstraktních dat k rozhodování ve velmi reálném světě z masa a krve. Jsou-li tato rozhodnutí založena na omylu, jejich důsledkem může být smrt, utrpení a bolest.“

Má kniha – neskrývá Goldacre - „je útokem na farmaceutický průmysl“. Má „však své hranice“. Sám z branže, ví z první ruky, že „většina lidí v tomto průmyslu má v zásadě dobré srdce“ - a „medicína nemůže bez léků existovat“. Že „farmaceutické společnosti vynalezly za posledních padesát let některé z těch nejúžasnějších inovací a zachránily tak mnoho životů v gigantickém měřítku.“ Ani „to je však neopravňuje  zatajovat data, uvádět lékaře v omyl a škodit pacientům“.

Zkorumpovaná farmacie hýří „příběhy, u nichž budete vážně pochybovat o mravní bezúhonnosti zúčastněných“. Není však vůbec „jen knížkou o špatných lidech“. Poněvadž „ve špatně navržených systémech“ se i „dobří lidé příležitostně dopustí činů velkého zla na cizích lidech a někdy si to vůbec neuvědomí“. Jsou to totiž samy „současné předpisy“ - „pro společnosti, lékaře a badatele“ - co „vytváří zvrhlé motivy“. Proto „spíše uspějeme, když budeme usilovat o nápravu těchto zhroucených systémů, než když se budeme snažit zbavit svět hrabivosti“.        

Autor ví, jako málokdo, komu hází rukavici. Že vše, čím „zhroucený systém“ bije na pranýř, vyžaduje vrchovatě „puntičkářskou obhajobu“. Nabízí ji nálezy mnoha třetích stran, jejichž nepodjatost je mimo pochybnost. Těmi dokládá, že „výzkumy, financované průmyslem, produkují pozitivní, lichotivé výsledky“ nepoměrně víc „než výzkumy financované nezávisle“. Že „podají s dvacetkrát vyšší pravděpodobností výsledky favorizující testovaný lék“. Že „nelichotivá výzkumná data se dají před lékaři a pacienty jednoduše zatajit“. Už proto, že „společnosti jsou zcela oprávněny provést sedm studií, ale publikovat pouze ty dvě, co vyšly pozitivně“. Že „selektivní publikace zaplňují literaturu falešně pozitivními zjištěními, a plýtvají tak časem všech zúčastněných“. Takže se „důkazy, že lék může být nebezpečný, prostě zametou pod koberec“.

Před „zraky lékařů i pacientů je tajeno takové množství výzkumných dat“, že „vlastně ani nemůžeme získat žádnou jasnou představu o skutečných účincích léků, které v medicíně dennodenně používáme“. Ty „příběhy sahají od antidepresiv přes statiny, léky na rakovinu i doplňky stravy až k léku Tamiflu. Vlády po celém světě utratily miliardy dolarů za zásoby tohoto léku na chřipku ve strachu z pandemie, a přesto důkazy o tom, jestli lék skutečně snižuje výskyt zápalu plic a úmrtnost, jsou až dodnes zadržované a nedostupné.“    

„Nejedno překvapení“ nabízí už exkurze do „procesu vývoje léků“: „Nebezpečné první testy léků na lidech se provádějí na bezdomovcích, a co víc, plně klinické výzkumy se globalizují, což je nový vývojový trend, který se objevil velmi náhle, v pouhých několika letech“. To ovšem vyvolává i “vážné etické problémy, protože účastníci výzkumů v rozvojových zemích často s velkou pravděpodobností nebudou mít z těchto drahých nových léků žádný užitek“. Konkrétní metodika, jíž i do těchto sfér vstupuje „globalizace“, rodí i „nové problémy, pokud jde o důvěru v data“.

Celá kapitola je o „státní regulaci a všem, čím musíte projít, abyste dostali svůj nový lék na trh“. Dokumentuje, že „laťka je často velmi nízko: stačí, aby léky ukázaly, že jsou lepší než nic“. A „to i tam, kde jsou již na trhu jiné vysoce efektivní léky“. A tak se „skutečným pacientům dávají pouhé placebo pilulky bez žádného pádného důvodu“ - a „na trhu se objevují i léky, které jsou horší než ty, co už máme“. Mnohé farmaceutické korporace navíc „porušují své sliby ohledně následných studií a u regulačních orgánů jim to prochází“. Tím snáz se „před regulačními orgány dají zatajovat i data o vedlejších účincích a efektivitě“. Zatímco „regulační orgány se zase chovají až chorobně tajnůstkářsky a odmítají předávat data, která mají, lékařům a pacientům“. Tím snáz státní regulaci „zcela unikly i některé z nejhrozivějších způsobených škod“ - a „všimli si jich jen akademici, kteří byli o přístup k datům nuceni tvrdě bojovat“.

Goldacre bere direktem i víru, že „klinický pokus je vždy poctivým testem určitého léku“. A dokládá, že „v průběhu mnoha let bylo zavedeno hned několik triků, které badatelům umožňují přehánět a zveličovat přínos léků, jež testují“. Představa, že „jsou zcela nevinné“, je zavádějící. Často jde totiž o velice „ostudná pokřivení“.

To vše se sbíhá v terénu, do nějž autor vyráží v kapitole Marketing. Tvoří celou třetinu textu. Je o tom, že „farmaceutické společnosti utrácejí každoročně desítky miliard liber ve snaze změnit léčebná rozhodnutí lékařů“. Takže za „marketing a propagaci utratí dvakrát víc, než za výzkum a vývoj nových léků“. Poněvadž „všichni chceme, aby lékaři předepisovali léky podložené řádnými důkazy“ - a takovou váhu mohou mít jen důkazy „univerzální“ - „existuje jen jediný možný důvod pro tak obrovské náklady: překroutit důkazy založené na praxi“. I miliardy, vynakládané na tyto účely, přitom „pocházejí přímo od pacientů a vlád“. I za skandální „privilegium“ různých šejdířů „tak platíme my sami“.

„Lékaři tráví praktikováním medicíny čtyřicet let života, a to jen s malým množstvím formálního vzdělávání po ukončení počátečního studia. Medicína se za čtyři desetiletí kompletně změní, a jak se doktoři snaží držet krok, jsou bombardováni informacemi: z reklam, které překrucují přínosy i rizika nových léků; od obchodních reprezentantů, kteří slídí v důvěrných záznamech předpisů pacientům; od kolegů, kteří jsou tiše placeni farmaceutickými firmami; z ´výuky´, jež je sponzorována průmyslem; z nezávislých článků v ´akademických´ časopisech, které v tichosti sepisují zaměstnanci farmaceutických firem; a ještě horšími věcmi.“           

Goldacker nebrousí jen zbraň kritiky. Skoro každé z jejích témat dovádí i k otázce Co s tím můžeme dělat? Tady je aspoň pár příkladů:

- „Reklamy na léky neslouží k informování veřejnosti a měly by být zakázané. Jejich expanzi do Evropy je třeba odolat“;

- „Pokud farmaceutické společnosti opravdu chtějí pomáhat informovat pacienty o zdraví, mohou platit i do centrální, nezávislé pokladny, která bude udělovat granty lidem s dobrými záznamy o tom, že podávají veřejnosti informace založené na důkazech“;

- „Jste-li lékař nebo předepisující sestra, nescházejte se s farmaceutickými reprezentanty. Důkazy jasně říkají, že tito lidé ovlivní vaši praxi a že se mýlíte, když si myslíte, že ne“;

- „Vykažte farmaceutické reprezentanty ze své kliniky nebo nemocnice. Zvyšují náklady a pracují proti medicíně založené na důkazech“;

- „Povzbuzujte lidi, aby přiznávali všechny dary a pohoštění svým pacientům“;

- „Vykažte farmaceutické reprezentanty ze své lékařské fakulty. Můžete bojovat za jejich vykázání z oblasti vzdělávacích aktivit“;

- „Vyučujte studenty medicíny i lékaře o nebezpečném vlivu, který mohou mít farmaceutičtí reprezentanti na zdravotnickou praxi“;

- „Měly by se změnit regulace, aby zabránily lékárníkům předávat důvěrné informace o pacientech a lékařích farmaceutickým reprezentantům“;

- „Zbavte se vší té veteše farmaceutických firem. Pracujete-li v medicíně a vaše ordinace je plná značkových propagačních materiálů od farmaceutických firem, posbírejte všechna ta pera, hrnky, kalendáře, flash disky a cetky a zahoďte je do koše. Nebo je dejte třeba do muzea“;

- „Tlačte na svou univerzitu, aby vyvinula silný a jednoznačný kodex, jenž zakáže akademickému personálu účastnit se ghostwritingu“ (tedy „akademických článků“, které ve skutečnosti „tajně píšou placení profesionální pisatelé najatí farmaceutickou společností a nakonec se nad ně jen napíše jméno nějakého akademika, aby dostaly punc nezávislosti a vědecké přísnosti“);

- „Časopisy by měly každoročně publikovat své veškeré příjmy za reklamu od každé jednotlivé farmaceutické firmy i pro každé jednotlivé číslo“;

- „Vydavatelé by měli anonymně odhalit všechny případy, kdy na ně byl vyvíjen nátlak z komerčních důvodů“;

- „Je třeba provádět víc výzkumu zabývajícího se tím, zda plánovaná reklama a zisk z reprintů mají vliv na to, jaké články budou do časopisu přijaty“;

- „Zeptejte se svého lékaře, zda přijímá vzdělávání financované průmyslem“;

- „Jste-li lékař, odmítněte se účastnit vzdělávání financovaného průmyslem a odmítněte ho také poskytovat“;

- „Dostávat takovou výuku zdarma je vlastně dar v naturáliích. Lékaři by měli být nuceni veřejně přiznávat svým kolegům i pacientům, zda přijímají bezplatné vzdělávání od farmaceutického průmyslu“;

- „Vlády by se měly zamyslet nad změnou způsobu placení celoživotního lékařského vzdělávání. Buď přinutit lékaře platit se  ho sami, nebo ho podporovat ze státních financí. Není třeba, aby se výuka konala v drahých konferenčních centrech“;

- „Všichni lékaři by měli přiznávat všechny platby, dary, hoštění, bezplatnou výuku a tak dále svým pacientům, kolegům a do centrálního registru. Obsah bychom měli vystavit na klinikách, před pacienty, aby se mohli sami rozhodnout, jsou-li takové aktivity přijatelné“;

- „Farmaceutické firmy by měly přiznávat veškeré platby lékařům v centrální databázi,se jménem každého lékaře, výší vyplacené částky a jejím účelem. To nám umožní kontrolu a usnadní přiznávání“;

- „Vlády by měly vytvořit veřejně přístupné národní databáze plateb lékařům od firem a přikázat lékařům i firmám, aby do nich všechno povinně přiznávali. Než se tak stane, může někdo jiný vytvořit databázi dobrovolnou.“

Má-li zisk navrch i nad lidským zdravím, je to obludná vizitka doby. Britský lékař té dekadenci bere všechna alibi. Lidskosti, bránící se přesilovce kšeftu, nabízí parádní zbraň.