Zbigniew Brzezinski: Strategic Vision. America and the Crisis of Global Power

Zbigniewu Brzezinskému - klaka mu lichotí „Big Zbig“ - táhne na pětaosmdesát. Díru do světa udělal i v politických velehorách. Když si ho Carter vybral za poradce (pro „otázky státní bezpečnosti“), padal Americe jeden Saigon za druhým. Intrika, startující zvrat, byla z Brzezinského hlavy. To já zařídil – řekl krátce nato týdeníku Time – že si „i Kreml užije svůj Vietnam“. Řeč je o verbeži, terorizující Afghánistán. Teď si s ní neví rady Amerika. Tehdy s ní hrála „islámskou kartu“. Sebranka podřezávala i kantory, učící holky číst a psát. Amerika do ní cpala zbraně za miliardy. Z hadrníků vycepovala „gerilu“, ohrožující i mezistátní lety. Moskva tu návnadu spolkla i s navijákem.

Literárně debutoval už v 50. letech. Tehdejší texty jsou ordinérní agitkou. Tím zajímavější jsou všechny pozdější. „Sovětský blok: jednota a rozpor“ (“Soviet Bloc: Unity and Conflict“) vyšel na prahu 70.let interně i v češtině. Po roce 1990 sršel triumfalismem. Ještě ve „Velké šachovnici“ („The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives“) řadil i celou Evropu do „amerických protektorátů“. Úplně jiné aroma vane už z „Druhé šance“, vydané roku 2007 (Second Chance: Three Presidents and the Crisis of American Superpower“). Je to zdrcující audit „první šance“, spadlé Americe do klína koncem 80. let. Velké varování, že ta „druhá“ je i poslední šancí, jak to napravit. Žádné „třetí“ podobné terno totiž – píše „Big Zbig“ už před krachem Lehman Bros. – Ameriku nemá odkud políbit. Už tady přitom překračuje i svůj největší stín. Když za hrozbu, tektoničtější než každý mocenský apetit, označuje – sociální propasti, míjející se navíc stále víc s reálnou zásluhou. „Druhá šance“ už česky nevyšla.     

Ve své poslední knize - „Strategické vizi“ („Strategic Vision. America and the Crisis of Global Power“, New York, Basic Books 2012) - Brzezinski hledá  „odpověď na čtyři kardinální otázky:

1. Jaké jsou důsledky měnící se dělby globální moci ze Západu na Východ a jaký vliv na ni má nová realita politicky probuzeného lidstva? 
2. Proč slábne globální appeal Ameriky, jaké jsou příčiny amerického domácího i mezinárodního úpadku („decline“) a jak Amerika promarnila globální šanci nabídnutou mírovém finále studené války? Resp. jaké jsou zdroje amerického zotavení a jaká geopolitická reorientace je nezbytná, aby Amerika revitalizovala svou roli ve světě? 
3. Jaké by pravděpodobně mělo následky, pokud by Amerika ztratila svou vedoucí globální pozici, kdo bude téměř okamžitě obětí takového slabení, jaké důsledky to bude mít na problémy globálního rozměru a zda může ústřední roli Ameriky ve světovém dění kolem roku 2025 zaujmout Čína? 
4. Hledíc za rok 2025, jak by znovuvzkříšená Amerika měla definovat své dlouhodobé geopolitické cíle a mohla, spolu se svými tradičními spojenci, usilovat o zapojení Turecka a Ruska, aby vybudovala ještě větší a silnější Západ? Jak může Amerika znovu dosáhnout na Východě rovnováhy mezi potřebou spolupráce s Čínou a faktem, že konstruktivní americká role v Asii by neměla být ani sinocentrická, ani se nechtě nechat zatahovat do asijských konfliktů?“ 

Přesun „mocenského těžiště ze Západu na Východ“ - ví i elitní mozek americké geopolitiky - - „graduje už celé století“. Před „veřejnou pozorností“ ho halila jen „mlha studené války“. Tím víc ho obnažila „finanční krize od konce roku 2007“. Zvládnout už samy „globální ekonomické výzvy“ je „nad síly pouze jediné světové supervelmoci, či Západu jako celku“. Časy, kdy „výlučně západní klub – v čele s Velkou Británií, Francií či Spojenými státy – mohl, aby se podělil o moc nad světem, svolat Vídeňský kongres, Versailleskou konferenci nebo setkání v Bretton Woods, jsou nenávratně pryč.“ Sílící „disperzi globální moci“ však násobí i „celosvětová politická aktivizace obyvatelstva, jež bylo dosud politicky pasivní či objektem represí“. Není jen „kumulativním produktem interaktivního a vzájemně závislého světa, propojeného okamžitou vizuální komunikací“. Rezonuje i „prudký demografický růst mládeže v méně rozvinutých zemích“ – a hlavně „snadno mobilizovatelných a politicky agilních studentů a sociálně deprivovaných nezaměstnaných“. Právě to je dnes „ekvivalent Marxova pojetí ´proletariátu´: agilních, podrážděných dělníků raných industriálních časů, vnímavých k ideologické agitaci a revoluční mobilizaci.“

Doba, kdy o mocenském poměru rozhodovala „vojenská dovednost, opřená o adekvátní rozpočet“ – ba často „jediná pozemní či námořní bitva“ - se už nikdy nevrátí. Teď je klíčovým faktorem „komparativní sociální výkon“. Amerika může „obnovit svou historickou energii“ – a hrát znovu „konstruktivní globální roli“ – jen „pokud demonstruje špičkový výkon svého společenského systému“ (zvlášť „tváří v tvář Číně, stále přitažlivější pro třetí svět“). V „dnešním, postkoloniálním světě“ totiž na masu, která si nově bere slovo v politice, působí hlavně „společný historický narativ“. Svou „deprivaci, upřenou důstojnost a dodnes trvající osobní znevýhodnění“ vnímá jako „dědictví západní nadvlády“. Příznivý pohled na Spojené státy má jen 17 procent Turků, Egypťanů i Pákistánců. „Sobectví spojuje se západními zeměmi“ 81 procent Indonésanů, 73 procent Jordánců a 69 procent Turků – a „aroganci“ 74 procent Afgánců a 67 procent Turků...

I Brzezinského už děsí „alarmující podobnosti mezi Sovětským svazem v letech před jeho pádem a Amerikou na prahu jedenadvacátého století“. Vidí je v „zamřížovaném vládním systému, neschopném seriózní revize politiky“, v „nepřiměřeném podílu hrubého národního produktu, konzumovaném plány vojenské rivality“ (a znásobeném „desetiletým pokusem dobýt Afghánistán“); také však v „klopýtající ekonomice a kvalitě života společnosti“ i „cynické necitelnosti vládnoucích vrstev vůči rostoucím sociálním rozdílům“, provázené „pokryteckou kamufláží svého vlastního privilegovaného způsobu života“. 

Ve druhé ze čtyř kapitol – pod titulem „Úbytě amerického snu“ („The Waning of the American Dream“) – griluje „šest kritických dimenzí“ dnešní Ameriky. „Prvou je rostoucí a ve finále neudržitelný dluh.“ Zvyšuje „zranitelnost USA vůči machinacím hlavních věřitelských zemí typu Číny, ohrožuje status amerického dolaru jako světové rezervní měny, podlamuje roli Ameriky jako vzorového ekonomického modelu pro okolní svět, a tím i její vedoucí postavení v organizacích jako G-20, Světová banka a MMF“. To vše „omezí její schopnost zlepšit domácí poměry“ – a „v určité fázi i čerpat kapitál, potřebný k vedení nezbytných válek“ („necessary wars“ – ?!?). 

„Defektní finanční systém“ – druhé „pasivum“ USA podle Brzezinského -  je „systémovou časovanou bombou, ohrožující nejen Ameriku, ale i celou světovou ekonomiku“. Plodí „morální hazard, budí rozhořčení doma a podkopává appeal Ameriky v zahraničí… Lehkomyslnost amerických investičních bank a korporací – podněcovaná nezodpovědností Kongresu vůči regulacím a puzená hamižnými spekulanty z Wall Street – zavinila strádání miliónů“. Zato „finanční spekulanti v bankách i hedgeových fondech, zcela imunní vůči kontrole akcionářů, dosáhli enormních osobních zisků“. Pro „ekonomickou inovaci a tvorbu pracovních míst“ přitom „nevykonali zhola nic“.

Třetí „kritickou dimenzí“ je „stále rostoucí příjmová nerovnost, provázená stagnací sociální mobility“. Představuje „dlouhodobou hrozbu pro sociální konsensus a demokratickou stabilitu, dvě nezbytné podmínky zachování efektivní zahraniční politiky USA“. Řadí „Spojené státy do čela globálních žebříčků příjmové a majetkové nerovnosti“. „Zemí neomezených možností“ jsou tak ještě méně, než „všechny ostatní průmyslově vyspělé země“. I to vážně „degraduje přitažlivost amerického systému pro okolní svět“.

Čtvrtým z těch šrámů je „úpadek národní infrastruktury“. I v Číně už „jezdí rychlovlaky jezdí na tratích dlouhých téměř 5.000 kilometrů, kdežto Spojené státy nemají ani jeden“. Také „letiště v Pekingu a Šanghaji jsou, co do své efektivnosti i elegance, před námi o celá desetiletí“. Svým „protějškům ve Washingtonu a New Yorku uštědřují zahanbující políček, řadící je kamsi do třetího světa“. I „stav americké infrastruktury“ je tak „víc ztělesněním upadající moci, než světové špičky inovativní ekonomiky“.

Páté z citovaných „pasiv“ dává „americkému snu“ za uši zvlášť pikantně: „Veřejnost je krajně nevědomá o okolním světě…Má alarmující deficit znalostí o základním světovém zeměpisu, aktuálním dění a dokonce i o uzlových momentech světových dějin“. Na 63 procent dospělých Američanů není s to najít na mapě Irák, 75 procent Írán a 88 procent Afghánistán. Přes 70 procent nedokáže vyjmenovat ani dva z amerických spojenců ve Druhé světové válce. Není to jen známkou „úrovně vzdělávacího systému“, ale i „absence informativního zpravodajství dostupného veřejnosti…Kumulativním důsledkem plošně rozšířené ignorance je veřejnost, stále víc podléhající demagogicky stimulovanému strachu“. Právě ta „zvyšuje riziko autodestruktivních zahraničněpolitických iniciativ. Nevědomost veřejnosti plodí americké politické prostředí, poddajné extremistickým zjednodušením.“

Násobí i dopad šesté „kritické dimenze“: Amerika je rukojmím „uzavřeného a krajně konfrontačního politického systému“. Dominuje-li „médiím vitriol konfrontačního diskursu“ – a je-li „neinformovaná veřejnost natolik zranitelná vůči manichejské demagogii“ – ústí to v „politickou paralýzu, jež často předem  vylučuje dosažení nezbytné nápravy“. To „živí i v okolním světě dojem, že Ameriku stihla impotence tváří v tvář naléhavým společenským potřebám“. Politický systém je „značně závislý na finančních příspěvcích“. O to je „bezbrannější vůči moci zámožných, avšak úzce motivovaných domácích i zahraničních lobby“, prosazujících „své cíle na úkor zájmů země“.

Proti šesti „pasivům“ pak Brzezinski staví právě tolik amerických „aktiv“. Ta ovšem formuluje jen hodně do kulata: „celková ekonomická síla, inovační potenciál, demografická dynamika, efektivní mobilizace, geografické zázemí a demokratický appeal“. Nemají-li - dodává hned obratem – mít jen svou dnešní „reziduální“ potenci, chce to „zásadní posun těžiště americké společenské kultury“. Právě tady se však Brzezinski netají velkou skepsí: „Budou trpělivě a rozhodně prosazované vnitřní reformy s to změnit Ameriku v příklad inteligentní společnosti s produktivní, ekologickou a inovativní ekonomikou coby fundamentem společnosti, skýtající kulturní, intelektuální a duchovní potěšení?... Takové přehodnocení otázky, v čem tkví smysl života, může nastat až poté, co americkou veřejnost šokuje bolestivé poznání, že půjde-li to dál směrem, vedoucím od rohu hojnosti do tůně mezinárodního bankrotu, ocitne se v ohrožení i sama Amerika“. To se ukáže už „v průběhu příštích několika let“. Pokud „paralýza americké politiky zablokuje sociálně spravedlivou dělbu nákladů národní obnovy, zůstane-li netečná k nebezpečné společenské tendenci, násobící příjmové disparity, bude-li ignorovat, že pozice Ameriky v globální hierarchii může být v sázce, zneklidňující prognóza amerického úpadku se může stát dějinnou diagnózou“.

„Americký sen“ – ví i jeho strategický vizionář – však boří i americká zahraniční politika: „Válka v Afghánistánu a Iráku patří k nejdelším v amerických dějinách“. Hlavně ta druhá naráží na „odpor či skepsi i u většiny amerických spojenců“. Jsou to „expediční vojenské operace na území, které je vnímá nepřátelsky“. A navíc „financované na dluh, a to i v zahraničí“. „Demagogie, živená strachem, může být mocným nástrojem, efektivním krátkodobě, avšak za značnou dlouhodobou cenu doma i v zahraničí“. K „válce v Iráku nemělo vůbec dojít“. „Válka s terorem“, jež nabyla i „rasové a náboženské dimenze“, „pošpinila americký demokratický kredit“. Důsledkem je „dramatický úpadek americké pověsti ve světě“ („sílící delegitimizace americké důvěryhodnosti“). Zahraniční politika, „nevycházející z realistického kalkulu národního zájmu“ bude pro Ameriku „vážným rizikem po následujících dvacet let.“ Jakákoli „větší válka“ – ať už „expandující i do Pákistánu“ či „vojenský střet s Íránem“ – by „vtáhla Ameriku do regionálních konfliktů s nejasným koncem, antiamerickým nepřátelstvím šířícím se celým islámským světem, zahrnujícím 25 procent světové populace. To by byl konec všech šancí, že Amerika převezme nadějnou světovou roli, jež se tak unikátně naskytla před dvaceti lety.“

Konkrétnější představu, jak Americe vrátit zašlou slávu, Brzezinski nenabízí. Zato opačným směrem specifikuje hned „tři základní scénáře“. Všechny jsou o tom, „jak a kdy může připadat v úvahu úpadek Ameriky“. První je „extrémně negativní“. „Může zahrnovat několik finančních krizí, jež srazí Ameriku a většinu světa do ničivé deprese“. Že ani tak „děsivý scénář není úplně hypotetický“, signalizuje „alarm, jejž Amerika zažila roku 2007“. Bude-li „provázen destruktivními následky eskalace vojenské angažovanosti USA v zahraničí, může taková katastrofa urychlit – už v průběhu několika let – konec americké globální nadvlády“. Jen „malou útěchou“ pak bude i fakt, že se tak stane „v kontextu všeobecného globálního zmatku, zahrnujícího finanční kolapsy, explozi globální nezaměstnanosti, politické krize, rozpad některých etnicky zranitelných států a růst násilí ze strany politicky probuzených a sociálně frustrovaných mas“.

Tak „rychlý a historicky drastický kolaps Ameriky“ je sice „méně pravděpodobný“ (byť jen za podmínky zásadní „korekce vnitřní a zahraniční politiky“, jež plně zohlední „bolestně varovné signály“ roku 2007). Jen „mnohem méně potěšitelnou budoucnost“ však nabízejí i „scénáře postupného úpadku“. I jim totiž staví mantinely „základní realita: Amerika je souběžně ohrožována degradací do systémového zaostávání, způsobeného absencí jakéhokoli pokroku sociální, ekonomické a politické reformy a chybami zahraniční politiky.“ Ta se „v minulých letech míjela s realitou postimperiálního věku“ – právě v době, kdy se „postindustriální rivalové Ameriky (zvláště v některých zemích Asie) krok za krokem propracovávají k virtuózní modernitě jednadvacátého století“. I když USA „zredukují vysoké náklady a bolestná rizika“ své zahraniční politiky („osamělý intervencionismus“), „prohlubující se vnitřní stagnace bude i nadále ohrožovat jejich globální renomé, podkopávat důvěryhodnost mezinárodních závazků USA“ – a podněcovat „jiné mocnosti k tomu, aby podnikaly stále naléhavější – ač potenciálně neplodné – kroky k zajištění své finanční stability a národní bezpečnosti“.

Amerika se však také „může vzpamatovat doma a selhávat v zahraničí“. Ani s tím si však nevystačí, pokud se – místo „spolupráce s jinými“ – bude vybíjet v „osamělých a vysilujících taženích proti rostoucímu počtu nepřátel (zčásti vytvořených jí samotnou). Žádný úspěch doma nemůže být skutečně dostačující, budou-li se mrhat zdroje na oslabující chybně koncipovaná dobrodružství v zahraničí“. I oba tyto „scénáře“ tak povedou k „trvalému a eventuálně i konečnému zániku americké schopnosti hrát klíčovou roli ve světě“. Skoncovat s „arogantní svévolí, s níž se Amerika prohlásila za majitele jedenadvacátého století“, to může už „zřejmě kolem roku 2025“:             

Vidí-li to tak už i Brzezinski, něco na tom bude.             

Sám proponuje „tři základní scénáře, jak a kdy může úpadek Ameriky přicházet v úvahu“. Ten „extrémně negativní může zahrnovat několik finančních krizí, jež srazí Ameriku a většinu světa do ničivé deprese“. Že ani tak „děsivý scénář není úplně hypotetický“, signalizuje „alarm, jejž Amerika zažila roku 2007“. Bude-li „provázen destruktivními následky eskalace vojenské angažovanosti USA v zahraničí, může taková katastrofa urychlit – už v průběhu několika let – konec americké globální nadvlády“. Jen „malou útěchou“ pak bude i fakt, že se tak stane „v kontextu všeobecného globálního pozdvižení, zahrnujícího finanční kolapsy, explozi globální nezaměstnanosti, politické krize, rozpad některých etnicky zranitelných států a růst násilí ze strany politicky probuzených a sociálně frustrovaných mas“.

Tak „rychlý a historicky drastický kolaps Ameriky“ je sice prý „méně pravděpodobný“ (jen ovšem za podmínky „korekce vnitřní a zahraniční politiky“, která by nakonec vzala vážně „bolestně varovné signály“ roku 2007). I dva „alternativní scénáře postupujícího úpadku“ však nabízejí jen „mnohem méně potěšitelnou budoucnost. Základní realita je následující: Amerika je souběžně ohrožována degradací do systémového zaostávání, způsobeného  absencí jakéhokoli pokroku sociální, ekonomické a politické reformy a chybami zahraniční politiky.“ Ta se „v minulých letech míjela s realitou postimperiálního věku“ –právě v době, kdy se „postindustriální rivalové Ameriky (zvláště v některých zemích Asie) krok za krokem propracovávají k virtuózní modernitě jedenadvacátého století“. I když USA „zredukují vysoké náklady a bolestná rizika“ své zahraniční politiky („osamělý intervencionismus“), „prohlubující se vnitřní stagnace bude i nadále ohrožovat jejich globální renomé, podkopávat důvěryhodnost mezinárodních závazků USA“ – a podněcovat „jiné mocnosti k tomu, aby podnikaly stále naléhavější – ač potenciálně neplodné – kroky k zajištění své finanční stability a národní bezpečnosti“.

Amerika se však také „může vzpamatovat doma a selhávat v zahraničí“. Ani s tím si však nevystačí, pokud se – místo „spolupráce s jinými“ – bude vybíjet v „osamělých a vysilujících taženích proti rostoucímu počtu nepřátel (zčásti vytvořených jí samotnou). Žádný úspěch doma nemůže být skutečně dostačující, budou-li se mrhat zdroje na oslabující chybně koncipovaná dobrodružství v zahraničí“. I oba tyto „scénáře“ tak povedou k „trvalému a eventuálně i konečnému zániku americké schopnosti hrát klíčovou roli ve světě“. Skončiv s „arogantní svévolí, s níž Amerika prohlásila sebe sama za majitele jedenadvacátého století“, to může už „zřejmě kolem roku 2025“: