George Friedman: Evropa na americkém seismografu

Suflér CIA a Pentagonu věští velké erupce

Evropské elity - a jejich hlídací ratlíky v členských zemích – budí  z bohorovného šlofíka už i George Friedman. Šéfuje americké agentuře STRATFOR (Strategic Forecasting, Inc.), elitní šedé kůře establishmentu.

„Finanční krize z roku 2008“ – přiznává úvodem bez mučení – „začala z hypotéčního defaultu ve Spojených státech“, ale „krizi suverénního dluhu způsobila v Evropě. Některé evropské země nebyly s to splácet dluhopisy, a ohrozily tím evropský bankovní systém. Došlo na určité státní zásahy, kolem otázky, který problém si žádá řešení, však zavládly neshody.“

„Německá intepretace“ – převzatá i jako „evropská konvence“ – má „krizi suverénního dluhu za důsledek nezodpovědné sociální politiky Řecka, země s největším dluhovým problémem“. „Krizi, ohrožující evropský bankovní systém, připisuje nezodpovědnosti dlužníků.“

„Jiná verze, slyšená zprvu jen málo, dnes však mnohem věrohodnější, říká, že krize je důsledkem nezodpovědnosti samotného Německa.“ „Čtvrté největší ekonomiky světa, exportující ekvivalent 50 procent svého hrubého domácího produktu proto, že odbyt pro nadměrnou průmyslovou kapacitu země je nad síly německého spotřebitele.“

Pro „Německo je Evropská unie“ – se „zónou volného obchodu, eurem a regulací z Bruselu“ – „nástrojem, jak udržet vlastní export“. To je i pravým „posláním úvěrů, poskytovaných po roce 2009 německými bankami zemím typu Řecka“. „Německo vědělo, že ty dluhy se splatit nedají, chtělo však tu plechovku odkopnout a nemuset se tak postavit čelem faktu, že jeho závislost na vývozu není udržitelná.“

Dnes ovšem „akceptovat německou verzi“ neznamená o nic méně, než „valit na Řeky další úsporné škrty“. „Je-li však správná řecká intepretace,  problémem je Německo. S krizí skoncuje jen tak, že svůj exportní apetit omezí, modifikuje evropská obchodní pravidla, směnný kurs eura i bruselskou regulaci a přestane si žít nad poměry.“ „Průmysl zemí, do nichž vyváží, tomu německému konkurovat nejsou s to“.

„Dopad, jež měly vládní škrty na Řecko, je mnohem větší, než se čekalo.“  Nezaměstnanost ve výši 25 procent převyšuje i hranici, jíž v USA dosáhla na samém vrcholu krize z 30. let. V reálu je to „ještě horší, než se zdá,  poněvadž spoustě státních zaměstnanců, majících sice stále práci, klesly mzdy drasticky, mnoha až o dvě třetiny“.

Reprízu řeckého dramatu dává i Španělsko. Jen trochu menší měrou i Portugalsko, jižní Francie a jižní Itálie. „Středomořské země vstupovaly  do EU v očekávání, že členstvím dosáhnou životní úrovně severní Evropy.“  „Rozvíjet ekonomiku, tak jako za normálních okolností, je v tomto regionu zvlášť obtížné.“ Tím víc ho decimuje i suverénní dluh.

„Ať už dáte na jednu či druhou intepretaci, jedna věc je mimo pochybnost: Řecko se souhlasem se splátkami dluhu, které jsou nad síly jeho hospodářství, dostalo do bezvýchodné situace.“ Stihla je „deprese, z níž nevybředlo dodnes“.  „Problém se šíří jinými částmi Evropy.“ Ta „jižní je v depresi kompletně“.  

„Infrastruktura byznysu, schopného generovat peníze, je v troskách.“  Limituje i efekt „kvantitativního uvolňování“, spuštěného Evropskou centrální bankou. Zvlášť se „zaměstnaností tu pohne z místa jen mizivě“. Do přijatelných mezí se „bude vracet po dobu celé generace“. Právě Řecko je přitom zemí, jež byla z programu „kvantitativního uvolňování“ ECB vyřazena a priori.  

Hnutí, oponující politice EU, se rojí „fakticky v každé z evropských zemí“. Většina z nich v „pravé části politického spektra“. Vedle kritiky sociálních kalamit tak roste i tlak na „kontrolu hranic, omezující imigraci“. Právě v Řecku i Španělsku, kde mají škrty zvlášť drastické následky, se „tato hnutí však vynořila i zleva“, v podobě Syrizy a Podemos. Levice má na mušce  ty samé pohromy, „rasistické podtóny tu však nehrozí“.

Řecko je napřed hned z několika důvodů: „Jako první čelilo defaultu, první zavedlo i úsporné škrty, jako první pocítilo jejich brutální dopad a teď jako první zvolilo i vládu, která se se škrty zavázala skoncovat.“ A to – tak jako vzestup ostatních sil, konfrontujících politiku EU – znamená „hrozbu pro evropské tradiční strany, v nichž střední a nižší třídy spatřují komplice Německa a jím prosazovaného režimu škrtů“.

Syriza sice – jak už to po volbách bývá – původní postoj k Evropské unii zmírnila. Na renegociaci dluhu a splátkového režimu však trvá. „Dost možná dosáhne svého. Zda se vzdá eura, Němce až tak netankuje.“ Ty děsí  „politická hnutí, hrozící zbořit zónu volného obchodu“. Tu totiž „Německo potřebuje zoufale“. Vlna odporu se proti ní zvedá už i na půdě vládnoucích stran, docela markantně třeba v Maďarsku.

Větší váhovou kategorií, než se to traduje, je však i samo Řecko – „jak  uvnitř, tak mimo eurozónu“. „Nejenže svůj dluh splatit není s to, ale nemůže si to dovolit ani politicky. Strany, prosazující úsporné škrty, v Řecku utrpěly debakl. Mainstreamové strany ostatních evropských zemí to vidí a vnímají rostoucí sílu euroskepticismu ve svých zemích.“ Jejich „potence vypořádat se s břemeny závisí na voličích“. Právě „jejich politické zázemí se však rozpadá“. Střízliví politici si proto démonizaci Syrizy jako vetřelce odpustí.

„O euro nejde. Tím prvním, co je na pořadu skutečně, je dopad    strukturovaných či nestrukturovaných defaultů na evropský bankovní systém.“ To, „jak se s ním vyrovná Evropská centrální banka, která se zavázala, že dluhy jiných zemí nenechá platit Německo“.

„Druhou a ještě důležitější otázkou je budoucnost zóny volného obchodu. Dokud se dařilo, otevření hranic vypadalo jako skvělý nápade, ve stínu  hrozby islamistického terorismu a obav z konkurence mezi Italy a Bulhary o kvapem mizející práci mají otevřené hranice čím dál menší šanci.“

A „umí-li země stavět zdi, blokující pohybu lidí, proč by si nepostavily i zdi, jež budou v zájmu jejich průmyslu a pracovních míst blokovat i pohyb zboží? Protekcionismus sice dlouhodobě ekonomiky poškozuje, jenže Evropa má co do činění s lidmi, před nimiž se žádná dlouhá trať nerýsuje.“ Když „přišli o práci, adekvátní jejich kvalifikaci, doléhá na ně strach, zda své rodiny vůbec uživí“.

Bez eura by Německo přišlo o „nástroj, jímž diriguje obchod uvnitř i za hranicemi eurozóny“. Zato „protekcionismus by by byl hotová pohroma. Přijít o export, německá ekonomika se otřese.“ Hlavně proto už z politiky úsporných škrtů couvá i Evropská centrální banka. „Oč půjde především a fakticky už kráčí teď, je volný obchod.“ Právě ten není jen „jádrem evropské koncepce“, ale i hlavní otázkou v sázce, „ztrácí-li věrohodnost německá interpretace a coby konvenční moudro ji střídá ta řecká“.

„Pokud by 50 procent svého HDP realizovaly vývozem Spojené státy“ - a  „půlka z něj šla do Kanady a Mexika“ – na „pohromu, k níž by to vedlo, je každá fantazie krátká.“. „Zóna volného obchodu, jejíž pivot není čistým dovozcem, fungovat prostě nemůže. A přesně v takové situaci je Evropa. Jejím pivotem je Německo, místo dovozního motoru růstu se však stalo čtvrtou největší ekonomikou světa, generující polovinu svého HDP z vývozů. To se udržet jednoduše nedá.“

Do centra evropské agendy se tak přesunula tři explozivní témata: „Předně kontroly hranic“ – „nominálně před islamistickými teroristy, reálně ovšem před pohybem pracovní síly, muslimskou nevyjímaje“. „Za druhé posílení národních států Evropy Evropskou centrální bankou, která svůj program kvantitativního uvolňování realizuje prostřednictvím národních bank, oprávněných nakupovat pouze dluhy ze svých vlastních zemí.“ A „za třetí politické základny, která se Evropě rozpadá pod nohama“.

„Otázka po Evropě už proto dnes nezní tak, zda si svou stávající podobu zachová, nýbrž jak radikálně se tato podoba změní. A otázkou, budící největší obavy, je, zda Evropu, která svou jednotu už není s to udržet, čeká i repríza nacionalismu a jeho možných následků.“

I ta je však jen fragmentem širšího panoramatu: „Kardinální otázka dnešního světa zní, zda už jsou konflikt a válka mimo hru, anebo šlo jen o intermezzo a vábivou iluzi. V kategorii prosperujících regionů světa je Evropa jedničkou. Dohromady generuje větší HDP, než Spojené státy. Sousedí s Asií, Středním východem i Afrikou. Nová vlna válek by nezměnila jen Evropu, ale celý svět.“

„Pár roků zpátky by řeč o válce v Evropě zněla jako z jiného světa. Spoustě lidí tak zní i dnes.“ Jenže „součástí Evropy se vším všudy je i Ukrajina, tak jako Jugoslávie už dřív. Důvěra Evropanů, že jsou výjimkou, která to vše má už za sebou, je sice dost možná namístě. S postupem dezintegrace, rozkládající evropské instituce, si však otázku, co přijde pak, jistě není předčasné klást. Dějiny odpověď, která se čekala, dávají jen zřídka – a tu, jež budila naděje, ani náhodou.“     

Dá se to podepsat? V podstatě kompletně. Říká si to však i o dodatek. Bylo snad tsunami, decimující evropskou civilizaci, i evropské provenience? Nebo je exportovala právě moc, jíž Friedman špitá do ucha?

Je magma, probouzející se pod Evropou, jen kolaterální lapálií? Nebo jde i o cílený chaos na export? Z Ameriky, dlužící víc než celý okolní svět – a zchromlé deindustrializací, jakou novověk nepamatuje?