Sergej Lavrov: Rodí se úplně nová mapa světa

Koncepční vize šéfa ruské diplomacie

Loni v létě – pár minut předtím, než se povedlo odvrátit americký útok na Sýrii – mířil Lavrov k mikrofonu na tiskovce. „Vy jste teď mluvil s  Asadem?“ vybafla na něj jedna novinářka. Ministr kontroval graciézně:  „Ne – a vy ano?“

Podobných špílců se traduje víc. S gustem je přetřásá hlavně americký tisk. O vážných věcech to Lavrov umí i tónem, adekvátním jejich tonáži. Naposled na velkém semináři v Moskvě toto pondělí. Z obsáhlého - a obsažného – originálu, nabídnutého v příloze (včetně odpovědí na sérii dotazů), aspoň pár ochutnávek i česky:

„Pro mezinárodní situaci je v mnohém určující to, že svět prochází fází přechodu. Nejde jen o práh další historické etapy, ale podle všeho o předěl dvou epoch. Podobné přelomové momenty se v mezinárodní sféře zpravidla vyznačují poklesem stability a předvídatelnosti.“

„Jedním z definičních rysů naší doby je redistribuce a řekl bych dekoncentrace globálního poměru sil. Nejnázorněji to ilustruje vzestup ekonomické síly a politického vlivu zemí asijsko-tichomořského regionu. V mnohém už převzaly roli lokomotivy globálního ekonomického růstu, již hrály tradičně USA, západní Evropa a Japonsko. Největších úspěchů dosáhla Čína, je podle poslední zprávy Mezinárodního měnového fondu v přepočtu na paritu kupní síly zaujala poprvé pozici ekonomické jedničky. Ze závěrů expertů MMF vyplývá, že sedm největších tzv. růstových ekonomik světa, včetně naší země, předstihlo úhrnem svých HDP ´sedmičku´ průmyslově vyspělých západních zemí. Vzniká tak principálně nová mapa světa, nekonvenující po staletí panující představě o dominanci Západu ve světové ekonomice, financích a politice.“

„Katalyzátorem změn se stala globální finančně-ekonomická krize, vynášející konečný verdikt nad úvahami o celosvětovém triumfu liberálně-kapitalistického modelu a závazné povinnosti všech se mu podřídit. ´Konec dějin´, deklarovaný počátkem 90. let, se nekoná. Ukázalo se, že současnou etapu mezinárodních vztahů charakterizuje konkurence, a to nejen v ekonomice a financích, nýbrž i hodnotových orientací a rozvojových modelů.“

„Na tomto pozadí se zřetelně vyjevují limity liberální ekonomiky, která se po konci studené války zbavila značného dílu státní kontroly a generuje krizové jevy. Dnes to konstatují přední činitelé západního finančního světa. Například ředitelka MMF Christina Lagardeová hovoří o nezbytnosti oprostit se od myšlení, jež bylo příčinou krize a v němž má zisk větší váhu než obezřetnost, honba za egoistickými zájmy navrch nad tím, co se týká všech, a etiku neguje luxus.“

Rapidně roste i dosah hrozeb, jež „neznají hranice a týkají se všech bez výjimky, typu šíření zbraní hromadného ničení, mezinárodního terorismu, narkobyznysu, organizovaného zločinu, deficitu zdrojů a potravin, masových epidemií, nelegální emigrace a mnoha jiných“.

Reakcí na globalizační vlnu je i sílící „snaha národů o zachování a konsolidaci vlastní kultury, náboženské a civilizační identity. Nebude-li jí přiznána legitimita a oprávněnost, sílí riziko mezinárodní konfrontace, zvlášť na pomezí tzv. civilizačních bloků, před čímž už před časem varoval S. Huntington ve svém Střetu civilizací.“ 

„Rozsah výzev, před nimiž mezinárodní společenství stojí, vyžaduje společné úsilí, koordinovanou práci s cílem zkoordinovat kroky, jež budou s to upevnit mezinárodní bezpečnost a stabilitu. V rozporu s tímto fundamentálním a objektivním požadavkem je však snaha našich amerických kolegů a celé západní aliance, již řídí, razit jednostranné přístupy, jednat z pozice převahy, výjimečnosti a dominance. V zajetí neopodstatněné euforie v souvislosti s tím, že svět už není bipolární, se USA pokusily prosadit koncepci světa o jediném pólu, v jehož rámci by měly možnost převést situaci ve všech regionech a kterékoli zemi na jiný formát, vyhovující  jejich vlastním představám a zájmům. S cílem tyto přístupy prosadit byly zpochybněny klíčové principy Charty OSN, které jsou nosnou mezinárodně-právní konstrukcí dnešního uspořádání světa: suverenity a územní integrity států, nevměšování do jejich vnitřních věcí, řešení sporů mírovou cestou.“

„USA a jejich spojenci se pokusili přisvojit si právo se vměšovat, a to poměrně často i značně hrubě, do dění v kterékoli zemi pod heslem obrany lidských práv a podpory prosazení demokratických hodnot. V tomto směru se aplikuje široká škála metod, včetně nátlaku sankcemi a dokonce silových operací. Vojenské intervence v Jugoslávii, Iráku a Libyi byly podniknuty, aniž by disponovaly mandátem Rady bezpečnosti OSN či v rozporu s mandátem, který jim vymezila.“

„Washington v poslední době deklaruje otevřeně své právo uplatňovat k prosazení vlastních zájmů jednostranně vojenskou sílu kdekoli ve světě. V Doktríně národní bezpečnosti USA, přijaté roku 2010, se přímo uvádí, že v případě potřeby a vyžádají-li si to jejich zájmy, nemusí Washington postupovat s oporou v rozhodnutích Rady bezpečnosti OSN, a to i použije-li vojenskou sílu. Jsou rozpracovány a aktivně se uplatňují technologie vnitřní destabilizace států, jejichž vlády jsou z těch či oněch důvodů shledány nežádoucími. Uskutečnila se celá řady tzv. ´barevných revolucí´, jejichž cílem bylo svržení režimu. Tento kurs pokračuje i nadále.“

„Podobné vměšování však v převážně většině případů nejenže nepomáhá konflikty řešit, nýbrž útrapy civilní populace naopak zmnožuje a přispívá k zostřování mezinárodní konfrontace.“ 

Graduje „praxe uplatňování dvojího metru v zájmu geopolitických ambicí. Mimořádné znepokojení budí ústup od univerzálních principů boje s terorismem ve všech podobách a projevech. Některé západní země například podporovaly extremistické skupiny, zapojené do boje za svržení prezidenta M. Kaddáfího, a dodávaly jim zbraně. Následně musela francouzská armáda čelit týmž radikálům, které Západ, Francii nevyjímaje, podporoval a vyzbrojoval. Pod hesly, že prezident Sýrie Bašár Asad musí být svržen, Západ po téměř čtyři roky zavírá oči nad konsolidací pozic extremistů v této zemi, což napomohlo k prudkému růstu hrozby ze strany teroristických skupin, známých pod názvem ´Islámský stát Sýrie a Levanty´ (ISIL či také ´Islámský stát´), které se zmocnily značné účasti území Iráku a Sýrie a vládnou tu podle zákonu šarijátu.“

„Jsme přesvědčeni, že postup proti terorismu třeba koncipovat na pevné bázi mezinárodního práva pod egidou Rady bezpečnosti OSN coby orgánu, který má hlavní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Těmto principům neodpovídá ani praxe amerických leteckých úderů na pozice ´Islámského státu´ na syrském území, aniž o nich bylo dosaženo dohody se syrskou vládou.“ Tím spíš, provází-li je i nadále „ozbrojená podpora opozice, která paralelně s ´Islámským státem´ bojuje proti režimu Bašára Asada, americká strana ji však považuje za umírněnou, a proto i přijatelnou.“

„Nehledě na radikální změny neustávají západní státy v pokusech ´plout proti proudu´, snaží se udržet svou dominantní pozici ve světovém dění navzdory objektivnímu procesu formování multipolárního světa. Tento postup má negativní dopad na vývoj situace v Evropě. Po pádu berlínské zdi naši západní kolegové propásli historickou šanci, ignorujíce ruské návrhy pustit se do společné tvorby architektury rovné a nedělitelné bezpečnosti v severoatlantickém prostoru.“

Když Moskva navrhovala, aby se různé sliby v tomto směru zakotvily i náležitou právní cestou, bylo to „kategoricky odmítnuto“. Kouzlo nechtěného se zaskvělo, když se to zdůvodňovalo tezí, že „právní záruky bezpečnosti může dávat pouze NATO“. Vedle její expanze na východ je „rozšíření geopolitického prostoru, ovládaného Západem, i cílem programu ´Východního partnerství´ Evropské unie“.

Politika „buď s EU, nebo s Ruskem“ hraje od počátku krajně destruktivní roli i na Ukrajině. „Podpora, poskytovaná USA a NATO protiústavnímu státnímu převratu a následným krokům ´strany války´ v Kyjevě, pokoušející se donutit obyvatelstvo jihovýchodu země, aby se zřeklo svých práv na rodný jazyk, kulturu, tradice a způsob života, odporuje obecně uznávaným demokratickým hodnotám a principům mírového urovnání konfliktů, zakotveným i v konstitutivních dokumentech OBSE.“

„Po tragédiích v Oděse a Mariupolu a odhalení masových hrobů u Doněcka se už ví, jaký úděl se chystal pro Rusy na Krymu. Vyšetřit všechny tyto zločiny, včetně incidentu s malajsijským boeingem, třeba pečlivě a pod mezinárodním dohledem. My o to usilujeme, protože pokusy všechny tyto kauzy zamlžit a zamést pod koberec, odkládat a protahovat bijí do očí.“           

„Pokusy donutit Rusko, aby se pravdy a spravedlnosti zřeklo, uchylující se k výhružkám, nátlaku a sankcím, jsou absolutně iluzorní. Restrikce, vyhlášené USA, EU i řadou dalších zemí, jsou protiprávní a nemohou prospět ani deeskalaci konfliktu, ani obraně práv obyvatelstva Ukrajiny. Jsou to kroky, které Evropa činí pod hrubým nátlakem USA a odporují zájmům zemí EU, pro nějž Rusko jedním z hlavních obchodně-ekonomických partnerů.“ Fakt, že „poslední vlna sankcí EU přichází už po dosažení dohody o klidu zbraní na Ukrajině, jen potvrzuje, že Washington situace kolem této země ve skutečnosti využívá k vynucování své pozice tzv. lídra celého euroatlantického prostoru ve snaze donutit EU jít cestou, již v Evropské unii mnozí nesdílí.“

„U Američanů to obvykle chodí následovně: koncepci řešení problému si usmyslí sami (v Iráku, Afghánistánu, Jemenu a bůhvíkde ještě) a pak všem říkají: ´Rozhodnutí už ve Washingtonu padlo, pojďme na jeho bázi zajistit mezinárodní spolupráci´. Naše vidění se od toho amerického liší ne snad proto, že bychom ignorovali jejich schopnost koncipovat rozhodnutí (i když teorii prověřuje teprve praxe, a praxe ukazuje, že kdekoli se vměšuje Amerika, nastává chaos a destrukce), jsme totiž pevně přesvědčeni, že úspěch přináší a stabilní základ spolupráce zaručuje jen kolektivní práce od samého počátku – od společné analýzy problému, jeho vyhodnocení až po příslušné závěry.“

„Jsme přesvědčeni, že rozněcování konfrontace v Euroatlantiku je slepou uličkou. Pokusy zajistiti bezpečnost a rozvoj Evropy bez Ruska a proti Rusku jsou bezperspektivní, což dokládají dějiny. Pokaždé, kdy se Evropa pokusila sjednotit na protiruském základě, dopadlo to špatně pro celý kontinent.“

Ostatně byl to už Dostojevskij, kdo si povšiml, že „v Evropě pokřikují o ´ruských anexích a ruských úkladech´, nevěří v ně však a nikdy nevěřili ani ti, kdo o nich pokřikují´“.

Lavrovovo hodnocení dnešní fáze rusko-amerických vztahů proběhlo i českým mainstreamem. Porozumět mu v celém kontextu umožňuje jen to, co tyto zdroje neuvádějí. Řadu dalších zásadních myšlenek nabízí přiložený originál.