Ming Chun Tang: Hongkong proti neoliberalismu

Svědectví rodáka na prestižní britské univerzitě

Vše, čím o hongkongském Occupy referují mainstreamová média, toho víc zatemňuje, než vysvětluje, píše tamní rodák Ming Chun Tang, nyní na London School of Economics. Ticho je hlavně kolem „ekonomických kořenů nepokojů“.

Navzdory verzím BBC či CNN, kopírovaným i jinými zdroji, „Occupy Central není až tak bojem za demokracii, jako za sociální spravedlnost“. Kritické nálady sice skutečně vyvolávají i „pekingské zásahy do vnitřních věcí“, v „porovnání s narůstajícími těžkostmi každodenního života jsou však až na vedlejší koleji“.

I Toby Caroll, profesor City University of Hong Kong, upozorňuje, že „pod hranicí chudoby žije už pětina populace“ – a „sociální nerovnost dosáhla jedné z vůbec nejvyšších úrovní na světě“. „Následkem inflace mzdy nerostou – a fakticky klesají“. Minimální hodinový příjem, uzákoněný v roce 2010, činí 3,60 USD – tedy ani ne polovinu minimální mzdy v USA.

Legislativa, zděděná z britských koloniálních časů a modernizovaná teprve postupně, nezná dodnes ani „kolektivní vyjednávání, podporu v nezaměstnanosti a starobní penze“. „Průměrná délka pracovního týdne činí 49 hodin.“ „Ceny bydlení patří k nejvyšším na světě.“ „Na samu špici žebříčku co do indexu mafiánského kapitalismu umístil Hongkong i neoliberální The Economist.“

Zvlášť symptomatické je i to, kdo proti Occupy Central veřejně vystupuje. Například „oligarcha Li Ka-shing z HSBC“. „Hlavním jablkem sváru, pokud jde o ostrovní administrativu, není fakt, že nebyla demokraticky zvolena, ale že slouží hlavně dvěma skupinám: Pekingu na straně jedné a místním elitám na té druhé.“

„Pochopit, proč mají z Occupy Central hrůzu velký byznys a oligarchové, není složité: každé hnutí za reálnou demokracii jejich moc omezí. Zato status quo jim náramně vyhovuje.“ 

„Honkongci nejsou posedlí ideologií.“ Právo volit neměli jaktěživ ani za britské koloniální správy. „Byli jsme dobrými koloniálními bytostmi“ - a   „zticha díky tomu, že jsme si dovedli zařídit docela fajnový život“.

Teď však, kdy „střední i dělnické třídě začíná docházet, že to hapruje, si i vládnoucí třída začíná uvědomovat, že by o své prebendy nerada přišla“. „V boji za demokracii nejde o volby, ale o reálnou demokracii: o právo, aby si lidé vládli sami.“ Boj kolem voleb je „jen počátkem dlouhého reformního procesu“. Cílem je „zbavit hongkongské a čínské elity moci“ – a „vůbec poprvé ji dát docela obyčejným lidem“.