Michail Chazin: Imperativy ruského rozcestí

Vyhraje jenom svéprávná volba

„Majdan“ je z „revolucí“, co klamou tělem. O tom, čím startoval, už drží zobák. Ukrajina je jen generálkou. Predátor, zralý na exekuci, prahne po ruskému skalpu. Do rozcestí, které ta křížová výprava otevírá, nahlíží Michail Chazin.

Je to unikátní seismograf. Světová finanční krize vypukla v září 2008. Chazin jí vydal anatomický atlas už roku 2003 (M. Chazin, A. Kobjakov: Soumrak dolarového impéria a konec „Pax Americana“, 14. 12. 2012).

Globálním dominem hrozí i střet o Rusko. Včerejší lekce jsou znovu ve hře:  

„Rusko politické bitvy prohrává. Souhrou náhod to není. Problémem vedení  státu v 90. letech byla ztráta identity.“ Nahradilo ji „ideologií ´západního´ globálního projektu“. „´Svobody´ jedince“, zbavené úplně všech závazků „spravedlnosti i svědomí a morálky“.

V zemi, kde „zájmy společnosti neměly menší váhu, než ty privátní“ – a větší než každý „zákon ji měla spravedlnost“ - to způsobilo „brutální sociální rozkol“. A s ním i „destrukci všech mechanismů společenské autoregulace i ekonomického rozvoje země“.

Heroldi toho opičení „nemohli nevidět, že je společnost nebere“. Trápilo je to minimálně. „Svou vlastní budoucnost už s Ruskem totiž ani nespojovali.“ Tím snáz je posedla morbidní „snaha zdecimovat, co se dá“.

„Klasickým příkladem byla privatizace.“ Pro „skupinu prozápadní byrokracie a jejích (především) amerických poradců“ se scvrkla na neronskou „likvidace sovětské ekonomiky“ - a „rozkradení všeho, co se z ní nepovedlo zničit“.

„Mně osobně se dodnes nepodařilo najít jediný případ, kdy by se papaláši privatizace drželi byť jediného z vlastních pravidel.“ A tedy paragrafů, „sepsaných týmiž papaláši“ („často v rozporu s platnými zákony“).     

Propast, dělící oba žebříčky hodnot, se neměla kam vytratit: „Z našeho pohledu totiž všechny ty debaty o ´právech akcionářů Jukosu´ nejsou než pustým žvástem.“ Protože „veškerý majetek Jukosu pochází z loupeže“. A „lidé, kteří se vědomě stali majiteli uloupené věci, na ni mají nulové právo“.

Proto jsou „mimo mísu i všechny odvolávky na ´zákon´“. Tím spíš, „byl-li i ten na politickou objednávku nesčetněkrát zkroucen“ – „prakticky pokaždé právě v zájmu ´Západu´“. 

Případ Jukosu je exotem v jiném gardu. Jen tady se totiž „spravedlnost podařilo obnovit, byť jen částečně“. „Ruskýma očima jsou tak ataky na ´případ Jukos´ jen dalším potvrzením bytostně nespravedlivého a flagrantně rusofobního přístupu Západu ke všemu, co se Ruska týká“.

„Či, mám-li i poněkud generalizovat, závažné chyby z počátku 90. let, jež dala nesprávné civilizační volbě zelenou.“

„Otázka ovšem stojí, co dělat teď.“ Za situace, kdy je tu nová generace, co brala rozum za vlády agitace, že „žádnou jinou volbu příroda nezná“. A které, aby se nemohla „dopracovat k poznání, že jiná volba možná je, bylo  pro jistotu upřeno i adekvátní vzdělání“.

Jak to myšlenkové zajetí rozrazit, „jsou-li jím prosáklé už ne tisíce, ale celé milióny lidí?“

Jakkoli „komplikovaná ta otázka je, začal ji naštěstí řešit sám ´Západ´“.   Ona „´správná civilizační volba´ totiž kus vlastního koláče nadělila i Rusku“. A sice díky „šanci prodávat zdroje energie“ - ba za „značně vysoké ceny“.

Teď ovšem, „kdy ekonomický model ´Západu´ končí (všude tam, kde neleží nosná teritoria ´západního´ globálního projektu) se nám ten kus koláče chystají sebrat. A to vytváří nejen hromadu problémů, ale i hromadu šancí.“

„Pojďme pohlédnout pravdě zpříma do očí: útok na Putina se nevede proto, že by byl špatný on sám. Putin ruské ´plavidlo´ kormidloval plně po vlnách  ´západního´ civilizačního ´oceánu´, šlo mu jen o to, aby v něm Rusko vystupovalo jako z jednoho kusu. Ta pozice se mu tolerovala, dokud byly k mání zdroje, teď je však pro Západ nepřijatelná, protože jak Rusko, tak všichni ostatní musí být živnou půdou, na jejíž úkor přežije ´zlatá miliarda´ (i když k hubnutí má v poslední době sklon i ta).“

Že „by se kdokoli na Západě bůhvíjak trápil kolem těch, kdo zahynuli v boeingu, si netřeba namlouvat“. „Co je to vedle všeho, čím se má rukou společnou spasit sám ´západní´ civilizační projekt?“

„Tentokrát se to asi, soudě podle všeho, nepovedlo.“ „Ukrajinské výkonné články to zbabraly, druhému, třetímu či klidně i dalším pokusům však přece nic nebrání.“  

Cíl, který sleduje, má pro „´Západ´ skutečně zásadní význam“. Zrcadlem, jež to zjevuje, je i „nasazení všech rezerv“. „Odkopala se i celá jeho ´podpůrná setnina´: zvyšováním daní (vinou ´zlého Putina´ a sankcí proti jeho politice, jasná zpráva) začala podnikatele děsit i naše vlastní vláda; důchodcům vytmavil, že jejich penze nenávratně schlamstne Krym, osobně ministr financí Siluanov; šéfka centrální banky Nabiullinová začala zvedat úroky právě ve chvíli, kdy je ekonomika tak trochu ´dýchavičná´ (to všechno ty sankce, může za to Putin osobně!); vybarvil se i nepsaný lídr party, kterou to táhne západním směrem, a v jedné osobě i Putinův osobní přítel Kudrin, podle nějž sankce lidi připraví o 20 procent výplat…“   

„A teď ať mi někdo řekne, že je to všechno jen souhra náhod a ´osobní názor´, co nikoho netankuje. Ne, je to komplot se vším všudy, spiknutí koordinované z Washingtonu a mající Putina sestřelit. O tom, zda to je nebo není dobrý prezident, lze přirozeně vést spor, já ovšem, coby vlastenec své země, ne a ne pochopit, proč v něm má vynášet verdikt Washington…“

Otázka otázek zní ještě jinak: „Dá se ten atak odrazit?“ „Ne snad ten Obamův na Putina, ale ten na Rusko ze strany USA?“ V „rámci ´západního´ civilizačního paradigmatu ne. Tady pravidla hry nepíšeme my, tady je bleskově přepíší v náš neprospěch.“

„A co dělat, je-li to tak? Hledat jiný model. A to rychle.“ Země se „sice zatím brání, času však má už moc málo“. Tím větší to chce „vůli a rozhodnost“. 

Jak tu, co vyžadují „vlastní rázné kroky“. Tak tu, co „potlačí odpor těch, kdo ho budou klást“. Na „zadní se budou stavět garantovaně“. O to přesněji třeba zmapovat, „na čem se shodne většina země“.

„Problémy, které nás jinak neminou, jsou velice vážné.“