William Pfaff: Kápo Svobodné Evropy o riziku války

Na Ukrajině to chce klid zbraní a férový kompromis

William Pfaff – léta elitní komentátor International Herald Tribune -  šéfoval i pařížské filiálce Hudson Institute a Výboru svobodné Evropy. Organizaci politické války ve střední a východní Evropě, řečeno s jeho vlastním webem.  

Teď je mu šestaosmdesát. Včerejší článek nazval Vyloučit nelze ani horkou válku. Ventiluje obavy z ukrajinské krize. Z toho, jak ji „Spojené státy vyvolaly“. „Jak málo západoevropských i amerických komentátorů to znepokojuje“. Jak mizivě jim dochází, že „může skončit válkou“.

„Tím horší je, že v amerických médiích i veřejnosti slaví takový úspěch to, jak Washington démonizuje Vladimíra Putina.“ A spolu s „tajnůstkařením kolem americké role v Kyjevě“ udržuje „veřejnost Spojených státech i evropských zemích NATO ve víře, že za všechno může ruská strategie agresivní expanze na Ukrajinu, a ne zfušovaný a povýtce americký pokus udělat z Ukrajinu přívěsek NATO a Evropské unie, a podkopat tak domácí politické pozice prezidenta Putina.“

Je to strategie, „chybná třeskutě a nebezpečně“. Její ukrajinská kapitola je jen „dalším (a pravděpodobně i posledním) ze všech porušení slibu, který dal Michailu Gorbačovovi prezident George H. W. Bush při sjednocování Německa“. A sice že „bude-li Sovětský svaz souhlasit s tím, aby status Spolkové republiky přešel i na sjednocené Německo, nebudou na území stávající komunistické Německé demokratické republiky rozmístěna žádná vojska NATO.“

Právě touto dohodou „padla nosná překážka německého sjednocení, považovaného za žádoucí (a nevyhnutelné) západními zeměmi a, coby verdikt z vůle německých dějin, i Moskvou.“ Právě tato dohoda se „však začala pošlapávat už za Clintona“ – „Partnerstvím pro mír“. „Spojené státy jím ze zemí někdejší Varšavské smlouvy udělaly cosi na způsob kadetky  NATO“.

S jejich plným členstvím počítala už Maastrichtská smlouva. Polsko, Maďarsko i obě části někdejšího Československa se členem paktu staly v roce 1999, pobaltské země, Rumunsko a Bulharsko pět let nato. Pakt už dávno netají ani svůj „zálusk na Ukrajinu, Moldovu a Bělorusko“.

„NATO bylo a je aliancí, která je fakticky plně pod americkou kontrolou. Její posun k hranicím bývalého Sovětského svazu vnímá nové Rusko  Vladimíra Putina se znepokojením. Až sem to přece zajít nemělo.“

„Washington a EU se už vidí na Kavkaze a Ukrajině. Gruzie si výzvu k přípravám na členství v NATO vyložila tak, že si svá ´ztracené země´ může nárokovat i silou zbraní a spoléhat přitom na záruky NATO a Spojených států, a vzala útokem Jižní Osetii. Číše ruské trpělivosti přetekla. Ruská armáda Gruzínce obratem vyhnala a s osetínským státečkem zabrala i sousední Abcházii.“ 

„Co vedlo americkou vládu k tomu, že vzala celou střední a východní Evropu pod svou kontrolu“, si podle Pfaffa „žádá hlubší poznání“, než jakým disponují i mozky jeho kalibru. Ani on už však nemá pochyb, že v „Gruzii i dalších kavkazských zemích a na Ukrajině NATO vystavilo Rusko vážné hrozbě.“

„Proč si Spojené státy a původní státy Evropské unie – západní, katolické či protestantské a orientované atlantickým směrem – vzaly do hlavy, že mají  historické Rusko zlikvidovat záborem zemí, jež byly součástí ruských dějin a křesťanství či carskými koloniemi, zčásti i muslimskými?“

„Právě to je stav, v němž se nacházíme teď, a ruská reakce prostě není dílem agresivního a autoritářského prezidenta Putina – jak to rád prezentuje Západ – ale animozity významné části ruské populace, jíž se až teď vrací národní sebedůvěra i ambice.“

„Únorový státní převrat na Ukrajině připravil Washington. Co jiného by tam přivedlo Victorii Nulandovou, odpovídající ve Státním departmentu za evropskou a eurasijskou agendu, než aby tu, spolu s činiteli Evropské unie, spoustou lidí ze špionáže a po boku ´umírněných´ Ukrajinců, po svržení zkorumpovaného (regulérně však zvoleného) prezidenta Viktora Janukovyče zabrali vládu do svých rukou?“

Proslov, mající „Janukovyčovu rezignaci urychlit“ – a „poblahopřát těm, co střet vyhráli ´demokraticky´“ – už předem „nahrál na video sám Obama“. Všechno však bylo úplně jinak už v tu noc, kdy do pasti vlákaný Janukovyč zvedl kotvy.

„Americký kandidát na premiéra Arsenij Jaceňuk si na tehdy natočeném videu zoufá nad ´Ukrajinu v děsivém zmatku´.“ Už za pár hodin je to však tentýž Jaceňuk – „pro Nulandovou ´Yats´“ – kdo „se premiérem skutečně stal“. A krátce se dočkal i „prezidentského uvítání na večeři v Bílém domě“.

„Spojené státy a EU to diskredituje. Co bylo cílem v pozadí? Vyvolat mezi východem a západem Ukrajiny občanskou válku? Proč je v americkém zájmu právě to?“

„Dmitrij Trenin, ředitel Carnegieho centra v Moskvě nabízí následující interpretaci toho, na čem bude trvat Putin:

• Ukrajina mimo NATO.
• Žádné jednotky Spojených států na ruských hranicích.
• Ochrana a zachování ruské kulturní identity na jihu a východě Ukrajiny.
• Krym jako součást Ruska.“

Od toho Putin „už neustoupí. Každým větším ústupkem Spojeným státům by se připravil o moc a uvrhl Rusko do zmatků.“

„Spojené státy pode něj směřují k úpadku. Zemí, k níž shlíží s nadějí, není Čína, ale Německo, v němž vidí nastupujícího lídra silné Evropy.“

„Co je v tom všem zájmem Baracka Obamy? A co washingtonských jestřábů, kteří to mají na svědomí?“

„Průchodné řešení je jen jedno: příměří na ukrajinské hranici, urovnání mezi Ruskem a Amerikou i EU a Ukrajina nezávislá a autonomní.“

Od kápa jezinek studené války se na to dá vzít jed. „Horkou válku“ riskuje jen retardovaný fanatik.