Sergej Glazev: Jak neprohrát ve válce

Scénáře šancí a rizik očima Putinova poradce

Ekonom Sergej Glazev je řádný člen Ruské akademie věd. a  Putinův národohospodářský šéfporadce. V takovém postu se grafomanský kapric netoleruje. Zvlášť pod titulkem Jak neprohrát ve válce.

Je to stať o desítkách stran. Startuje sondou do „polí střetu ukrajinské krize“. Prvým je podle Glazeva to, které graduje mezi dnešní ukrajinskou mocí a populací jihovýchodu země. „Federativního uspořádání a uznání ruštiny jako dalšího státního jazyka se dožaduje po dvacet let ukrajinské nezávislosti.“

Dosud se o obojím vedla „pokojná diskuse“. Za „separatisty“ - a „teroristy“ – označil stoupence federalizace až dnešní kyjevský režim. Až ten je „hodlá  fyzicky likvidovat“.  

Druhým „polem střetu“ je „evropská volba“. „Aktivisté ´Majdanu´“ na její oltář „lynčovali a podpalovali kyjevské policisty“. Třebaže „všechny průzkumy veřejného mínění doložily, že převážná většina obyvatelstva jihu a východu dává před přednost eurasijské integraci“.

O dané otázce se přesto „veřejná diskuse nepřipouštěla“. I v „případě nepřekonatelných neshod se přitom dala řešit právní úpravou obchodních režimů pro dvě části Ukrajiny podobně jako u Dánska a Grónska, které do EU spolu s Dánskem nevstoupilo“.

Žádný z těch sporů „násilí neřeší a vyřešit ani nemůže“. „Nynější válka však nebyla rozpoutána kvůli nim. Ideologicky pochází z nacistického kvasu.“  „Propaganda kyjevské junty sugeruje o svých oponentech představy, plné misantropické nenávisti.“ „Na jejich adresu užívá živočišná podobenství.“

„Pod hrozbou lynče a věznění jim upírá právo vyjádřit vlastní stanovisko.“ „Dává zelenou jejich upalování zaživa.“ „Vydává ozbrojeným složkám rozkazy k jejich likvidaci.“ „Předáci kyjevského režimu veřejně vyzývají k masovým vraždám ukrajinských občanů Donbasu, kteří s nimi nesouhlasí.“

„Takzvaný prezident Ukrajiny Porošenko rozdává vrahům občanů Slavjanska vyznamenání. O jejich obětem se vyjadřuje, že to ´nejsou lidé´. Šéf vlády Jaceňuk zase ty, kdo žijí na východní Ukrajině, tituluje jako ´nedorostlé do lidské podoby´ (´nedočeloveki´). Jejich hlavní konkurent  před dnešním politickým konfliktem – Tymošenková – řeční o svém přání ´shodit na Donbas atomovku´.“ A „třetí v pořadí v prezidentských volbách Ljaško se masových represí proti ruským občanům Ukrajiny účastní osobně. V juntě vládnoucí dnešní Ukrajině tak, pokud jde o genocidu ruských občanů, násilím zbavovaných všech lidských práv i práva na život, panuje naprostý nacistický konsensus.“

Právě to „generuje hybné napětí konfliktu a vysvětluje, proč se řeší násilím  vůči jiným etnikům, považovaným za nerovnocenné“ - a proč „jsou vůči nim  dovoleny jakékoli zločiny“. „Kyjevský režim rozněcuje nenávist ke každému, kdo ukrajinskou ´výjimečnost´ nehodlá uznat. Proto Rusům, žijícím na Ukrajině, nezbývá, než bránit se nacistům se zbraní v ruce.“

„Jak naše vlastní, tak mezinárodní zkušenost dokládá, že nacismus lze zastavit jen silou. Nacisté žádnému jinému jazyku nerozumí. Upírají-li občanům jiných národností jejich práva, tito lidé se nemohou kojit nadějí na to, že je lze ubránit právní cestou. Mohou je uhájit jen silou.“

„Iracionálně zavilou krutostí, s níž vyvražďují obytné zóny Donbasu, se ukrajinští nacisté snaží utvrdit ve vlastní výjimečnosti.“ „Masovým zločiny proti těm, kdo se cítí být Rusy“ - a „zběsilou rusofobní propagandou“ - se „kyjevský režim snaží vybičovat napětí“, schopné dohnat „ukrajinské veřejné mínění do konfrontace ve stylu ´my nebo oni´“.

„Etnickým Ukrajincem přitom není jediný z předáků ukrajinské vlády, opírající se o nacisty. K Ukrajině i jejím kulturně-historickým a duchovním kořenům mají jen docela vzdálený vztah. Zřejmě i proto nestojí jejich mimořádné krutosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v cestě ani sebemenší    morální zábrany.“

Do „role nacistických fýrerů se derou proměnou vlastních stoupenců v komplice masových vražd spoluobčanů“. Z „těch prvních pak dělají národní elitu“, z jejich obětí – „zmučené stádo“. „Pózují-li s gustem před  ohořelými mrtvolami svých spoluobčanů, trumfují v lecčem i své hitlerovské vzory.“

Klíčem k „pochopení dalších perspektiv konfliktu“ je právě „kult síly a pohrdání slabými“. „Ostouzení pacifismu jako projevu zrady.“ Především proto „mají všechna dosavadní jednání o zastavení násilí a řešení ukrajinské krize nulový výsledek“.

„Zdálo by se, že na zastavení bojů v Donbasu mají zájem všechny dotčené strany. Boje škodí Ukrajině, Rusku, Donbasu samému a ohrožují i Evropu. Předáci kyjevské junty však druhé straně naslouchat nechtějí a hovoří výlučně jazykem výhružek a ultimát. Jakýkoli pokus uvést jejich pravdy v pochybnost v nich vyvolává hysterické záchvaty nenávisti a agrese. Kterýkoli poslanec, novinář či dokonce nahodilý kolemjdoucí, troufající si  zapochybovat, že nacisté mají pravdu, riskuje ponižování a lynč i trestní perzekuci ukrajinských zvláštních služeb.“

Glazev pak analyzuje historické kořeny ukrajinského nacismu. Rekapituluje i konstanty a proměnné ´Drang nach Osten´. Připomíná jeho krédo, „vyjádřené už Bismarckem: ´Moc Ruska dokáže podlomit jen separace Ukrajiny… Ukrajinu je od Ruska třeba nejen odtrhnout, ale postavit ji proti Rusku, poštvat dvě části jednoho národa proti sobě navzájem a dívat se, jak bude bratr pobíjet bratra. Stačí jen vyhledat a vypiplat zrádce uvnitř národní elity a jejich rukama změnit mentalitu jedné části početného národa natolik, až bude nenávidět všechno ruské a, aniž mu to dojde, svůj vlastní rod. Vše ostatní už je jen otázkou času!´ Ve stopách pruského kancléře vyjádřil vztah Západu k Ukrajině koncentrovaně Zbigniew Brzezinski, když ve své knize Velká šachovnice napsal, že ´Bez Ukrajiny Rusko přestane být eurasijským impériem´.“

Sám „ukrajinský nacismus je přitom jen dalším umělým produktem ideologie, založené na misantropické nenávisti, kultivované na Západě už po několik staletí. Anglie, považující se za vyšší rasu, změnila rasismus v základ své ´světové říše´ už před třemi sty roky. Amerika je přesvědčena, že je nadřazena jiným národům planety i o tom, že ji to na základě jejích vlastních kritérií opravňuje pohánět před soud země a jejich předáky. Kult výjimečnosti USA má americké vedení za důvod k ´trestání´ kteréhokoli jiného národa, který se jeho vedení nepodřídí, až po jeho fyzickou exterminaci.“

Motivem jsou „ekonomické zájmy amerického kapitálu, maskované demagogií o lidských právech a demokratických hodnotách“. „Ničím neomezené otevření hranic americkému zboží a kapitálu, zavedení amerických standardů vzdělání a kultury, dolar jako rezervní měna a prostředek mezinárodního zúčtování. USA se všem zemím vnucují coby  hlavní arbitr každého konfliktu, vnějšího i vnitřního. Osobují si právo zatýkat a trestat občany kterékoli jiné země, pokud se jim nezamlouvají, a vynucovat si platnost vnitřní legislativy USA v celém okolním světě.“

Washington „škatulkuje všechny země na ty dobré, co směřují plně v řečišti americké politiky (britský Commonwealth, západní Evropa, Japonsko, Korea, Izrael, Saúdská Arábie a arabské emiráty)“, „ty, které je z amerických hodnot teprve třeba školit“, a to i metodami „politické disciplinizace (východní Evropa, Latinská Amerika)“ - a ty „špatné, které se diktátu nepodřizují“. Vůči těm je „dovoleno uplatnění libovolné technologie destrukce zvenčí i zevnitř (Rusko, Čína, Indie, severní Afrika, Blízký a Střední východ), mající je znevolnit ať už cestou ´revoluce´, nastolení koloniálního režimu anebo jejich destrukce a podrobení po částech. Ve vztahu k Rusku a postsovětskému prostoru uplatňuje americká politická technologie úplně všechny prostředky destrukce, jimiž disponuje.“

Tak jako v letech „německé fašistické agrese, je i dnešní ukrajinský nacismus nástrojem vnějších sil, bytostně cizích národním zájmům Ukrajiny“. Ani pro dnešní „eurobyrokraty Ukrajina není, než zdrojem laciné pracovní síly, odbytištěm pro evropské zboží a smetištěm pro odvoz vlastního odpadu i dislokaci ekologicky závadných výrob“.

Avšak klíčovým tajemstvím „šokujícího rozmachu ukrajinského nacismu“ je role, již hraje v „systematické politice USA a jejich spojenců v NATO“, „agresívní vůči Rusku“.                           

Samy „ideology ukrajinského nacismu přitom neuvádí do rozpaků ani ona pikantní okolnost, že mezi předáky bolševické moci bylo Rusů mizivě málo, zatímco rodáků z Haliče, Oděsy a centrální Ukrajiny – převážná většina, a sama bolševická moc se opírala o ukrajinské nacionalisty, do jejichž správy předala i hustě osídlená teritoria Novoruska.“

„Reinkarnace nacismu v dnešních podmínkách není bez nebezpečí pro Evropu, v jejíž historické paměti jsou hrozby Druhé světové války živé. Evropští předáci musí mít proto hodně pádné argumenty na to, aby před řáděním ukrajinských nacistů zavírali oči a přizvukovali jejich zločinům. Ty ´argumenty´ jim přisouvají evropská masová média pod americkou kontrolou. Když ukrajinské nacisty líčí jako ochránce evropských hodnot a jejich zločiny proti lidskosti vydávají za hrdinství na obranu evropské volby,  mění tím evropské veřejné mínění v zombie.“

„Evropskou podporu ukrajinského nacismu“ však „indukuje silnější pole střetu“. A sice to, které se stůj co stůj „snaží zachovat americkou dominanci“. Ta je však „vystavena zkouškám pevnosti“. Především v „důsledku objektivního vyčerpání možností ekonomického růstu“, zapouzdřeného jak v „završení životního cyklu stávající technologické struktury“, tak „dlouhodobého akumulačního cyklu“.

„USA přicházejí o své dominantní ekonomické postavení ve světové produkci, jejíž centrum se přemísťuje do Číny a dalších zemí Asie. Jejich finanční hegemonii ohrožuje rostoucí pravděpodobnost krachu dolarové pyramidy státní závazků. Vedoucí pozici dolaru na světovém měnové trhu podlamují procesy regionální ekonomické integrace. To, že vyrabovaný finančně-ekonomický systém země nelze udržet bez masivních a narůstajících vnějších dotací, žene Spojené státy objektivně na cestu eskalace vojensko-politického napětí a podněcování světové války.“

Glazev pak zevrubně analyzuje i téma „změny technologické struktury jako základu vojensko-politické eskalace“. Upozorňuje, že přechod do „nové Kondratěvovy nové vlny“ je spjat s „gigantickými finančními nároky“. Podobně jako dřívější tranzitní fáze mezi končící a startující technologickou strukturou, rozdá úplně nově karty, i pokud jde o žebříček ekonomických velmocí. Ty, jejichž dominantní pozici zvoní hrana, to táhne tím víc k „silovým přístupům v zahraniční a vnější ekonomické politice“. Hlavně to zvyšuje „riziko mezinárodních konfliktů“.

Příkladem byla už světová ekonomická krize 30. let. Už jejím prazdrojem bylo to, že „svět narazil na meze stávající technologické struktury ´uhlí a oceli´, dominantní od počátku minulého století“. Podobné geopolitické následky měla „strukturální krize 70. a 80. let“, spjatá s „vyčerpáním poválečné dlouhé vlny“.

„Kolaps světového socialistického systému“ byl daní za to, že svou „ekonomiku nedokázal včas převést na novou technologickou bázi“. Byl však i „triumfem informačních a psychologických zbraní USA a NATO, jimž Sovětský svaz nedokázal čelit“.

Válka, která tím kulminovala, byla sice „jen ´studená´“. Měla však „nemenší důsledky než Druhá světová válka“. Z „historického, geopolitického a geoekonomického hlediska ji třeba“ – především co do následků „koloniální politiky genocidy bývalých republik SSSR“ – „považovat za Třetí světovou válku“.

„Vývoz kapitálu“ - i „únik mozků z bývalých socialistických zemí“ a „kolonizace jejich ekonomik“ – „usnadnily strukturální přestavbu hospodářství jádra světové kapitalistické soustavy“ („měkké přistání do nové vlny ekonomického růstu“).

Dnešní gradace vojensko-politického napětí, pramenící z téže logiky Kondratěvových dlouhých vln, je naopak „příznakem čtvrté světové války“.

Také dnes, podobně jako na analogických rozcestích v minulosti, „demonstrují vedoucí země neschopnost společné kardinální institucionalizace inovací, které by volný kapitál kanalizovaly do strukturální přestavby na bázi nové technologické struktury“. I „nadále reprodukují stávající institucionální systém“ a „obsluhují jeho ekonomické zájmy“.

„USA a jejich spojenci v G7 vyčerpali možnosti absorpce zdrojů z postsocialistických zemí, v nichž zformovali své korporátní struktury, privatizující zbytky jejich produkčního potenciálu“. Svůj dosavadní rezervoár „vyčerpala i finanční válka, již vede Washington s nezajištěným finančním systémem zemí, vázaným k dolaru oktrojem monetaristické makroekonomické politiky za pomoci na něm závislého MMF, ratingových agentur a agentů vlivu“.

Dnes však už „k obsluze lavinovitě narůstajících závazků USA, jejíž náklady se blíží ke třetině HDP“, „nestačí ani kapitál, stahovaný z celého světa“.  „Země, které si uchovaly ekonomickou suverenitu (Čína, Indie) a své finanční systému neotevírají,“ v „podmínkách krize demonstrují přesvědčivý růst“. „Jejich příklad následují největší země Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie.“ Ty všechny „kladou odpor svému pohlcení spekulativním kapitálem“.

Prostor pro „manévry Federálního rezervního systému to nezvratně zužuje“. Za této konstelace musí „břemeno znehodnocení kapitálu“ – víc než kdykoli doposud – „nést sama americká ekonomika“.

Scénáře dalšího vývoje, jak je skicuje Putinův ekonomický šéfporadce, přiblížíme v zítřejším vydání.