Paul Craig Roberts: Rusko na geopolitické křižovatce

Střízlivým pohledem šéfprojektanta „reaganomiky“

„Západní propaganda o událostech na Ukrajině sleduje hlavně dva cíle. Jedním je krycí legenda role, kterou při svržení demokraticky zvolené vlády na Ukrajině sehrál Washington, či snaha odvrátit od ní pozornost. A druhým démonizace Ruska,“ píše Paul Craig Roberts, za Reagana náměstek ministra financí a šéfprojektant reaganomiky.

Ač je to „známá pravda, v západních televizních a tištěných médiích není k nalezení. Odposlechnutý telefonát mezi náměstkyní státního tajemníka Viktorií Nulandovou  a velvyslancem Spojených států Geoffrey Pyattem odhalil debaty těch dvou spiklenců, který z poskoků Washingtonu má být dosazen jako jeho člověk v nové loutkové vládě. Odposlech telefonátu mezi estonským ministrem zahraničí Urmasem Paetem a představitelkou zahraniční politiky EU Catherine Ashtonovou odtajnil podezření, potvrzená později nezávislými zdroji, že snajpeři, kteří za kyjevských protestů vraždili lidi na obou stranách, stříleli z té strany konfliktu, za níž stojí Washington.“

„Když Washington v roce 2004 inscenoval ´oranžovou revoluci´ a Ukrajina mu přesto nespadla do klína, napumpoval tam podle Victorie Nulandové  v následujících deseti letech 5 miliard dolarů. Ty peníze šly do politiků, které si Washington vycepoval, a do nevládních organizací (NGO), které se angažují se v oblasti vzdělání, podpory demokracie a lidských práv, ve skutečnosti jsou však pátými kolonami Washingtonu.“

„Když prezident Janukovyč, po zvážení všech nákladů a výnosů, pozvánku Ukrajiny do Evropské unie nepřijal, Washington své opulentně  financované NGOs vyslal do akce. V Kyjevě propukly protesty požadující, aby Janukovyč své rozhodnutí změnil.“ Zprvu byly „pokojné, brzy však nastoupili  krajní nacionalisté a neonacisté a vnesli do protestů násilí“. „Místo ´vstupu do EU´ se protesty dožadovaly ´svržení Janukovyče a jeho vlády´“.

V „nastalém chaosu Washington dosadil loutkovou vládu a prezentoval ji jako demokratickou sílu proti korupci. Krajní nacionalisté a neonacisté typu Pravého sektoru však začali vydírat i loutkovou vládu.“ A právě v reakci na to se terčem „pohrůžek stala ruskojazyčná populace Ukrajiny.“

„Jižní a východní Ukrajina jsou původně ruská teritoria, přičleněná  k Ukrajině sovětskými předáky. Lenin připojil ruská území k Ukrajině v raných letech Sovětského svazu a Chruščov k tomu v roce 1954 přidal Krym. V těchto ruských teritoriích, šokovaných ničením sovětských válečných památníků osvobození Ukrajiny od Hitlera Rudou armádou, zákazem ruštiny jako úředního jazyka i fyzickými útoky na ruskojazyčné občany, propukly protesty. Krym hlasoval za nezávislost a opětné připojení k Rusku a stejně tak i Doněcká a Luhanská oblast.“

„Washington, loutky v EU a západní média popírají, že referenda na Krymu, v Doněcku a Luhansku byla výrazem opravdové a spontánní vůle. Snaží se naopak vytvořit zdání, že protesty i následná referenda inscenovala korupcí, výhružkami a násilím ruská vláda.“ Rozhodnutí obyvatel „Krymu prezentují  jako důsledek ruské invaze a anexe“.

„Jsou to naprosté lži a zahraniční pozorovatelé voleb to vědí, nemají však žádné slovo v západních médiích, která jsou ministerstvem propagandy Washingtonu. Za Washington lže dokonce i kdysi hrdá BBC.“

„Washingtonu má však interpretaci ´ukrajinské krize´ pod kontrolou.  Obyvatelstvo Krymu, Doněcka a Luhanska, prokazující společnou vůli,  stigmatizuje jako ´teroristy´. Naproti tomu ukrajinské neonacisty etabluje za členy ´demokratické koalice´. Líčí-li západní média neonacisty jako ´osvoboditele´ protestujících regionů od ´teroristů´, šokuje to tím víc. Rusofobní neonacistické milice se podle všeho stávají armádou loutkové vlády Washingtonu“ za situace, kdy „mnohé jednotky ukrajinské armády odmítají střílet do účastníků pokojných protestů“.

A tak „otázkou, již to staví na pořad, je, jak svou partii sehraje prezident Putin. Západní média vydávají jeho zdrženlivost či zdráhání přijmout  Doněck a Luhansk zpátky do Ruska za projev slabosti či poddajnosti vůči nátlaku. V Rusku to proti Putinovi bude využito Washingtonem sponzorovanými nevládními organizacemi i ruskými nacionalisty.“

„Putin si toho je vědom, chápe však zároveň, že Washington by ho rád dostrkal ke krokům, dávajícím za pravdu jeho démonizujícímu portrétu. Vyjde-li Putin žádostem Doněcka a Luhanska o začlenění zpátky do Ruska vstříc, Washington z toho znovu vyrobí legendu o ruské invazi a anexi. Putin podle všeho není slabý ani nepodléhá vydírání, z dobrých důvodů však nechce Washingtonu dopřát ještě víc propagandy, zaměstnávající Evropu.“

„Nátlak Washingtonu, aby na Rusko byly uvaleny sankce, naráží v Německu. Německá kancléřka Merkelová je vazalem Washingtonu, německý ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier ani německý průmysl však stoupenci sankcí rozhodně nejsou. Vedle závislosti na ruském zemním plynu je ve hře i byznys, který s Ruskem rozvíjí tisíce německých firem, a také to, že na ekonomických vztazích s Ruskem závisí pracovní místa několika set tisíc Němců. Bývalí němečtí kancléři Helmut Schmidt a Gerhard Schröder vykrákali Merkelovou za její patolízalství vůči Washingtonu za uši. Její pozice je slabá právě proto, že se obětování německých zájmů zájmům Washingtonu nepostavila.“

„Putin, který prokázal, že není typicky slabomyslným západním politikem, spatřuje v konfliktu mezi washingtonským nátlakem na Německo a reálnými zájmy Německa příležitost, jak rozložit NATO a EU.“ „Bude Washington“ – „pokud se Německo, tak jako Janukovyč, rozhodne, že v německém zájmu jsou ekonomické vazby s Ruskem, a ne role loutkového státu Washingtonu“ – „s to německou vládu svrhnout a dosadit místo ní povolnější loutku?“

„Německo už má Washingtonu možná dost. Okupováno jeho jednotkami i 69 let po skončení II. světové války, má i Washingtonem vynucený systém  školství, interpretace vlastních dějin, zahraniční politiku i členství v EU a mechanismus euro. Mají-li Němci národní hrdost, a jako národ, který se nedávno sjednotil, by nějakou národní hrdost mít měli, pak pro ně tyto washingtonské kurately musí být za hranou přijatelnosti.“

„To poslední, oč Německo stojí, je konfrontace s Ruskem, ať už ekonomická nebo vojenská. Německý vicekancléř Sigmar Gabriel řekl, že ´bylo přirozeně nemoudré vzbudit dojem, že se Ukrajina musí rozhodnout mezi Ruskem a EU´.“  

„Pokud se ruská vláda rozhodne, že nadvláda Washingtonu nad Ukrajinou, či kteroukoli z jejích částí po odštěpění, je pro Rusko nepřijatelnou strategickou hrozbou, ruská armáda Ukrajinu, historickou část Ruska, obsadí. Okupuje-li Rusko Ukrajinu, Washingtonu zbude už jen jaderná válka. Země NATO, jejichž existence by byla v sázce, na takovou variantu nepřistoupí.“

„Putin si může Ukrajinu vzít zpátky, kdykoli bude chtít“ - a „obrátit se k Západu, upadajícímu stvoření, které se topí v depresi a vykrádá je kapitalistická třída, zády“. Protože „21. století patří Východu, Číně a Indii. V porovnání s těmito nejlidnatějšími ze všech zemí je enormní expanze Ruska ještě významnější položkou.“

„Šance Ruska na mocensky růst leží na Východě. Rusko nemá sebemenší  důvod doprošovat se od Západu uznání. Základem zahraniční politiky Spojených států jsou Brzezinského a Wolfowitzova doktríny hlásající, že Washington musí předcházet vzestupu Ruska. Washington nemá vůči Rusku sebemenší dobré úmysly a bude mu házet klacky pod nohy při každé příležitosti, jež se mu naskytne.“

„Dokud Washington ovládá Evropu, Rusko má coby součást Západu nulové vyhlídky, ledaže by se stalo loutkovým státem Washingtonu, tak jako Německo, Británie a Francie.“