Uri Avnery: Predátorské krédo, sémantický terorismus

Izraelský veterán inspiruje i proti českému „mainstreamu“

Uri Avnery kráčí pozoruhodným životem. Už přes devadesát let. Narodil se v zámožné židovské rodině v Německu. Před Hitlerem emigrovala do Palestiny. Avnery tu roku 1938 vstoupil do paramilitární Irgun (mimochodem spolu s pozdějším izraelským premierem Jicchakem Šamirem). Odešel z ní už roku 1942. Neseděly mu její teroristické metody. Za první izraelsko-arabské války roku 1948 velel četě – a byl i oblíbeným válečným korespondentem. Nadvakrát, celkem po víc než deset let, zasedal v Knesetu. Založil a po léta vedl mírové hnutí Guš Šalom. Roku 1982 se - jako první izraelský politik vůbec – sešel s Jásirem Arafatem. O izraelsko-palestinských vztazích – a jejich rezonanci uvnitř židovského státu - napsal i několik knih. Například Izrael bez sionistů (Israel Without Sionists), Příběh vojáka – krvavá cesta do Jeruzaléma (A Soldier´s Tale – The Bloody Road to Jerusalem), Můj přítel, můj nepřítel (My Friend, My Enemy).

Za terč svého posledního zamyšlení si zvolil „sémantický terorismus“. Píše tu:

„Slova sdělují myšlenky. Slova implantují koncepty do myslí těch, kdo je sdílí a vyslovují. Jakmile se etablují, následuje i vše ostatní. Věděli to už autoři Bible. Učili, že ´V moci jazyka je život i smrt, kdo jej rád používá, nají se jeho plodů´ (Přísloví 18:21).“

„Představte si“ – vrací se Avnery zpátky do dnešních kulis - „že mezi Izraelem a Jordánskem vypukne válka. Izraelská armáda okupuje během dvou, tří dnů celé území hášimovského království. Co udělá okupační správa jako první? Zřídí osady v Petře? Vyvlastní půdu poblíž Akaby? Nikoli. Jako první vydá dekret, jímž dané území vstoupí ve známost jako ´Gilead a Moab´. Od nynějška už, s výjimkou radikální levice, nepoužije  slovo Jordánsko nikdo. Adresátem všech suplik místní populace bude Vojenská správa Gileadu a Moabu.“

„Sémantický terorismus“, pokračuje Avnery, se však v Izraeli zmocňuje i pojmů mnohem širší dosahu. Dokonce už i slova „mír“, stigmatizovaného jako cosi na způsob „jedu“ a v podstatě plně vytlačeného z politického lexikonu.

Nahradil ho „vágní pojem ´politické urovnání´ (´political settlement´)“. Ten je však jenom synonymem „dokumentu, sepsaného právníky a podepsaného politiky“. Naproti tomu „mír znamená víc než formální konec války. Zahrnuje prvek usmíření, čehosi duchovního“. Mír, to je „vize, politický ideál, náboženské přikázání, inspirující idea“. A ne jen téma „pragmatické  diskuse“, tak jako „politické urovnání“.  

Pod tlakem „sémantického terorismu“ však vlastní slovník – včetně pojmu mír - „vzdává i izraelská levice“. To ovšem „není to jen taktický ústupek. Je to orientace.“ Tím snáz se „obětí sémantického terorismu“ stávají i jiné klíčové reálie a pojmy.  

Například Západní břeh: „Vláda všem televizním kanálům nařídila už dávno, aby tohoto pojmu neužívaly. Drží se toho i většina novinářů v tištěných médiích.“ Území, o němž je řeč, „nazývají ´Judea a Samaří´“. Sugerují tím, že „jde o území náležející Izraeli, i když jejich oficiální anexe může být z politických důvodů odložena. ´Západní břeh´ indikuje, že jde o okupovaná území.“ 

„Nic posvátného přitom není ani na pojmu ´Západní břeh´, zavedeném jordánským vládcem, když toto území nezákonně přičlenil do svého nově rozšířeného království. Stalo se tak tajným ujednáním s Davidem Ben Gurionem, prvním izraelským premiérem, který chtěl vymazat z mapy název ´Palestina´.“ Byl to tak jordánský král Abdalláh, kdo „své feudum rozdělil na Východní břeh (řeky Jordán) a Západní břeh“.

„Proč tedy na tomto pojmu trvat? Protože indikuje, že nejde o součást Izraele, ale o arabské území, náležející stále – tak jako Pásmo Gazy – Státu Palestina.“ A které mu také „připadne, jen co bude dosaženo míru (pardon, ´politického urovnání´)“.

Hříčkou „sémantické bitvy“ je i pojem “osadníci“ („settlers“). V hebrejštině má dva tvary: „mitnahalim“ („žijící na okupovaných územích“) a „mityjašvim“ („ti, kdo žijí na izraelském území“). Střet obou pojmů plní izraelská média den co den. V reálu se vede o „legitimitu osad za Zelenou linií“. Ta je bytostně „levicovou koncepcí“ právě proto, že „jasně rozlišuje mezi izraelským vlastním a okupovaným územím“. „Zelená“ proto, že právě touto barvou byla – už od příměří v roce 1949 – značena linie mezi oběma teritorii na všech mapách.

Jen ovšem do momentu, než „(levicový) ministr práce Jigal Alon rozhodl, že napříště už ´Zelená linie´ nebude figurovat na žádné mapě“. A to podle „starého zákona až z doby britského mandátu, podle nějž náleží copyright vydávat v zemi všechny mapy vládě a je v kompetenci ministra práce“. Guš Šalom za to vládu zažaloval u Nejvyššího soudu. Ten ministerstvu práce nakonec uložil, aby na mapy „Zelenou linii“ vrátilo.  

Jádro otázky, kolem níž běží spor od „samého počátku okupace“, však zní „´Zelená linie´ mezi čím?“ Izraelský „mírový tábor“ razí pojem „okupovaná území“. Izraelská pravice – „osvobozená území“ (pod heslem „Osvobozená území se vracet nebudou“). Vláda volí pojmy „teritoria ve správě“, resp. „teritoria, o nichž se vede spor“. Ve veřejnosti se jim říká „prostě ´území´“.

Podobné hrátky, pokračuje Avnery, běží i kolem terminologie na téma „Zeď“, jíž Tel Aviv oddělil vlastní území od palestinského ghetta. „Když vláda rozhodla, že bude mezi Izraelem a okupovaným územím vytvořena i fyzická překážka – zčásti s expanzívním cílem, zčásti skutečně z obranných důvodů – vznikla potřeba jejího názvu. Byla vystavěna hlavně na okupovaných územích a v praxi tak značná teritoria anektuje. Na volných územích je to plot, na zastavěných pak zeď. A tak jí říkáme prostě ´Zeď´ nebo ´Plot´ a začali jsme tu týden co týden pořádat demonstrace,“

Poněvadž nabyla „odiózní pověsti napříč světem“, „pustila se armáda do hledání pojmu, neznějícího ideologicky, a zvolila slova ´separační překážka´. Tento pojem však figuruje už jen v oficiálních dokumentech.“

„S kým že to jednáme o politickém urovnání? Tady to přímo dře. Sionistické hnutí a Stát Izrael popíraly po generace samu existenci palestinského národa. V Dohodách z Oslo z roku 1993 se od tohoto idiotského nároku ustoupilo a PLO byla uznána za ´představitele palestinského lidu´.“ Přímo o „palestinském státu tam ovšem řeč není a naše vláda má z pojmů ´Palestinský stát´ či ´Stát Palestina´ kopřivku. Sám termín ´Palestinci´ evokuje dodnes vědomou či podvědomou averzi. Většina komentátorů hovoří o politickém urovnání s ´našimi sousedy´ - jimiž se nerozumí Egypťané, Jordánci, Syřané či Libanonci, ale však vy víte, kdo.“

„V Oslo trvali vyjednavači PLO na tom, že zárodek jejich státu ponese název ´Palestinská národní správa´. Izraelská strana pojmu ´národní´ vehementně oponovala. Takže dohoda (přesněji ´Deklarace principů´) ji nazývá ´Palestinská správa´ a Palestinci sami ji titulují ´Palestinská národní správa´.“

Jenže „Palestincům, kteří potřebují urgentní lékařskou péči v izraelských nemocnicích, se jí, vykáží-li se dokumentací podepsanou ´Palestinskou národní správou´, nedostane.“

Střet tak „běží i na sémantické frontě. Pro mne je jeho kardinální součástí boj za slovo mír. To slovo musíme vrátit do samého centra našeho lexikonu. Jasně, nahlas, s hrdostí.“

„Sémantický terorismus“ nemrzačí jen Izrael. Atakuje fakta a cíle, a ne jen samotné pojmy. Avnery má pravdu. Zásada, že teroristům se neustupuje, platí i pro jejich „sémantické“ voje. Restituovat slovník, který nefalšuje, je nejvyšší čas.