George Friedman: Ukrajina na washingtonské šachovnici

Hra o globální mat si bere time-out

Mít Praha ministerstvo zahraničí, a ne ochotnické propagandy, mohla kolem ukrajinské krize fenomenálně skórovat. Poturčenci však umí jen bubáky „ruské hrozby“. Tak tristní klima poptává svěží vánek. Nabízí ho i zdroje, před nimiž hochštapleři lezou po pupcích.

George Friedman založil a řídí STRATFOR, plným titulem Strategic Forecasting, Inc. Prodává strategické prognózy i byznysu, pracuje však hlavně pro vládu. Je „privátním“ tykadlem jejích služeb a Pentagonu.

Už je to zase jako za studené války - píše Friedman naposled - kdy  „východiska z krizí a osudy zemí rutinně sjednávali státní tajemník Spojených států a sovětský ministr zahraničí“. Teď znovu – „přes hlavy všech ostatních“ - „jednají Amerika  a Rusko o cestách z krize na Ukrajině“. A z „jedné vody i o podobě její budoucnosti“.

Barack Obama musel „dát jasně najevo, že Washington neplánuje expanzi  NATO na Ukrajinu ani do Gruzie. Rusko deklarovalo, že na Ukrajině neplánuje žádné další vojenské operace.“ Dlouhá a zevrubná jednání mezi Kerrym a Lavrovem prokázala, že „situaci sice čtou odlišně“, další gradaci krize si však nepřeje jeden ani druhý.

Západ své prsty v „kyjevském povstání“ popírá. Rusko je vnímá jako jeho intriku a nabylo „přesvědčení, že západní špionáž je s to  destabilizovat Ukrajinu a potenciálně i jiné země v ruské sféře vlivu, či dokonce Rusko samotné“.

Moskva si přitom vůbec nemyslí, že „by nutně musela cokoli podnikat“. Ví, že „Ukrajina je jankovitá a vyvolat povstání není totéž, co vládnout“. Že podmínky MMF “budou hodně bolet sociálně i ekonomicky“. A až dnešní vášně opadnou, „zpětný ráz“ hrozí udeřit právě západním směrem. Tím snáz to pak může být právě Rusko, kdo „ovlivní podobu ukrajinské vlády“.

„Obsazení východní Ukrajiny by tuto strategii zablokovalo. Rusko chce, aby se proruské regiony zúčastnily voleb a vyslaly do Kyjeva silnou opozici. Odříznout celou východní Ukrajinu nebo její část by bylo iracionální.“

Jen bubákem je i harašení o ruské invazi do Moldovy, natož pobaltských zemí. Kreml tu „může ruským menšinám dodat kuráže, aby vyšly do ulic“. Pobaltské země „jsou však členy NATO a odvetná reakce je nevyzpytatelná. Rusko chce svou sféru vlivu na Ukrajině zachovat bez toho, že zpřetrhá obchodní a politické vazby s Evropou a speciálně s Německem. Ruská vojska, mířící do Pobaltí, by ruské vztahy s Evropou ohrozila.“

Opačná taktika nabízí Rusku hned dvě výhody: „vyloučit rizika, spojená s potenciálními akcemi“ – a pracovat na „obnově svého vlivu na Ukrajině“ ve chvíli, kdy na ni „dolehne ekonomický kolaps“ (a Rusko tu „může začít rozdávat peníze, tišící bolest“).      

Rusko má přitom i „dvě důležité páky“: „Z vojenského hlediska je v regionu silnější než Amerika. Spojené státy nemají pro Krym v podstatě žádnou praktickou variantu, tak jako ji neměly pro Gruzii v roce 2008. Zformovat síly pro velký konflikt v Eurasii by Spojený státům trvalo měsíce. Příprava na ´Pouštní bouři´ spolkla šest měsíců a s invazí do Iráku to bylo podobně. Při takových lhůtách by Rusko svých cílů dosáhlo a Americe by zbyla jen varianta, vybočující z reálného rámce: invaze na území v ruských rukou.“

Předejít nasazení ruské vojenské síly je pro Amerika prioritou i  z jiného důvodu – „obnažilo by slabiny NATO“ i „neschopnost včasné reakce samotných Spojených států“.

Amerika nemá ani zájem „testovat Německo, protože neví, kudy  Berlín zamíří“. Ten totiž „krizi v jistém smyslu rozpoutal“ – jak „vyhrocením sporu poté, co Ukrajina v procesu, proponovaném EU, odmítla pokračovat“, tak „podporou jednoho z lídrů povstání“. „Od té doby je však Německo zticha stále víc“ – a „osoba, kterou podporovalo, Vitalij Kličko, z dostihů o post ukrajinského prezidenta vypadla“.

Německo si nepřeje ani „malou studenou válku“. „Trvalý konflikt na jejím východě by jen vyhrotil nestabilitu Evropské unie a tlačil  Německo do asertivnějších kroků, které podnikat nechce.“ Má dost starostí s tím, jak „stabilizovat Evropskou unii a tváří v tvář masivní ekonomické dezorganizaci udržet pohromadě jižní a střední Evropu“. Také celá třetina energií, konzumovaných Německem, je ruské provenience. Berlín si nemůže dovolit riskovat ani z tohoto hlediska.

Jedná-li – „nehledě na vášně napříč regionem“ - „obezřetně Německo, musí být obezřetná i střední Evropa“. Pozici „Německa prostě nemůže ignorovat ani například Polsko“. Nehledě na všechny „bilaterální vazby“, které v regionu buduje, tu Amerika – proti Rusku a Německu – „jednat na vlastní pěst nebude“.

Jen „limitované možnosti“ tak má i ona sama. I když se „dá za pravdu ruské tezi, že Spojené státy uplatňovaly svůj vliv prostřednictvím nevládních organizací“, „hrát tuto kartu i za úsporných opatření bude obtížné“. O to víc vývoj dosáhl stadia, kdy „Lavrov volá Kerrymu a Kerry mu odpovídá“. Protože stejně tak, jak se tváří v tvář ukrajinské krizi „neobejde bez spolupráce s Amerikou Rusko, uvědomují si i Spojené státy, že budou potřebovat dohodu s Ruskem a nemohou prostě jen prosadit svou vlastní variantu stylem, jakým to leckdy v regionu praktikovaly v 90. letech“.

Dosáhnout téhož jen s kteroukoli z evropských zemí zvlášť není reálné. „Británie mluví za Británii, Francie za Francii, Německo za Německo a Poláci za Polsko.“ Ten, kdo by „v tak významné otázce mluvil jménem   evropských států“, dnes „v Evropě neexistuje“. Jak přijde na pořad „mocenská politika, Evropa je jen abstrakcí“.

Spojené státy přitom mají i „globální zájmy, na něž má Rusko vliv. Jedním z markantních je Írán.“ Rusko tak, spojí-li obě kauzy, může z USA „vymačkat lepší dohodu“ i na dané téma. Tím spíš, že „jsou i lokality, kde Spojené státy stojí i o ruskou pomoc“.

V tom, co „mají chtít po Rusku“, přitom „nemají jasno ani samy Spojené státy“. Jedním z cílů je „zformovat na Ukrajině ústavní demokracii. Proti tomu nemá nic ani Rusko, pokud ovšem Ukrajina nevstoupí do NATO a Evropské unie.“

Moskva však dobře ví i to, že „budovat na Ukrajině ústavní demokracii je dalekosáhlý a potenciálně i předem ztracený podnik“. Že tam „vláda stojí na nebezpečně plovoucích ekonomických a sociálních píscích“.

Do hry navíc vstupuje „ideologická a institucionální diverzita“ v mocenských špičkách samotných USA. Jen zcela „výjimečně vidí jednu a tutéž věc stejně Státní department i Ministerstvo obrany“.

Část americké „vlády znepokojuje Rusko, vynořující se jako regionální hegemon“. Jiná je „posedlá Středním východem“ – a v „Rusku tu spatřuje buď rivala“, či naopak „potenciálního partnera“. Stranou, s níž je dohoda komplikovaná podobně jako s Evropou, je tak nezřídka i Washington. Tím větší „šance to otevírá i manipulaci“.

Z „ekonomické slabosti“ a „politické fragmentace Ukrajiny“ může reálně těžit právě Rusko. Proto se „řešení cestou dohody“ se Spojenými státy nemá důvod bránit. Washington je jedinou disponibilní stranou, s níž lze dnes takové dohody dosáhnout. Rusku nabízí „naději, že ji překoná sám další vývoj“.

Spojené státy zatím „nejsou s to přistoupit na to, že vstoupily do éry, v níž bude definičním prvkem jejich zahraniční politiky soutěž s Ruskem“. Nabízí se i „argument, že skoncovat s ukrajinskou krizí není v zájmu Spojených států“ – a pokud se „Rusku umožní, aby do ukrajinského močálu zabředlo ještě hlouběji, oslabí je to a vynořující se soutěž skončí potratem dřív, než reálně začne“.

Spojené státy však k „myšlení v dimenzích oslabování Ruska ještě nedozrály“. Tím spíš ve své dnešní „relativní izolaci“. A tak určitý „odklad není vůbec špatný nápad“.

Za takovou indiskreci se sluší poděkovat. Míří k národnímu zájmu. Svět jako americké léno by ho vzal pod krkem. Na troskách posledních dvou dekád to nevidí jen bílá hůl. Z unipolární hegemonie kouká jen pár janičářských kariér – a obsluha cizí obezity na dluh.

To - a nic menšího – je v sázce. Její optikou je, kdo s Rusy vychází – a kdo je nemusí – jen druhořadou banalitou.