Jack Matlock: Reálné zájmy, farizejská kázání

Šejdířské inscenace žene na hrách i bývalý velvyslanec USA v Moskvě

Jack Matlock byl velvyslancem Spojených států v SSSR za Gorbačova. Dnes mírní horké hlavy, zjančené kolem dění na Ukrajině – a kroků, jimiž na ně reaguje Rusko:

Pod lavinou „vzájemných obvinění, překotných spekulací“ – a „hysterického slovníku, hraničícího s prorokováním apokalypsy“ – lze „to, k čemu momentální dění povede dlouhodobě, pochopit jen velice těžko“. Dobrat se toho lze jen seriózní analýzou „historických, geografických, politických a psychologických faktorů, které jsou ve hře“.

„Optika většiny médií, ruských i západních, hledá stranu, která Ukrajinu ´vyhraje´ či ´ztratí´. Právě to je podle mne zásadní chyba.“  Ukrajina je „stát, nikoli ovšem národ“. Za celých „22 let nezávislosti se tu nenašel jediný lídr, který by lidi sjednotil společně sdílenou koncepcí ukrajinské identity. Ano, Rusko intervenovalo, ruský zásah však tím, odkud se ukrajinská nejednota vzala, není.“ Jejím kořenem jsou „navzájem ne vždy slučitelné části“, z nichž se Ukrajina zformovala historicky.

„Druhá chyba, již lidé propadají, tkví v přesvědčení, že zvolí-li daná vláda určitou politiku, je tato politika ve skutečném zájmu země. Politika v žáru emocí a v rukou lídrů, osobně konfrontovaných odpůrci, však bývá v poměru k reálným zájmům víc kontraproduktivní, než aby jim dávala křídla. Političtí předáci nejsou počítače, objektivně vyhodnocující náklady a výnosy či rizika a odměny. Jsou to lidské bytosti se všemi lidskými slabůstkami.“ Včetně ega, prahnoucího po „místě na slunci, ať se děje, co se děje“.

Matlock je kariérní diplomat. S diplomatickou nonšalancí umí zařadit i jurodivý amok. Vrací ho před holá fakta:

„Dnešní území Ukrajiny“ není „dílem samotných Ukrajinců“, nýbrž „ciziny“. Svého „dnešního tvaru nabylo až koncem Druhé světové války“. Hledat v něm „tradiční či primordiální celek je absurdní“. Platí to hlavně o teritoriích, jež byla před válkou součástí Polska a Československa – a o Krymu, „převedeném z RSFSR až roky po válce, kdy měl Komunistickou stranu Sovětského svazu pod palcem Nikita Chruščov“.

V dobách sovětské federace se to „zdálo být čirou formalitou (jakkoli město Sevastopol, kde sídlí velení Černomořské flotily, podléhalo Moskvě, a nikoli Kyjevu). Předtím byl Krym považován za integrální součást Ruska už od dob, kdy ho v 18. století dobyla Kateřina ´Veliká´.“

V jedné a téže zemi tak koexistují „markantně odlišné historické zkušenosti“ - „preference komunikovat v odlišných jazycích (jakkoli značně blízkých)“. Rozdíly, které to zformovalo, „nejsou tak zřetelné, jako například mezi českými zeměmi a Slovenskem, mezi nimiž umožnily  civilizovaný rozvod“.

„Tak třeba Halič a přilehlé provincie na západě na jedné straně a na druhé straně Donbas a Krym na východě a jihu jsem příkladem krajních  protipólů, oblasti ležící mezi nimi jsou však smíšené a vzájemný poměr různých tradic se postupně mění. Žádná jasná demarkační čára tu neexistuje a Kyiv/Kiev by si nárokovaly obě strany.“

Ukrajina nemá - „díky své historii, místu na mapě i přirozeným a ekonomickým vazbám“ – „jinou alternativu své prosperity jako zdravé a jednotné země, než  v přátelském (či přinejmenším neantagonistickém) vztahu s Ruskem.“

„Rusko je, tak jako by byla kterákoli jiná země, krajně citlivé na vojenské aktivity poblíž svých hranic. Opakovaně signalizovalo, že členství Ukrajiny v NATO (většina Ukrajinců ho nechce) zamezí stůj co stůj.“ Právě „ukrajinské členství v NATO však bylo deklarovaným cílem administrativy Bush-Cheney“. „Jednoznačně je nevylučuje ani Obamova administrativa.“

„Moudré ruské vedení“ je s to „tolerovat Ukrajinu, modernizující svůj ekonomický a politický systém ve spolupráci s Evropskou unií, dokud (1) v ní nebude spatřovat cíle, namířené proti Rusku; (2) bude ruskojazyčná populace sociálně, kulturně a jazykově rovnoprávná s Ukrajinci a, (3) což je ze všeho nejdůležitější, postupná ekonomická integrace do Evropy nepovede k tomu, že se Ukrajina stane členem NATO.“

„Zatím však ukrajinští nacionalisté ze západu nejsou s ochotni přistoupit na jedinou z těchto podmínek.“ A „Spojené státy je k tomu svou politikou buď pobízely, nebo jim promíjely stanoviska a politiku, jimiž se pro Moskvu měnili v prokletí“.

Co z toho v danou chvíli plyne?

„To, že se tato krize stala střetem nadvládu nad Ukrajinou, byla chyba ze všech stran, na Ukrajině i v zahraničí.“

„Obamovo ´varování´ Putina bylo neuváženým krokem. Všechna už beztak chabá naděje, že Moskva k vojenské intervenci na Ukrajině nesáhne, se vypařila ve chvíli, kdy mu Obama hodil vyzývavou rukavici. To nebyl jen omyl v politickém úsudku – byla to neschopnost rozumět lidské psychologii – ledaže si snad ruskou intervenci přál, čemuž se mi nechce uvěřit.“

„Co je konečným ruským cílem, není v tuto chvíli, přinejmenším mně samému, jasné. Nevěřím, že Rusko chce Ukrajinu rozdělit, ač by z ní mohlo chtít oddělit Krym – a pokud to udělá, většina obyvatel Krymu je v tom pravděpodobně podpoří. Možná chce prostě jen posílit pozice svých přátel na východní Ukrajině v jednání o nové struktuře moci. Každopádně vysílá přinejmenším signál, že se od toho, co pro zajištění svých zájmů v sousedství považuje za nezbytné, Spojenými státy nedá odstrašit.“

„Ukrajina už de facto dezintegrovaná je.“ V jejích „provinciích jsou u moci různé skupiny“. Má-li najít společnou řeč, chce to „spolupráci všech stran při formování koalice, jež bude minimálně přijatelná i pro Rusko a ruskojazyčné občany Ukrajiny na východě a jihu. Požadavkem bude i reálná autonomie pro Krym.“

„Mnohé důležité otázky jsou však stále na  pořadu. Jedna se týká zásady ´územní integrity´. Ano, je důležitá, není však jedinou ze zásad, jež třeba zohlednit. Rusové budou argumentovat, a to na docela důvodně, že Spojené státy zajímá územní integrita jen tehdy, je-li v zájmu americké vlády.“

Samy „americké vlády ji však, kdykoli se jim to hodí, znovu a znovu  ignorují“. Spolu „se spojenci z NATO porušily srbskou územní integritu tím, že vytvořily a uznaly nezávislé Kosovo“. Stejně tak „podpořily odtržení Jižního Súdánu od Súdánu, Eritrey od Etiopie a Východního Timoru od Indonésie“.

„Pokud jde o porušování územní integrity, Rusko poukáže i na invazi  Spojených států do Panamy a uvěznění Noriegy, na invazi do Grenady mající předejít tomu, aby se z amerických občanů nestala rukojmí (ač si je nikdo za rukojmí nevzal), na invazi do Iráku na základě podvrhu, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení, na to, že lidi z jiných zemích mění v cíle svých bezpilotních dronů atd. atp.“

„Kázání Spojených států, že třeba respektovat suverenitu a bránit územní integritu, ruskému prezidentovi vyzní jako nárok na zvláštní práva, upřená všem ostatním.“