Dmitrij Minin: Ženevy 2 se z opozice zúčastní jen papaláši emigrace

I poslední atrapa „umírněného islámu“  = jen další teroristická chátra

V předvečer Ženevy 2 se situace v Sýrii dál dramaticky vyhrocuje. Tentokrát ovšem zásluhou „zavilé ozbrojené konfrontace mezi různými skupinami islamistů“, píše ruský analytik Dmitrij Minin.

Iniciátorem je „Islámská fronta (IF) o přibližně 50-60 tisících ozbrojenců, zformovaná z řady bojůvek zhruba před dvěma měsíci“. 3. ledna „napadla ozbrojená seskupení Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL)“, „prohlašujícího se za součást al-Káidy“. Jeho „síla se odhaduje na 22,5 tisíc ozbrojenců“.

Právě na „Islámskou frontu“ přitom vsadil „Západ poté, co v bojích s vládními silami ztratila bojeschopnost Svobodná syrská armáda (FSA)“. Kápa budoucí IF se – „za katarského zprostředkování“ – „setkala s představiteli USA a Velké Británie v Ankaře už v prosinci 2012“. Tady jim byla „přislíbena vojenská pomoc a podíl na dělbě moci“ – „výměnou za to, že ze země vytlačí ´nezastřené al-káidovce´“.

IF se „napřed zmocnila největších zbrojních skladů FSA podél tureckých hranic“. „Naoko sice bez vědomí Američanů.“ Ti to však „ani v nejmenším neodsoudili“. „Přiznat bez obalu, že se zbraně předávají islamistům“ – „jimž se dřív slibovalo je nedodávat“ – „by bylo jaksi žinantní“. A tak se inscenovala „varianta ´samovolného ukořistění´“. Zato „své ´demokratické spojence´ z FSA“ –  „jak to má ve zvyku“ – „hodila Amerika přes palubu“.

Útok IF na ISIL byl zahájen až pak. „Bílý dům očividně kalkuloval s tím, že  do startu ´Ženevy 2´ tyto síly dosáhnou rozhodného úspěchu, a bude je tak možno prezentovat jako ´alternativu´ prezidenta Bašára Asada“.

Po „prvý lednový týden se vše skutečně vyvíjelo podle plánu. Oddíly IF vypudily ozbrojence ISIL z mnoha čtvrtí Aleppa, Idlíbu, Homsu, Hamy a Rakky, obsadily důležité přechody na syrsko-turecké hranici a postoupily k iráckým hranicím.“

Oba rivalové se přitom z čistě „ideologického hlediska navzájem nijak neliší“. Jeden i druhý si totiž kladou za „cíl nastolit fundamentalistický sunnitský stát, založený na zákonech šaríji.“ IF však „sestává hlavně z těch, kdo pocházejí ze Sýrie“ – a není posedlá „šířením džihádu za jejími hranicemi“, natož „provokováním konfliktů se západními mocnostmi“.

„Al-Káida s IF sympatizuje, otevřeně se s ní však neidentifikuje.“ V „ISIL  jsou naopak soustředěny oddíly zahraničních mudžáhidů“, hlavně „z irácké sunnitské provincie Anbar“. Je to „protizápadní organizace a v USA ji nemají v lásce především za to, že převzala americkou myšlenku ´Velkého Středního východu´. ISIL se prezentuje jako zplnomocněný představitel al-Káidy v dané části světa, což potvrzuje i její předák Ajman Zaváhrí. V čele irácké větve ISIL, která ovládá provincii Anbar přiléhající k Sýrii a nedávno se zmocnila měst Ramádí a Fallúdža, stojí Šakir Wahíb, kdežto syrské –Abú Bakr al-Bagdádí.“                

„Specifickou pozici zaujímá Fronta an-Nusrá, orientující se rovněž  na al-Káidu. V gradujícím střetu mezi různými skupinami islamistů zaujímá buď neutralitu, anebo bojuje proti ISIL.“ Poněvadž „sestává hlavně ze Syřanů“, „obává se, že v případě, že by nabyla vrchu ISIL, metropole budoucího syrsko-iráckého státu by ležela spíš kdesi ve Fallúdži, než v Damašku“.

Situace se ovšem „radikálně změnila zhruba před týdnem. ISIL své síly přeskupila a z Iráku dostala značné posily. Za pouhých 24 hodin odtud do Sýrie přešlo 1.700 ozbrojenců. ISIL tak dobyla zpátky téměř všechny ztracené pozice a v řadě bodů postoupila na území, jež bylo před vypuknutím konfliktu v rukou Islámské fronty.“

Tak byl i „rozdrcen i nový spojenec USA v Sýrii, podobně jako ten před ním – FSA“. ISIL přitom „hrálo do ruky i to, že mnohým ´pěšákům džihádu´ z IF se příčilo útočit na ´své bratry ve víře´, má-li z toho profitovat Západ“.

„Opoziční zdroje tvrdí, že rozhodující roli v operacích ISIL sehráli  zahraniční žoldáci. Poukazuje se hlavně na Umara a-Šišáního (Tarchana Batirašvili), velícího silám v první linii“. V „řadě měst v provincii Aleppo, která ISIL obsadila, jsou na denním pořádku masové razie a popravy ozbrojenců protivníka“.

Turecko před ISIL, postupující k jeho území, „uzavřelo lokální hraniční přechod“ - a „evakuovalo vybavení i personál celnice. Ozbrojenci ISIL mají momentálně pod kontrolou všechny důležité body provincie Rakka.“ Výjimkou zůstávají jen „lokality, ovládané 17. divizí a 93. plukem syrských vládních sil“ – a jejich letiště.  

Střet mezi samotnými islamisty – soudí už nahlas i izraelští experti -  „nejenže prezidentu Asadovi nabízí vítaný time-out, ale i možnost zaujmout pozici jediné sekulární alternativy“. Vládní síly „dobyly bez větších potíží  řadu nových území kolem Aleppa i Damašku. Prvořadou pozornost věnují dohodám o příměří.“ Dosáhly jich už i „ve dvou velkých předměstích metropole – Barze a Muaddamii“. V „sedmi dalších o nich běží jednání za účasti Výboru národního usmíření“.

Jedním z „hlavních prostředníků mezi vládou a opozicí, například v Muaddamii, byla abatyše zdejšího pravoslavného kláštera matka Agnessa Mariam“. Právě ta si získala popularitu už tím, když „vyvrátila prolhané  falzifikace o chemickém útoku v této čtvrti“.

To vše nachází sílící rezonanci i v zahraničí. „Seriózní experti, například  viceprezident Americké rady pro zahraniční politiku (American Foreign Policy Council) I. Berman, jsou názoru, že ´do syrského režimu, považovaného dříve za nelegitimní… se vkládají stále větší naděje. A příčinou jsou právě zahraniční ozbrojenci, kteří mohou, pokud se s nimi nevypořádá Sýrie, způsobit problémy v zemích, z nichž pocházejí´.“

V předvečer Ženevy 2 jsou pro Washington „zvlášť studenou sprchou závěry nezávislé zprávy ´Možné důsledky chybné technicko-zpravodajské informace USA o útoku plynem v Damašku 21. srpna 2013´, zpracované dvěma americkými experty – profesory Massachusetts Institute of Technology (MIT) Theodorem Postolem a Richardem Lloydem, bývalým inspektorem OSN pro otázky odzbrojení. Tito renomovaní specialisté dospěli k závěru, že dolet raket se sarinovou náloží, použitých ve Východní Gútě poblíž Damašku, vylučuje jejich odpálení ozbrojenými silami Sýrie.“

Byla tu – uvádí citovaná expertíza - „nasazena chemické munice amatérské provenience, a nikoli standardní granáty. Dolet raket, do nichž byla instalována, činí jen kolem dvou kilometrů. Pokud by byly použity syrskou armádou, cíle by jednoduše nedosáhly. Daná munice, tvrdí Postol a Lloyd, nemohla být odpálena ze zóny, vyznačené na mapě ze zpravodajské  informace, zveřejněné 30. srpna 2013 Bílý domem. Lokality, jež byly tehdy pod kontrolou syrských vojsk, se od ostřelované čtvrti nacházely podstatně dál, než dva kilometry.“

„Ať bylo příčinou donebevolajících chyb amerických zvláštních služeb cokoli“ – zdůrazňuje expertíza renomovaných specialistů – „vláda USA musí vysvětlit, jak k nim došlo“.

Washingtonu se zatím k „účasti na mírové konferenci ve Švýcarsku podařilo horko těžko přimět jen delegaci Národní syrské koalice, sídlící v zahraničí (v Istanbulu). Velká Británie a USA opozici varovaly, že pokud se konference Ženeva 2 nezúčastní, vypovědí jí podporu. Ze 73 členů, hlasujících 18. ledna v Istanbulu, jich pro účast na mírových rozhovorech zvedlo ruku 54 a proti pouze 14. Původní plán ovšem předpokládal, že se istanbulského shromáždění zúčastní i jeden z vlivných velitelů Islámské fronty, což mělo Národní syrské koalici umožnit tvrdit, že disponuje solidním ozbrojeným zázemím uvnitř země. Opoziční zdroj však uvádí, že představitelé IF se na setkání v Istanbulu neukázali. Islámská fronta, kolabující přímo před očima, už žádné trumfy nemá – teď jí nezbývá než přemýšlet, jak si zachránit kůži. Opozici tak na konferenci Ženeva 2 budou zastupovat jen emigrantští papaláši, usazení v Turecku.“

Tak „končí fiaskem další z kombinací Washingtonu v Sýrii, sázejících na ´umírněný islám´“. K poznání, že „míru lze dosáhnout jen za účasti všech politických sil“ - a „především oficiálního Damašku, který prokázal svou akceschopnost“ – by „měl konečně přivést i Bílý dům“.

To by však v optice, vládnoucí Americe – uzavírá sarkasticky Minin – vyžadovalo doslova „revoluční zvrat“.