Jonathan Cook: Libreto politické vraždy

Tajenkou Arafatovy likvidace je stav, v němž je palestinská otázka dnes.

Jonathan Cook žije v Nazaretu. Není židovský mesiáš. Je to britský novinář. Pole působnosti má parádní – od Guardianu, International Herald Tribune či Le monde diplomatique až po al-Džazíru nebo portál Electronic Intifada.

Naposled zaostřil na radioaktivní téma: Proč chtěl Izrael Arafata mrtvého (Why Israel Wanted Arafat Dead):

“Zdá se, že těch, komu náramně vyhovuje, když se s Arafatovou smrtí zachází jako s mystériem, a ne vraždou, jsou stále mraky.” Z nálezu “švýcarských lékařů, že tělo palestinského předáka obsahovalo vysokou dávku radioaktivního izotopu polonium-210” - i “studie ruského týmu, publikované hned nato” - však plyne jasná zpráva: “Arafat byl zabit.”

“V podezření je Izrael.” Jen ten na to měl “prostředky”. Jen u něj to zapadá do všeho, “co se ví už z minulosti”. Pouze u něj to koresponduje i se “záměry a pohnutkami, které sám deklaroval”.

Na “soudní verdikt” to -  “nenajdou-li se izraelské otisky prstů” - sice nevydá. Na “tribunál veřejného mínění” však vrchovatě. 

“Izrael má k poloniu přístup v jaderném zařízení v Dimoně.” Opulentní má i “rejstřík na poli politických vražd”. “Okázalých” i “pečlivě maskovaných” (“často za použití chemikálií, které se dají těžko dohledat”).

Například lídra Hamásu Chálida Mišála se “pokusil v tichosti odpravit už roku 1997 v Jordánsku”.  “Injekcí s jedem do ucha”. Mišál přežil. Jen ale proto, že “atentátníci byli dopadeni a Izrael musel dodat protijed”.

S Arafatem to bylo jinak. Vlastně bylo i nebylo. Tady se Tel Aviv roky dušoval, že na něj ruku nevztáhne. Například ústy ministra energetiky Silvana Šaloma: “Že by měl utrpět i fyzicky, jsme nikdy nerozhodli.”

Ministr musí – bez sarkasmů už to nejde ani Cookovi - “trpět výpadky paměti”. Izrael “Arafata plánoval ´odstranit´ - řečeno dobovým eufemismem”. Je o tom “spousta indicií”. S jednou si - v lednu 2002 – naběhl šéf generálního štábu Šaul Mofaz. To když “premiéru Arielu Šaronovi šeptal do ucha ´Musíme se ho zbavit´” -  a přes “mikrofony na stole to bylo slyšet i v sále”.

Pak Ramalláh – po víc než dva roky – obklíčily neprodyšně izraelské tanky. Faktickým “vězněm” blokády byl i Jásir Arafat. “V izraelské vládě běžela debata, zda má být vyhnán do exilu nebo zabit.” V září 2003 - “Šalom byl ministrem zahraničí” - “vydal kabinet dokonce varování, že Izrael ´tuto překážku odstraní způsobem, zvoleným podle vlastního uvážení´.” Že se tím - jako “jedna z variant” - “mínilo i zabití, upřesnil tehdejší místopředseda vlády Ehud Olmert”.

Morbidní atavismy však blokovala “neoblomnost Washingtonu”. Vášně krotil i státní tajemník Colin Powell: padne-li Arafat za oběť atentátu – vzkazoval do Tel Avivu - “spustí to bouři vášní napříč arabským světem, muslimským světem i mnoha dalšími částmi světa”.

Věčně však netrvalo ani to. “Šaron se v dubnu 2004 nechal slyšet, že už se necítí vázán slibem ´fyzicky Arafatovi neuškodit´, který dal v minulosti prezidentu Bushovi. ´Z té přísahy už jsem venku,´ utrousil doslova.” Netrval na ní ani Bílý dům. Když danou otázku dostal jeho mluvčí, kontroval už jen vlažným “jsme proti”.  

Do celé mozaiky už chybí kamínky jen dva. Předně: “dokázal Izrael atentát provést sám”, anebo “musel rekrutovat i někoho z Arafatova nejužšího kruhu?”

Luštitel druhé hádanky - “Co bylo motivem?” - nemusí najímat ani velmistry daktyloskopie. Bohatě postačí, když tu otázku konkretizuje: “Čím Izrael z Arafatova ´odstranění´ profituje?”

Klíčem k pochopení jeho kalkulací jsou “tehdejší vzrušené debaty mezi samotnými Palestinci”: “Palestinské vedení se rozštěpilo na dva tábory, kolem Arafata a Mahmúda Abbáse, jeho téměř jistého dědice. Tandem se zásadně rozcházel v tom, jakou strategii to chce vůči Izraeli. Arafat měl za to, že Izrael dohody, uzavřené v Oslu, plnit nemíní. Proto neměl chuť investovat jen do mírového procesu. Chtěl dvojí strategii: nechat dveře pootevřené k dalšímu jednání, k nátlaku na Izrael se však nevzdávat ani varianty ozbrojeného odporu. Proto ovládal pevnou rukou i palestinské bezpečnostní složky.”

Abbás byl “naopak přesvědčen, že ozbrojená rezistence je dárkem Izraeli, protože palestinský boj zbavuje legitimity. Chtěl se soustředit výlučně na jednání a budování státu v naději, že až Palestinci mezinárodnímu společenství předvedou svou státnickou důvěryhodnost, vynese jim to i nepřímý nátlak na Izrael. Prvořadou váhu přikládal těsné bezpečnostní spolupráci se Spojenými státy i Izraelem.”

“Izraeli a Spojeným státům se Abbásův přístup zamlouval mnohem víc” - a “dokonce Arafata donutily, aby se načas části své moci vzdal tím, že Abbáse jmenuje do nově zřízené funkce premiéra”. U Arafata naopak Tel Aviv iritovalo, že zůstal “pro Palestince jednotící figurou” - dokonce po dlouhé měsíce, kdy ho v Ramalláhu fakticky “věznil”. Arafat navíc právě tím, že neodpískal ani ozbrojený boj, dokázal držet v mezích “sílící napětí mezi svým hnutím Fatáh a Hamásem jako jeho hlavním rivalem”.

Teď, kdy po něm zůstaly jen ostatky, plné polonia – a “vystřídal ho smířlivý Abbás” - “vybuchly tyto třenice otevřeně. Že se tak stane, věděl Izrael garantovaně. Vyústilo to do rozkolu, který palestinské národní hnutí roztrhl a vedl i k teritoriálnímu schizmatu mezi Západním břehem pod kontrolou Fatáhu a Gazou, kde vládne Hamás.”

Izraelský žargón měl Arafata za “kápa ´inftrastruktury teroru´”. Abbás je “Izraeli milejší ne snad z úcty ke své osobě” či pro schopnost “Palestince přesvědčit, aby akceptovali mírovou dohodu”. Abbás – prohodil jednou už Šaron - “nedělá o nic větší dojem, než ´oškubané kuře´”.

“Nakolik měl na Arafatově vraždě zájem Izrael, ilustruje vývoj po jeho smrti”: “Palestinské národní hnutí zkolabovalo” - a “palestinské vedení je vtaženo zpět do jalových mírových rozhovorů, zatímco Izrael se plně soustředil na loupež území a výstavbu osad”.

“Abbásova strategie zřejmě projde závěrečnou zkouškou teď, kdy se palestinský vyjednávací tým znovu pokouší z Izraele lichotkami vymámit mikroskopické ústupky pro svou státnost.” O to víc Abbás “riskuje, že na něj padne vina za fiasko, kterým jednání nevyhnutelně skončí”.

Palestincům přineslo jen propuštění “hrstky stárnoucích politických vězňů”. Zato “Izrael už anoncoval masivní expanzi svých osad”. A “hrozbu, že 15.000 Palestinců vysídlí z jejich domovů ve Východním Jeruzalémě”.

Trnová koruna despoty, vraždícího chemickými zbraněmi, hrozila Bašáru Asádovi. Masakr, těhotný globální eskalací, byl na spadnutí.

Arafat padl za oběť úkladné vraždy. Chemickou zbraní - s radioaktivními účinky. Pro svobodu projevu, dávkovanou uťápnutému mainstreamu, je to jen exotická banalita.

Happyend dějin si maluje další autoportrét. Boží mlýny mají sloní paměť.