Thierry Meyssan: Sýrie prochází dalekosáhlou proměnou

Říkankám „vývozců demokracie“ ujel vlak

Mediální obraz války v  Sýrii ulpívá jen na vojenských, diplomatických a humanitárních aspektech. O to víc „ignoruje její hlubokou transformaci,“ všímá si francouzský novinář Thierry Meyssan. Ta zatím většině okolního světa beznadějně uniká. Ve škatulkách, jimž ujel vlak, vězí až po uši i skoro všichni aktéři, zasahující do konfliktu zvenčí.

Plně to platí to i agendě, již konferenci Ženeva 2 navrhl zvláštní emisar OSN a Ligy arabských států Lachdar Brahímí. Koncipuje ji jako fórum, mající „ukončit občanskou válku“. Tím ovšem servilně přitakává té ze stran konfliktu, posedlé trucovitou mánií, že jde o „logické pokračování ´Arabského jara´“. O to podjatější je vůči všem, pro něž jde naopak o „masakr, zinscenovaný, živený a manipulovaný zvnějšku“.

Oč víc se rojí verzí, naražených na účelové kopyto, tím křiklavěji si navzájem protiřečí. Západ – i většina protiasádovské „Národní koalice“ - řeční o „revoluci“, k níž „proti diktatuře povstal lid, přející si žít v demokracii na způsob Spojených států“. Radu pro spolupráci arabských států v Zálivu, „Syrskou národní radu“ a „Svobodnou syrskou armádu“ žádná „demokracie“ netankuje. Leží jim v žaludku jen „osoba Bašára Asáda“ - a jen co by se ho zbavily, „zachovaly by ty samé instituce“. Islamistickým bojůvkám prezident naopak zosobňuje „nepřijatelnou toleranci“. Překážku „wahabistického systému, v němž budou náboženské menšiny potlačeny či likvidovány a ústavu nahradí právo šaríja“.

Když „lidi začali vraždit odstřelovači, tvrdilo se, že jsou to ozbrojenci režimu, mající šířit strach“. Když začaly „explodovat automobily, vydávalo se to za údery jeho tajných služeb pod falešnou vlajkou“. Když „zabil masivní útok člena Bezpečnostní rady, měl to prý na svědomí Asád, likvidující své rivaly“. Situace se však dramaticky změnila: dnes už „nepochybuje vůbec nikdo, že tyto zločiny jsou dílem džihádistů, kteří v nich pokračují dál“.

Výjimečný stav platil v Sýrii po desítky let. Rovnal se i zákazu demonstrací. Teď, kdy byl zrušen, jich je  „pomálu ze strachu z teroristických útoků“. Dřív byla v zemi jen hrstka zahraničních novinářů. Jejich pohyb byl „pečlivě monitorován“. Dnes jich mnohem víc. Těší se „naprosto volnému pohybu“. „Dozor už nad ním nikdo nedrží.“ Přesto „většina z nich líčí zemi jako hrůznou diktaturu“. Jen proto, že „jejich vlády nepřestaly dávat na modlení za ´svržení režimu´“.

„Syřané zpočátku státní televizní kanály nesledovali.“ Měli je za „propagandu“. Dávali „přednost Al Džazíře“, plné trháků o „revoluci“ a „zločinech diktatury“. „Postupem času je však dění konfrontovalo přímo.“ Jak „zvěrstvy pseudorevolucionářů“, tak stále častějšími případy, kdy lidé „za své přežití vděčili výlučně vládním vojskům“. Dnes tak už „sledují mnohem víc státní televizi“ - a „zvlášť Al-Mayadeen, libanonsko-irácký kanál, který si v arabském světě získal původní publikum Al Džazíry a razí otevřeně vlastenecký pohled.“

„Ozbrojená opozice se zprvu prezentovala jako multireligiózní. Podporovali ji i příslušníci náboženských menšin.“ Pak ale „nastoupily islámské tribunály, odsuzující k smrti a podřezávající hrdla ´špatným´ sunnitům, co se prý dopouštějí ´zrady´ své komunity“. A také „veřejné tortury alawitů a šíitů“ - i „vyhánění křesťanů z jejich domovů“. Dnes už tak „chápe úplně každý, že člověk je kacířem pokaždé, soudí-li ho ti ´čistí´“.

Ještě „před deseti let byla každá rodina s to vykonat cokoli, aby její teenager nemusel narukovat“. O „kariéru v ozbrojených složkách stáli jen lidé, mající hluboko do kapsy“. Dnes se „do armády hlásí spousta mladých lidí“ - a „ti starší do lidových milicí“. Ti „všichni brání Sýrii, v níž žijí pospolu různé náboženské komunity od nepaměti“.

„Během konfliktu prodělala spousta Syřanů změnu. Zprvu ho většinou jen sledovali zpovzdálí a nehlásili se k žádnému z táborů. Po dvou a půl letech děsivých útrap se však, kdokoli v zemi zůstal a chce přežít, musel rozhodnout. Válka není než pokusem koloniálních mocností rozfoukat plamen obskurantismu, mající civilizaci spálit až na troud.“

„Znám Sýrii po deset let“ - píše Meyssan – a „mám za sebou dva roky života v Damašku.“ O „to víc mi dochází, jak moc se změnila“. Ještě „před deseti lety tu tajná služba měla extravagantní moc“. O “přípravách války“ - „tunelech pod vlastní zemí a importu zbraní“ - „neměla přesto tušení“. Teď „vzala spousta zkorumpovaných hodnostářů roha“. A tajná služba se „pustila do toho, co má při obraně země za úkol“. Tím „jediným, komu je to proti srsti, jsou džihádisté“.

Dokud rozhodovala o všem strana Baas, už to ani nebyla „masová strana“. „Instituce se občanům postupně vzdalovaly.“ Teď „vzniká tolik nových politických stran, až se v nich dá jen těžko vyznat“. „Kandidovat“ - a „vyhrát v soutěži o veřejný post“ - „může, kdokoli o to stojí“. Na „bojkot“ - „aby neriskovala debakl“ -  sází už „jen ´demokratická´ opozice z Paříže a Istanbulu“.

Ještě „před deseti lety se o politice nemluvilo v kavárně, ale jen doma a pouze s lidmi, které člověk znal“. Teď „o politice mluví každý“. Jen ale „všude tam, kde to má pod kontrolou vláda“ (zato „nikdy v oblastech, ovládaných ozbrojenou opozicí“). Takže „kde je diktatura?“ A „kde demokracie?“ 

„Válka je také třídním konfliktem. Bohatí, s majetkem v zahraničí, se za útoku na Damašek vypařili.“  Ač „svoji zemi milují“, „život a majetek jsou přednější“. „Buržoazie se vyděsila.“ Zatímco „povstalcům platila ´revoluční´ daně“, na „státu nárokovala podpory“. „Už už čekala, že Asád padne“ (s „uchem na Al Džazíře anoncující, že je to na spadnutí“). Teď musí „vykoumat, jak se vykoupí aspoň tak, že podpoří sdružení pozůstalých po těch, kdo přinesli nejvyšší oběť“.

Zato „ti neprivilegovaní vůbec v ničem věděli, oč běží, od samého počátku“. Chápali, že „válka je pomstou za ekonomické podmínky, jichž se jim dostalo“. Že bránit je třeba i „svobodu svědomí“ - a „veřejné služby  zadarmo“.

Takový „výsledek nečekal nikdo z těch, kdo proti Sýrii vedli a prohráli tajnou válku“ - „Spojené státy ani Izrael, Francie ani Velká Británie, Turecko, Katar ani Saúdská Arábie“: „Sýrie, aby přežila, zbavila pout svou energii a vrátila si svobodu.“

Pokud se „Ženeva 2“ přeci jen uskuteční, „velmoci tam stejně nic nerozhodnou. Příští vláda nevzejde z diplomatických aranžmá. Jediným mandátem konference je navrhnout řešení, aplikovatelné pouze po   ratifikaci lidovým referendem.“

„Tato válka pustila Sýrii žilou.“ V „troskách je polovina jejích měst i infrastruktury“. Jediným cílem díla zkázy bylo „vyhovět choutkám a vrtochům mocností Západu a Zálivu“.

Měřítko toho, nakolik „Ženeva 2“ splní své poslání, tak leží úplně jinde, než je hledá Brahímí i mnozí jiní. Tkví především v tom, nakolik prosadí „financování obnovy země těmi, kdo mají na svědomí její útrapy“.