Olga Četverikova: Prazdroj chaosu na export

„Hypersionismus“ má gargantuovský apetit

“Pojem Velký Střední východ vstoupil do americké strategie už před 30 lety,“ připomíná Olga Četverikova. „Rozlehlé teritorium“ - „od Maghribu po Bangladéš“ - „označuje za zónu prioritních zájmů USA.“

Kontury, vyplňující dnešní tajenku, dostal roku 2006. Pod hlavičkou „Nového Středního východu“ (termín inaugurovala Condoleeza Riceová) – a „mapy“, kterou v Armed Forces Journal zveřejnil plukovník Ralph Peters. Ta už – je k vidění v přiloženém originálu – výbušný region porcuje s pedanterií, hodnou koloniálních despotů. Pod heslem konstruktivního chaosu.

Už dávno to není jen vize, ale vývozní artikl. Exportuje brachiálně destruktivní chaos. Korunu mu nasazuje fraškou, zaměňující viníky a oběti. Vrcholným číslem je part, který sepsala Izraeli. Kaskáda arabského jara destabilizuje jeho rivaly. Světu se ale sugeruje smrtelná hrozba, visící nad židovským státem. Ba zrada, jíž by ho vydala islamistům Amerika, nepřistoupí-li na izraelské kaprice.

Na „destabilizaci arabsko-muslimského světa“ má přitom „nejhlubší zájem“ právě Tel Aviv. Oč obratněji mlží z nejvyšších pater, tím peprněji řeční ta nižší. Avraam Šmulevič - mimochodem i rabín – patří k zakladatelům hypersionismu. Ten novotvar není zlolajnou nálepkou. Přišli s ním sami tvůrci doktríny. U izraelských elit prý zabírá mocně.

Šmulevič velebil arabské jaro jako dar, seslaný samotným Jahve: „Muslimský svět se pohrouží do stavu chaosu a to bude pro Židy pozitivní fakt. Chaos je optimální fází, umožňující vzít situaci pod kontrolu a uvést do života systém židovské civilizace. Dnes se bojuje o to, kdo bude duchovním vůdcem světa – Řím (Západ) nebo Izrael... Teď to musíme vzít do rukou naplno... Arabskou elitu si prostě budeme kupovat, aby nám zobala z ruky a nechala se vychovávat... Člověk, který dostal svobodu, musí dostat i instrukce, jak se svobodu nakládat. Tu instrukci lidstvu napíšeme my, Židé... V ohni arabských revolucí nastává rozkvět židovstva.“           

Guru sionismu, vyparáděného předponou hyper, žádá „zaujmout přirozené hranice až po Nil a Eufrat“ („podle Tóry“). „Rozšířit hegemonii Izraele na celý Střední východ“. Spustit „řetězovou reakci rozpadu“. V naději, že se „Asád udrží maximálně kolem dvou let“. Že hned nato „začne revoluce v Jordánsku“. Že pak „povstanou i Kurdové“. A dokonce „Kavkaz“ -  „nedílná část Středního východu“. A to vše promění celý region v „jediný Irák či Afghánistán“.

Sveřepý rabín není sám, komu se to honí pod jarmulí. Balkanizaci Středního východu vymyslel Tel Aviv. Byla už jádrem „Strategie Izraele pro 80. léta“. Zdomácněla jako „Yinonův plán“. Podle novináře Odeda Yinona, jemuž ji zadalo napsat ministerstvo zahraničí. Hebrejsky vyšla už v únoru 1982. V žurnálu Světové sionistické organizace. Krátce nato – v překladu Israele Shahaka – i anglicky. K dispozici je i na  portálu Global Research.

Staví na dvou postulátech: „Izrael se musí stát regionální velmocí“ - a „dosáhnout fragmentace všech okolních zemí na malé části“. Cílem je „dezintegrace arabských zemí“, zinscenovaná tak, aby posílila i “morální legitimitu židovského státu“.

Rozložit síly odporu je manýrou, již Tel Aviv cizeluje permanentně. Kam až ji dovedl „Yinonův plán“, shrnul už tehdy hutně jeho překladatel: Je to naprosto „exaktní a detailní program dnešního sionistického režimu (Šarona a Ejtana)“. Staví na „fragmentaci celého teritoria na malé státečky“. Na „likvidaci všech stávajících arabských států“.

Shahak už tehdy vyhmátl i klíčový trik: Tel Aviv sice brnká na „neokonzervativní notu obrany Západu“; pravým cílem je však proměna „izraelského impéria v globální mocnost“. Pak to podal i po lopatě: až „Šaron opije rohlíkem všechny ostatní“, „obalamutí i Ameriku“.

Dnešní svět – stálo už v „Yinonově plánu“ - „zažívá rozpad racionalistického a humanistického světonázoru“. Hroutí se „úhelný kámen života a výdobytků západní civilizace od dob renesance“. Ve „světě žijí čtyři miliardy lidských bytostí“, jenže „ekonomické a energetické zdroje nerostou tak, aby saturovaly rostoucí potřeby lidstva“. Očekávat, že se „naplní základní požadavek západní společnosti“ - „nárok na neomezenou spotřebě“ - by proto „nebylo realistické“. O to víc budou vše, k čemu povznáší „etika“, vytlačovat úzce „materiální potřeby“. Blíží se „zánik téměř všech hodnot“. A ve finále i otázky, „v čem tkví Dobro a v čem Zlo“.

Svět na prahu „války o zdroje“ už „ve své nynější struktuře nepřežije“. O to víc bude „narážet na nezbytnost revolučních změn“. Tím spíš „muslimský arabský svět“ - „domeček z karet“, poskládaný „Francií a Velkou Británií ve dvacátých letech XX. století“. Každý z jeho „19 států je kombinací menšin a etnických skupin, mezi nimiž panuje nepřátelství“. Rozdírá je „etnická a sociální destrukce“. A „některé už i občanská válka“. Region - i pod tíhou „ekonomická situace“ - už své „problémy neustojí“. Právě to nabízí „nové možnosti, jak situaci změnit zgruntu“. Izrael se jich musí „chopit už v příští dekádě“.

Jen „mrtvolou“ – v „nynějším vnitropolitickém stavu“ - „už je i Egypt“. Jeho „rozpad“ - „na různé geografické regiony“ - je „politickým cílem Izraele na západní frontě“. Na té „východní“ jím je „úplný rozpad  Libanonu“. Na „pět provincií“ - jako „precedens pro celý arabský svět“ („včetně Egypta, Sýrie, Iráku a Arabského poloostrova“). V „dlouhodobém výhledu“ je „hlavním cílem Izraele na východní frontě rozpad Sýrie a Iráku“. „Krátkodobou prioritou“ pak - „zánik vojenské síly těchto zemí“.

Sýrii třeba rozbít na „několik států“: „šíitsko-alavitský kolem Aleppa“, „sunnitský v Damašku“ („nepřátelský vůči severním sousedům“) i „vlastní stát pro drúzy“ („třeba i na Golanských výšinách“).

„Rozpad Iráku je pro nás ještě důležitější.“ Každá „meziarabská konfrontace nám pomůže už krátkodobě“. Zároveň „zkrátí i cestu k ještě důležitějšímu cíli“ - „dezintegraci země na několik denominací, tak jako v Sýrii a Libanonu“. Irák lze „rozdělit na provincie podle etnických a náboženských pospolitostí“ („tak jako Sýrii v době Otomanské říše“). „Tři státy (či i víc) vzniknou kolem tří velkých měst: Basry, Bagdádu a Mosulu.“ „Šíitské oblasti na Jihu se oddělí od sunnitského a kurdského Severu.“

„Přirozeným kandidátem rozpadu“ - „pod tlakem zevnitř i zvenčí“- „je celý Arabský poloostrov“. Zvlášť „nezbytné“ je to v případě „Saúdské Arábie“ („ať už si svou ekonomickou moc, založenou na ropě, zachová, nebo jí v delším výhledu klesne“).

„Cílem politiky Izraele“ - „jak v době války, tak v období míru“ - „musí být likvidace Jordánska... Reálné soužití a mír mohou nastat, teprve až Arabové pochopí, že bez židovského státu mezi Jordánem a mořem nemohou existovat ani se cítit bezpečně. Svou zemi i bezpečí mohou získat jen v Jordánsku.“            

Poslední torzo iluzí drtí na prach i slovo do vlastních řad: „Rychlé změny ve světě povedou i ke změnám v prostředí světového židovstva.“ Izrael pro ně zůstane „nejenom poslední nadějí, ale i poslední volbou“.

To vše nabylo kvalitativně nové dimenze – píše ruská analytička – úměrně „neoliberální strategii vládnoucí třídy světa“. K „hlubokým změnám vedla i v Izraeli“. Země je „pod kontrolou 18 nejbohatších rodin“. Tím rychleji rostou i „investice izraelského kapitálu v zahraničí“. Jeho „fúze s nadnárodním kapitálem“ dosáhla stupně, zbavující reálné náplně i „pojem ´izraelské národní hospodářství´“.

Aktivní expanze Izraele, naprogramovaná už strategií z počátku 80. let, tak už „není nezbytně závislá na vojenské moci a přítomnosti síly“. Dnes hraje ještě snáz i s kartami „intelektuálního a ekonomického vlivu a penetrace“. Hypersionismus míří vysoko. Avraam Šmulevič - jeho arciprorok - to shrnuje lakonicky:  „Být silou, organizující lidskou civilizaci.“ Silou, co „lidské civilizaci vymezí normy“.

Pokud jde o „chaos v muslimském světě“, Izrael ho „inscenuje cizíma rukama“. „Výlučně prostřednictvím špionážních služeb“ - a „mytologie, že je ´obětí islamismu´“.

Rébus, proč nemusí tutlat ani své pravé libreto, také vyluštil už Israel Shahak. Síly, u nichž může narazit – napsal, jen co ho přeložil - jsou jen dvě: „arabský svět a USA“. Jenže „arabský svět dosud demonstroval absolutní neschopnost podrobné a racionální analýzy izraelsko-židovské společnosti“. I všechny ty, kdo „křičí o nebezpečí izraelského expanzionismu (které je naprosto reálné)“, tak pohání „jen čirá víra v mýtus“. Oporu ve „faktických a detailních údajích“ nemá. Už proto „izraelští experti předpokládají, že u Arabů zůstane vážná diskuse o budoucnosti stranou pozornosti“. 

V USA zase vše filtrují „liberální proizraelská média“. I tady se navíc – tak jako téměř všude - „Izrael  okolnímu světu jeví jako uzavřená společnost.“ Je to sám okolní svět, kdo „před jeho problémy zavírá oči“, Lebedil si už na prahu 80. let překladatel strategie, jež na tom cynicky parazituje.   

Pitvořit se, že je vegetarián, tak nemusí ani sionismus velikosti hyper. I apetit, nemající srovnání, může anoncovat bez zábran.

Antisemitismus je hnusné svinstvo. Oráči jeho živné půdy by se měli krotit.